Vítejte v naší době beztrestnosti – kde stíhání zvěrstev Mezinárodním trestním soudem je jen výjimečným úspěchem

14. 12. 2025

 
Ačkoli se na zločinech podílely stovky milicionářů, Abd-al-Rahman, známý také jako Ali Kushayb, je první osobou odsouzenou za zvěrstva v Dárfúru, který je nyní opět dějištěm strašlivého násilí v súdánské občanské válce. Mezinárodní trestní soud obvinil Omara al-Bašíra, tehdejšího súdánského prezidenta, z genocidy a válečných zločinů. Ahmad Harun, bývalý ministr, čelí podobným obviