Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Plodná 60. léta v Bílém domě: puče v Brazílii, Ekvádoru a Bolívii a americká intervence v Dominikánské republice

11. 12. 2025 / Daniel Veselý

I když puč proti Goulartovi přímo podpořil prezident Lyndon Johnson, půdu pro státní převrat v Brazílii připravil už jeho předchůdce John F. Kennedy. Téměř dva roky před Goulartovým svržením zahájil prezident JFK a jeho spolupracovníci debatu o odstranění Goulartovy vlády. Důkazy nalezneme v přepisech prezidentských záznamů zveřejněných Národním bezpečnostním archivem u příležitosti 50. výročí vojenského puče v Brazílii (193). „Jaké máme styky s armádou?“ zeptal se Kennedy svých nejbližších spolupracovníků v červenci 1962. Během schůzek v Bílém domě v červenci 1962 a v březnu 1963 tajný nahrávací systém v Oválné pracovně zaznamenal postoje a argumenty nejvyšších amerických činitelů k brazilské otázce. Přemýšleli nad strategií, jak donutit Goularta, aby buď odstranil levicové osobnosti ze své vlády a změnil svou hospodářskou a zahraniční politiku, anebo aby po převratu opustil prezidentské křeslo. Kennedyho Bílý dům obzvlášť rozhořčily nezávislé postoje prezidenta Goularta v zahraniční politice během kubánské krize. Goulart však Washingtonu podal pomocnou ruku při úsilí zabránit jaderné apokalypse během karibské krize. Když brazilský prezident působil jako tajný prostředník mezi Kennedym a Castrem, Kennedyho kabinet shledal jeho vládu za nepříliš horlivého stoupence americké iniciativy za vyloučení Kuby z Organizace amerických států (OAS). V průběhu další schůzky předních amerických činitelů v říjnu 1963 prezident Kennedy nahlas přemítal, za jaké situace by Washington mohl Goularta odstavit od moci: „Vidíte nějakou situaci, kdy by pro nás bylo žádoucí zasáhnout vojensky?“ Nahrávka schůzky obsahuje podrobnou diskusi o různých scénářích, v nichž by byl Goulart donucen rezignovat. Americký velvyslanec v Brazílii Lincoln Gordon naléhal na prezidenta, aby připravil nouzové plány na dodávky munice nebo paliva pro proamerické frakce brazilské armády, pokud by došlo k bojům. Memorandum amerického velvyslanectví v Brazílii určené ministerstvu zahraničí ze dne 22. listopadu 1963, tedy v den, kdy prezident Kennedy podlehl atentátu, popisuje nový nouzový plán. Koncept kladl „velký důraz na americkou intervenci“ do Brazílie, a to hned ve třech různých variantách (194).

Několik dnů před Goulartovým svržením v březnu 1964 brazilská armáda finalizovala podrobnosti státního převratu. Při této příležitosti se sešli nejvyšší představitelé CIA, Národní bezpečnostní rady (NSC) a ministerstva zahraničí, aby projednali, jak Washington pučisty podpoří. Posoudili návrh, který jim předchozího dne předal velvyslanec Gordon. Plán apeloval na posílání tajných zásilek zbraní a zásob benzínu do rukou pučistů, jakož i na rozmístění námořní úderné jednotky u břehů Brazílie. V té době si však američtí představitelé nebyli jisti, zda a kdy k převratu dojde. Avšak zřetelně vyjádřili zájem na úspěšném provedení převratu. Jednoduše nechtěli sledovat, jak Brazílie upadá, „zatímco my jen stojíme a čekáme na volby“, jak dokládají další materiály Národního bezpečnostního archivu (195). Národní bezpečnostní poradce působící ve vládách JFK i LBJ McGeorge Bundy 28. března 1964 poznamenal, že by se USA neměly obávat toho, že by brazilská armáda zareagovala, ale spíše toho, že by nezareagovala. Dne 29. března, dva dny před státním převratem, ambasador Gordon předal nejvyšším americkým představitelům zprávu. Ve své zprávě zdůvodňoval své požadavky na předběžné rozmístění zbraní, které by mohly být použity „paramilitárními jednotkami“. Gordon zároveň vyzval k „nouzovému závazku provést otevřenou vojenskou intervenci“ v Brazílii. Gordon varoval, že pokud USA na situaci v Brazílii nezareagují vojensky, hrozí „reálné nebezpečí porážky demokratického odporu a komunizace Brazílie“ (196). Podmínky pro úspěšné provedení změny režimu v největší jihoamerické zemi ze strany regionálního hegemona pečlivě připravovaly dvě po sobě jdoucí americké vlády.  

Když do Bílého domu po atentátu na prezidenta Kennedyho nastoupil dosavadní viceprezident Lyndon B. Johnson, prakticky zdědil strategii týmu JFK pro státní převrat v Brazílii. Obdobně předtím Kennedyho kabinet zdědil agendu Eisenhowerovy vlády na svržení Castrovy vlády na Kubě. Vlády se střídaly, ale politická linie zůstávala stejná. Tato kontinuita v osnování a realizování zločinného vměšování se do záležitostí jiných zemí nebyla po sobě jdoucím americkým vládám vůbec cizí. „Myslím, že bychom měli podniknout všechny možné kroky a být připraveni udělat vše, co bude zapotřebí,“ instruoval prezident Johnson své poradce. LBJ dal svými slovy konzervativním brazilským pučistickým silám zelenou pro převrat. Dne 31. března 1964 brazilská pučistická armáda vytáhla proti Goulartovi (197). Spojené státy se spojily se svými dlouholetými spojenci v brazilské armádě.  Bílý dům spustil souběžně se vzbouřeneckým úderem brazilských oficírů proti legitimní vládě v Brasílii operaci s názvem Brother Sam. Stručně šlo o plán logistické podpory brazilské armádě v jejím úsilí převzít kontrolu nad vládou. Nakonec se však ukázalo, že ke konečné fázi při Goulartově svržení nebyla další americká materiální podpora potřebná (198). Operace Brother Sam stojící na kooperaci amerického námořnictva a letectva zahrnovala rozmístění americké letadlové lodi USS Forrestal poblíž brazilského pobřeží, letadlového křižníku s přistávací plochou pro helikoptéry, šesti torpédoborců a čtyř tankovacích plavidel. Do rukou pučistických důstojníků měl letecky putovat válečný materiál (199).

Americké spolupachatelství s brazilskými pučistickými důstojníky v čele s generálem Humbertem Castelo Brancem na svržení řádného prezidenta suverénní země nebylo tak otevřené jako v případě amerického angažmá za změnu režimu v Íránu, Guatemale, Chile a jinde. Stěžejní úlohu při Goulartově svržení a nastolení vojenské junty v čele s generálem Castelem Brancem hrály konzervativní církevní a armádní kruhy v Brazílii a americké strategické plány na Goulartovo odstavení od moci. Nová junta v největším jihoamerickém státě vládla prostřednictvím represí po dobu 21 let. Národní bezpečnostní archiv publikoval odtajněné audionahrávky zachycující hlas prezidenta Lyndona B. Johnsona. Někdejší americký prezident byl na svém ranči v Texasu o probíhajícím puči telefonicky informován (200). Prezident Johnson je na audiopásce slyšet, jak instruuje náměstka ministra zahraničí George Balla. LBJ svému podřízenému sděluje: „Nasadil bych všechny, kdo mají nějakou představivost nebo vynalézavost… ředitele CIA Johna McConea, ministra obrany Roberta McNamaru, aby se ujistili, že puč proběhne (…) Vzal bych to do svých rukou a zasadil se o to,“ nechá se na audiopásce slyšet LBJ. Goulartovo odstavení od moci dramaticky narušuje mýtus, podle nějž americké vlády podporují puče nebo přímo samy svrhávají pouze autoritářské a diktátorské tyranie, a nikoli demokraticky zvolené, populární vlády. Naopak soustavné a metodické vydržování vojenských diktatur po celé západní hemisféře ze strany Washingtonu je dokladem toho, že opak je pravdou. Pro mnohé z nás je jistě nečekaným překvapením, že liberální Kennedyho a Johnsonův kabinet kul pikle na změnu režimu v Brazílii. Přitom se tamní  prezident zásadním způsobem z proamerického kurzu nevychýlil. Goulart chtěl pěstovat dobré vztahy i se zeměmi východního bloku a nemínil se podílet na americké destabilizaci Kuby. Dopustil se vážného přestupku proti imperiálnímu bontonu, který vyžadoval trest.

Vojenský režim, který se v Brazílii zmocnil vlády, zastrašoval a terorizoval podezřelé levicové militanty. Na počátku 70. let používal sofistikovaný a propracovaný systém psychofyzického nátlaku, jak uvádí zpráva ministerstva zahraničí z dubna 1973 (201). Mučicí techniky používané vyšetřovateli brazilské vojenské diktatury jsou vylíčeny ve zprávě popisující existenci místností v brazilských vojenských věznicích, kam bachaři umisťovali podezřelé. Ti tam seděli na kovové podlaze, skrze kterou do jejich těl procházel elektrický proud. Někteří z podezřelých byli jednoduše „eliminováni“. Záhy režimní orgány tisku sdělily, že dotyčné osoby zemřely při „přestřelce“ či během pokusu o útěk z policejní vazby. Termín přestřelka se používá stále častěji, stojí psáno v telegramu zaslaném generálním konzulem USA v Riu de Janeiru, aby se vyřešily aspekty vztahů s veřejností při likvidaci podvratných živlů (202). Další zpráva zveřejněná v Národním bezpečnostním archivu Spojených států pojednává o široké škále otázek souvisejících s lidskými právy v tajných mučírnách v Sao Paulu či o provádění protipovstaleckých operací brazilskou armádou. Jiný vládní rukopis z jara 1973 publikovaný Národním bezpečnostním archivem líčí drastické výslechové metody brazilských bachařů z vojenské junty (203). Vyšetřování politických vězňů často doprovázelo mučení elektrickými šoky či nuceným hladověním. Jeden zdroj citovaný v americkém vládním dokumentu, profesionální informátor a vyšetřovatel pracující pro vojenskou rozvědku, vyprávěl příběh z první ruky o usmrcení člověka podezřelého z činnosti v undergroundu. Odsouzence pokropili salvou kulek z automatické zbraně od hlavy až k patě. V průběhu posledního roku různí bezpečnostní úředníci potvrdili, že zabíjení lidí podezřelých z páchání teroristických aktivit je běžnou praxí. Čísla zohledňující represálie páchané brazilskou vojenskou juntou nejsou příliš přesná, protože diktatura tyto záležitosti zametla pod koberec. Nicméně odhady brazilského Národního programu pro lidská práva, autorizované vládou Dilmy Rousseffové, hovoří o 20 tisících případech mučení, jak se dočteme v anglickém vydání brazilského listu Folha De S.Paulo (204). Dozvídáme se, jak režim v roce 1971 uvěznil a mučil advokátku Ritu Sipahi. Vyšetřovatelé ženu svlékli donaha a zavedli jí elektrické šoky přímo do vagíny. Vyšetřovatelé chtěli, aby prozradila, kde se nacházejí členové levicových hnutí. Advokátka po několika dnech, kdy visela na tyči, jejich adresu prozradila. I další vězni uváděli, že je bachaři věšeli na tyčích, vystavovali elektrickým šokům, škrcení, pokusům o utopení (prakticky waterboardingu), úderům tvrdými předměty, bití a kopancům. Mučení v některých případech vedlo ke smrti. Používání mučení a násilí představovalo jeden z pilířů režimu po roce 1968, pokračuje brazilský list. Tehdy se státní represálie proti levici přetavily v neskrývanou diktaturu. Represe se stupňovaly. Vláda se znepokojením pozorovala, jak se po venkově a městech šíří guerillové povstání a subverzní činnost radikálů. Folha De S.Paulo cituje zjištění brazilské Národní komise pro pravdu, podle níž bylo zdokumentováno 434 úmrtí a zmizení, ke kterým došlo v průběhu let 1964 až 1985. Ačkoli se brazilské vojenské vlády v průběhu 21 let nedopouštěly tolika poprav a nenechaly zmizet tolik nepohodlných lidí, jako jiné latinskoamerické diktátorské režimy, režim navíc způsobil smrt nejméně osmi tisíc domorodých obyvatel. Diktatura ničila jejich životní prostředí, věznila domorodce a využívala jejich pracovní sílu, jak připomínají autoři analýzy publikované Universidade do Estado do Rio de Janeiro (205). Spousta brazilských důstojníků odešla do Panamy trénovat do nechvalně proslulé líhně latinskoamerických mučitelů na School of the Americas, koneckonců jako vojenští a policejní důstojníci z téměř všech států v západní hemisféře. Tito muži zde absolvovali kurzy, kde se učili technikám, jak postupovat při potlačování povstání. V tomto centru se naučili provádět velitelskou činnost, zpravodajské a kontrarozvědné aktivity, operace psychologické války (psy-ops) či policejně-vojenské operace a výslechové metody, jak v prosinci 2014 informoval deník Guardian (206). Američané společně s Brity cvičili brazilské vyšetřovatele v mučicích technikách. Nesou tudíž svůj díl viny na tvrdé perzekuci desítek tisíc obětí. Jednou z obětí vojenského režimu se stala i bývalá brazilská prezidentka Dilma Rousseffová, kterou věznitelé podrobili mučení a také ji trýznili elektrickými šoky. Washington v roce 1966 v Sao Paulu zřídil výcvikový program na boj s guerillovým hnutím, aby obohatil brazilskou armádu o cenné zkušenosti (207). Od té doby však měla intenzita vzájemné vojenské kooperace mezi brazilskými ozbrojenými silami a Pentagonem sestupnou tendenci. Navzdory neshodám v ekonomické oblasti se za úřadování prezidenta Richarda Nixona krátkodobé strategické sblížení mezi Brazílií a USA obnovilo. To se projevilo například v nákupu série stíhaček F-5 brazilským letectvem. Vzájemné vztahy mezi Washingtonem a Brasílií poznamenaly názorové rozpory a pokrytecká kritika lidskoprávní agendy ze strany Carterova Bílého domu. Rozpory mezi oběma státy trvaly od konce vlády vojenské diktatury v polovině 80. let.

Bílý dům měl v první polovině 60. let na svém zadním dvorku napilno nejen kvůli kubánské vzpouře a přípravám na změnu režimu v Brazílii, ale i v Ekvádoru. V této zemi po vzácné éře stability začal Washingtonu zkraje 60. let dělat vrásky na čele prokubánský politický kurz prezidenta Josého Velasca Ibarry a jeho viceprezidenta Carlose Julia Arosemany. Tito čelní ekvádorští politikové prosazovali užší vztahy se zeměmi v sovětské sféře vlivu (208). CIA proto skrze americké odborové organizace rozdmýchávala šíření antikomunistických nálad v Ekvádoru. Koneckonců Ústřední zpravodajská služba ovládala téměř všechny významné osobnosti v Ekvádoru, jak později sdělil agent CIA analytikovi Rogeru Morrisovi v hodnocení operací agentury v Latinské Americe. Historik William Blum ve své klasické publikaci o poválečných aktivitách CIA s titulem Killing Hope popisuje Velascův vágně liberální populistický program slibující každému něco (209). Velasco, který se ujal úřadu v roce 1960, nepředstavoval žádného nového Fidela Castra. Nebyl ani socialistou, nicméně si vysloužil hněv americké diplomacie a CIA svým neústupným odporem vůči dvěma deklarovaným prioritám americké politické agendy v Ekvádoru: přerušení vztahů s Kubou a tvrdému potlačování komunistických aktivistů a dalších ultralevicových živlů. Blum cituje známého operativce CIA Philipa Ageeho, který v tuto dobu působil jako důstojník agentury v Ekvádoru. CIA infiltrovala všechny důležité politické organizace, ať už (ultra)pravicové, nebo (ultra) levicové. Agentura v Ekvádoru dokonce budovala své odborové organizace. Jako v dalších latinskoamerických zemích zahlcovala tisk falešnými antikomunistickými zprávami, třeba i v podobě nepodepsaných editoriálů. CIA v Ekvádoru financovala konzervativní skupiny v kvazináboženské kampani proti ateistickému komunismu na Kubě. Tato politika svým dílem přispěla k podkopání moci prezidenta Velasca mezi chudými, především Indiány. Tito lidé v drtivé míře tvořili jeho elektorát. Blum dále pokračuje popisem, jak agenti CIA bombardovali kostely nebo objekty patřící pravicovým organizacím, aby tento terorismus svedli na levicové aktivisty. Operativci CIA se snažili rozbíjet levicové pochody a vyprovokovat armádu k urychlení převratu. Ozbrojené síly nakonec v listopadu 1961 přinutily Velasca k rezignaci. Svrženého prezidenta nahradil viceprezident Carlos Julio Arosemana. Jenže i nový ekvádorský prezident se brzy ukázal být pro Washington stejně nepřijatelnou volbou jako Velasco. USA i nadále na vládu v Quitu tlačily, aby přerušila styky s Kubou.  Prezident Arosemana však americký diktát rezolutně odmítal. Napjatá situace vyvrcholila v červenci 1963, kdy prezidentský palác v Quitu obklíčili vojáci s tanky. Arosemana byl svržen a do prezidentského paláce vstoupila vojenská junta, pokračuje Blum. Vojenská vláda ihned postavila komunismus mimo zákon. Údajní komunisté a další radikální levičáci se ocitli za mřížemi. Zatýkání se řídilo údaji uvedenými na seznamu CIA pro potírání subverzní činnosti. Junta zrušila občanské svobody a odvolala volby, které se měly konat v roce 1964. Prostě klasický latinskoamerický příběh, konstatuje William Blum. Řád musel zůstat zachován.

USA v letech 1963 až 1964 tajně ovlivňovaly chod bolivijské politiky, jak uvádí v seznamu mapujícím operace CIA v Latinské Americe katarská televizní stanice Al Džazíra (210). CIA finančně dotovala bolívijské lídry nakloněné Bílému domu. V listopadu 1964 podpořila vojenský převrat vedený generálem Reném Barrientosem Ortuñem proti zvolenému prezidentovi Víctoru Pazi Estenssorovi. Puč slavil úspěch a Paz Estenssoro skončil v exilu. Nicméně Bílý dům se s tímto výsledkem nespokojil. Na počátku 70. let se Washington zaměřil na další změnu režimu v Bolívii. Tentokrát se stal terčem puče prezident Juan José Torres. Tento politik po svém volebním úspěchu spáchal velký hřích, když v Bolívii znárodnil několik amerických společností. Podle oficiální verze amerického ministerstva zahraničí americký velvyslanec v La Paz v červnu 1971 sdělil Washingtonu, že je záhodno finančně podpořit Torresovy politické oponenty. Washington si na převrat v Bolívii „odložil“ stranou více než 410 000 dolarů. Koupil si tak vliv nad politickými a vojenskými lídry, kteří se stavěli proti Torresovi. O dva měsíce později provedl vysoce postavený důstojník Hugo Banzer proti Torresovi úspěšný státní převrat. Nixonova administrativa pokračovala ve financování Banzerovy vlády. Junta se u moci držela až do roku 1978, jak uzavírá Al Džazíra. Americké vměšování se do suverénních záležitostí Bolívie potvrzují odtajněné materiály americké vlády, přístupné všem zájemcům on-line (211). V srpnu 1963 autorizovala americká speciální skupina tajnou dotaci na pomoc proamericky orientovanému Národnímu revolučnímu hnutí (MNR) při kandidatuře na prezidentské volby naplánované na květen 1964. V březnu 1964 se speciální skupina dohodla na další finanční podpoře na konta představitelů MNR. Volby vyhrál Víctor Paz. Už v listopadu téhož roku provedl nový viceprezident generál René Barrientos Ortuño v dresu MNR úspěšný vojenský převrat proti Pazovi. V únoru 1965 schválil speciální výbor finanční podporu pro MNR pod vedením Reného Barrientose. Výbor dále zvažoval, zda podpořit Barrientose jako nejlepšího kandidáta na bolivijského prezidenta. Nad juntou se kupila mračna. V létě 1965 a na jaře 1966 výbor souhlasil s uvolněním dalších finančních prostředků na propagandu pro MNR. Když se v červenci 1966 konečně konaly prezidentské volby, Barrientos bez potíží zvítězil. Úředníci zapojení do tajné operace dospěli k závěru, že cíle programu – konec vojenské vlády a ustavení civilní ústavní vlády, jejíž „politika by byla slučitelná s politikou Spojených států“ – byly splněny, jak se dočteme v dokumentu označeném 147. redakční poznámka (Editorial Note). Představme si na chvíli, jaké pohoršení a paniku by způsobilo případné financování Orbánovy a Ficovy politické strany Kremlem. Ruské geopolitické machinace by zaručovaly volební vítězství té správné strany a potvrdily by jeho vliv tamtéž. V 107. memorandu ze srpna 1971 vypracovaném zaměstnancem Národní bezpečnostní rady a určeném do rukou Henryho Kissingera stojí psáno, že „některé americké kroky mohou být v La Paz interpretovány jako americká podpora puče“ (212). Kissinger na první stranu memoranda odepsal: „Uvolněme se, uvidíme, co se stane.“ Americký prezident Richard Nixon během několika měsíců roku 1972 poskytl Banzerově juntě ekonomickou pomoc za desítky milionů dolarů. Ve hře byly i lukrativní vojenské zakázky, jak ukazují další memoranda odtajněná americkou vládou. Podpora Hugo Banzera ze strany Spojených států, a to před převratem v srpnu 1971 i po něm, nebyla nikdy zpochybněna (213). Ostatně Banzer absolvoval výcvik na Škole Amerik v Panamě a rovněž v Texasu. Na konci 60. let působil jako vojenský atašé ve Washingtonu. Banzerův třídenní převrat v srpnu 1971 si vyžádal 110 mrtvých a nastolení sedmiletého režimu, který patří k nejrepresivnějším v dějinách Bolívie. Za Banzerovy vlády se bez soudního příkazu za mřížemi ocitlo více než 14 000 Bolivijců, z nich více než 8 000 podstoupilo mučení elektřinou, topením ve vodě a bitím. Nejméně 200 osob skončilo na popravišti nebo “zmizelo.”

Jak už jsme si pověděli v první kapitole, Spojené státy okupovaly Dominikánskou republiku mezi lety 1916 a 1924. Washington v Santo Domingo vydržoval diktátora Rafaela Trujilla. USA na jaře roku 1965 provedly pozemní intervenci v Dominikánské republice, aby zabránily svržení relativně neškodného, fašistického režimu Donalda Reida Cabrala ústavní vládou Juana Bosche (214). Bosch byl svržen už během vojenského puče v roce 1963. Washington svou agresí do Dominikánské republiky obnovil kontrolu nad během tamních politických a ekonomických událostí. Americká invaze do Dominikánské republiky nepředstavovala žádnou výjimku, jelikož Spojené státy se vměšovaly do záležitostí této karibské země už od počátku 20. století. V roce 1965 se obyvatelé Dominikánské republiky snažili dosadit Juana Bosche zpět do prezidentského úřadu. O dva roky dříve v roce 1963 předseda Dominikánské revoluční strany Juan Bosch zvítězil v prvních svobodných prezidentských volbách za posledních 30 let. Jenže jeho procastrovský sentiment a neklid, který vzbuzoval v mocných byznysových kruzích, později vedly k vojenskému puči a vládě vojenské junty (215). Administrativa Lyndona Johnsona vyslala na ostrov až 42 tisíc amerických mariňáků, aby juntu podpořili. A jak se ve skutečnosti projevoval Boschův „procastrovský sentiment“? Juan Bosch krátce po nástupu do prezidentského úřadu realizoval řadu liberálních reforem. Legalizoval Dominikánskou komunistickou stranu, zavedl pozemkové reformy a finanční dotace na doplácení nájemného pro méně majetné. Boschova domácí agenda jej odcizila jak konzervativní frakci dominikánské armády, tak i dominikánské oligarchii. Plukokraté se obávali, že Boschovy politické reformy povedou ke ztrátě jejich politické a ekonomické moci (216). Juan Bosch si získal podporu chudých Dominikánců, avšak pouhých sedm měsíců po jeho nástupu do úřadu v září 1963 jej svrhla pravicová frakce dominikánské armády. Poté, co Bosch opustil prezidentský úřad a našel útočiště v Portoriku, předala armáda otěže vlády trojici vedené absolventem studií v USA a bohatým prodejcem automobilů Donaldem Reidem Cabralem. Cabral však postrádal lidovou podporu. Dominikánské obyvatelstvo proti režimu vedlo protesty. Dominikánci se domnívali, že nedávné Boschovo úsilí o demokratizaci země zůstalo trestuhodně nevyslyšeno. V zemi propukla občanská válka. Když hrozil pád vojenského triumvirátu, zasáhla americká armáda. Veřejně deklarovaným úkolem Pentagonu byla lakonicky pojatá „stabilizace země“ a „ochrana amerických zájmů v regionu“ a „zabránění vzniku režimu kubánského typu“ (217). Bílý dům se přirozeně obával komunistické nákazy v přetrvávající atmosféře strachu z další revoluční Kuby v hemisféře.

Více než měsíc trvající americká invaze si vyžádala životy více než 3 000 Dominikánců. Mnozí z nich byli civilisté. O život přišlo také 41 amerických vojáků (218). Američtí vojáci se z ostrova úplně stáhli na přelomu května a června 1965. V post-invazním období se v Dominikánské republice, obdobně jako v Guatemale a Brazílii, rychle objevily smrtící komanda (219). Tyto smrtící čety se pustily do páchání násilností nejen proti politickým disidentům, ale někdy i proti zcela náhodným lidem. Amnesty International upozornila na četné politické vraždy spáchané dominikánskými eskadrami smrti, jmenovitě nechvalně proslulou skupinou La Banda, otevřeně tolerovanou a podporovanou národní policií. Teror odehrávající se v raných 70. letech v Dominikánské republice se podobal vlně tehdejších politických vražd páchaných v Guatemale, konkrétně z rukou dominikánských bezpečnostních sil. Materiálně to podporoval Bílý dům (220). V Národním bezpečnostním archivu se dočítáme, že prezident Lyndon Johnson začal litovat vyslání amerických mariňáků do Dominikánské republiky ani ne měsíc po zahájení americké intervence (221). LBJ o tři týdny později litoval životů padlých amerických vojáků a zároveň měl obavy o reputaci Spojených států. Přesto ale i nadále trval na tom, že by americkou armádu do Dominikánské republiky vyslal znovu, kdyby to bylo nutné. Národní bezpečnostní archiv dále uvádí, že prezident Lyndon Johnson své rozhodnutí vyslat intervenční síly do Dominikánské republiky založil hlavně na posudcích Ústřední zpravodajské služby a představitelů americké vlády. Podle jejich soudu stál za povstáním v této karibské zemi kubánský lídr Fidel Castro. Nicméně, jak se dále dozvídáme, tyto a další zpravodajské informace, které prezident Johnson v té době obdržel, se ukázaly být mylné.

Washington, jmenovitě Kennedyho, Johnsonova a Nixonova vláda, měl v 60. letech ve svých tradičních doménách napilno, když různými způsoby podporoval politiku změny režimu v Brazílii, Ekvádoru a Bolívii. Roku 1965 přímo provedl ilegální vojenskou invazi do Dominikánské republiky. Zmařil zde krátkou koketérii Santo Dominga s populární agendou demokraticky smýšlejícího prezidenta Juana Bosche. Bílý dům instaloval vládu despoty Joaquína Balaguera zodpovědného za politické vraždy 3 000 osob se středolevicovým smýšlením (222). Přísun americké pomoci Balaguerově juntě se však nezastavil. Jak je vidno, Spojené státy v průběhu 60. let minulého století zasahovaly do záležitostí států ve své bezprostřední sféře vlivu mnohem častěji a s katastrofálnějšími následky než Sovětský svaz ve svém hájemství.  Kreml ve spolupráci s armádami Varšavského paktu v roce 1968 napadl a okupoval Československo. Ovšem s daleko nižšími ztrátami na životech běžných občanů než během pozemní intervence USA v Dominikánské republice o tři roky dříve. Johnsonova agrese si vyžádala zhruba tolik životů, kolik stálo násilné sovětské potlačení maďarské revoluce v roce 1956 (223). Ani v 70. letech nájemníci v Oválné pracovně při systematickém potírání odchylek od stanoveného kurzu na západní hemisféře nepolevili, když osazenstvo Bílého domu roku 1971 podpořilo další státní převrat v Bolívii a o dva roky později odměnilo opresivní pučistický režim v Uruguayi finančními dotacemi z amerického ministerstva zahraničí a ministerstva obrany (224). Uruguayská diktatura podle svědectví bývalého uruguayského senátora Wilsona Ferreiry Aldunateho zatkla více než 50 tisíc lidí z politických důvodů. Aldunate Spojené státy obvinil ze značné materiální podpory při budování uruguayského represivního aparátu. Diktátorský uruguayský režim mučil lidi, zatímco z USA několik let tamním policejním a vojenským silám nerušeně proudila finanční pomoc (225). Region očekával zásadní střet mezi regionálním hegemonem a sociálně-demokratickým prolidovým programem. Mělo k němu dojít téhož roku v září v Chile. 

 

Poznámkový aparát:

 

192. João Goulart, Britannica, 2. prosince 2025. Link: https://www.britannica.com/biography/Joao-Goulart  

193. Hershberg, James G., Kornbluh, Peter, Brazil Marks 50th Anniversary of Military Coup, National Security Archive, 2. dubna 2014. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB465/ 

194. Embassy Contingency Plan, National Security Archive, 22. listopadu 1963. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB465/docs/Document%2010%20memorandum%20contingency%20plan%20november%2022%201963.pdf 

195. Memorandum of Conversation of March 28, 1964, National Security Archive. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB465/docs/Document%2011%20brazilnscdocument.pdf 

196. Personal from Ambassador Gordon, National Security Archive, 29. března 1964. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB465/docs/Document%2012%20top%20secret%20cable%20dated%20march%2029%201964.pdf 

197. Kornbluh, Peter, BRAZIL MARKS 40th ANNIVERSARY OF MILITARY COUP, National Security Archive, 31. března 2004. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB118/index.htm#:~:text=Washington%20D.C.%2C%2031%20March%202004,my%20neck%20out%20a%20little.%22 

198. The United States and Brazil's Military Coup (1964), Library of Congress. Link: https://guides.loc.gov/brazil-us-relations/brazil-coup-1964 

199. Operation Brother Sam, Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Brother_Sam 

200. Kornbluh, Peter, Brazil Marks 40th Anniversary  of Military Coup, National Security Archive, 31. března 2004. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB118/index.htm 

201. Kornbluh, Peter, Brazil: Torture Techniques Revealed in Declassified U. S. Documents, National Security Archive, 8. července 2014. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB478/ 

202. Kornbluh, Peter, Brazil: Torture Techniques Revealed in Declassified U. S. Documents, National Security Archive, 8. července 2014. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB478/

203. Political Arrests and Torture in Sao Paolo, National Security Archive, 30. června 2005. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB478/docs/doc2.pdf 

204. Boghosian, Bruno, The Dictatorship Ushered in an Era Organized, Violent Repression that Went Unpunished, Folha De S. Paulo, 29. června 2020. Link: https://www1.folha.uol.com.br/internacional/en/brazil/2020/06/the-dictatorship-ushered-in-an-era-organized-violent-repression-that-went-unpunished.shtml#:~:text=Now%2C%20it%20improved%2C%20here%20between,DOI%20overalls%20had%20no%20girdle.&text=According%20to%20accusations%20made%20years,from%20the%20Vladimir%20Herzog%20Institute.

205. Demetrio, André, Kozicki, Katia, Transitional Injustice For Indigenous Peoples From Brazil, Universidade do Estado do Rio de Janeiro, 3. dubna 2017, str. 131. Link: https://www.redalyc.org/journal/3509/350958933004/350958933004.pdf 

206. Watts, Jonathan, Brazil President Weeps as She Unveils Report on Military Dictatorship´s Abuses, Guardian, 11. prosince 2014. Link: https://www.theguardian.com/world/2014/dec/10/brazil-president-weeps-report-military-dictatorship-abuses 

207. Brazil–United States Military Relations during the Cold War: Political Dynamic and Arms Transfers, Scientific Electronic Library Online, 2011. Link: https://www.scielo.br/j/bpsr/a/TfQgSK7jRtQjMJHHxmvCczz/?lang=en 

208.  A Timeline of CIA Operations In Latin America, Al Jazeera, 26. listopadu 2025. Link: https://www.aljazeera.com/news/2025/11/26/a-timeline-of-cia-operations-in-latin-america 

209. Blum, William, Killing Hope: US Military and CIA Interventions since World War II, Common Courage Press, 1995, str. 153 až 156. Link: https://ia800504.us.archive.org/31/items/KillingHope/Killing%20Hope.pdf 

210. A Timeline of CIA Operations In Latin America, Al Jazeera, 26. listopadu 2025. Link: https://www.aljazeera.com/news/2025/11/26/a-timeline-of-cia-operations-in-latin-america 

211. 147. Editorial Note, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v31/d147#:~:text=In%20August%201963%20the%205412,establish%20a%20civilian%2C%20constitutional%20government.

212. Bolivia, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1969-76ve10/ch3?start=31#:~:text=107.,See%20Document%20108.

213. US Paid Money to Support Hugo Banzer’s 1971 Coup in Bolivia, Haiti-Cuba-Venezuela Analysis, 20. května 2010. Link: https://hcvanalysis.wordpress.com/2010/05/30/us-paid-money-to-support-hugo-banzers-1971-coup-in-bolivia/ 

214. Chomsky, Noam, Herman, Edward, The Dominican Republic: U.S. Model for Third World Development, Excerpted from The Washington Connection and Third World Fascism, 1979. Link: https://chomsky.info/washington02/ 

215. Lantigua-Williams, Juleyka, 40 years later, U.S. invasion still haunts Dominican Republic, Progressive Magazine, 21. dubna 2005. Link: https://progressive.org/40-years-later-u.s.-invasion-still-haunts-dominican-republic/ 

216.  U.S. Troops Occupy the Dominican Republic, EBSCO Knowledge Advantage, Link: https://www.ebsco.com/research-starters/military-history-and-science/us-troops-occupy-dominican-republic 

217. U.S. Troops Occupy the Dominican Republic, EBSCO Knowledge Advantage, Link: https://www.ebsco.com/research-starters/military-history-and-science/us-troops-occupy-dominican-republic 

218. Solomon, Norman, Intervention Spin Cycle, Baltimore Sun, 26. dubna 2005. Link: https://archive.globalpolicy.org/empire/history/2005/0426spincycle.htm#:~:text=Most%20American%20politicians%20and%20media,of%20its%20own%20military%20actions. 

219. Chomsky, Noam, Herman, Edward, The Dominican Republic: U.S. Model for Third World Development, Excerpted from The Washington Connection and Third World Fascism, 1979. Link: https://chomsky.info/washington02/ 

220.  Chomsky, Noam, Herman, Edward, The Dominican Republic: U.S. Model for Third World Development, Excerpted from The Washington Connection and Third World Fascism, 1979. Link: https://chomsky.info/washington02/ 

221. Coleman, David, National Security Archive Electronic Briefing Book No. 513, National Security Archive, 28. dubna 2015. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB513/ 

222. Oswald, Gary, Caribbean Cold War: The Many Enemies of Juan Bosch, Sea Lion Press, 18. března 2025. Link:  https://www.sealionpress.co.uk/post/caribbean-cold-war-the-many-enemies-of-juan-bosch#:~:text=Balaguer%20fixed%20elections%20in%20his%20favour%20and,3%2C000%20people%20with%20centre%2Dleft%20leanings%20were%20murdered 

223. Ścierańska, Katarzyna, The Hungarian revolution, European Network Remembrance and Solidarity, 21. srpna 2015. Link: https://enrs.eu/article/the-hungarian-revolution-1956#:~:text=The%20first%20shots%20were%20fired%2C%20and%20the,sent%20to%20Romania%2C%20and%20executed%20in%201958 

224. Ford, Matthew, Subverting Democracy, Producing Terror: United States And the Uruguayan Cold War, 1963-1976, květen 2015, str. 47, 48, 49. Link: https://scholarworks.calstate.edu/downloads/wd375x84g#:~:text=The%20rise%20of%20the%20leftist,way%20to%20dictatorship%20in%201973. 

225. Ford, Matthew, Subverting Democracy, Producing Terror: United States And the Uruguayan Cold War, 1963-1976, květen 2015, str. 2,3. Link:  https://scholarworks.calstate.edu/downloads/wd375x84g#:~:text=ruled%20by%20a%20military%20regime,with%20modern%20equipment%20and%20capabilities.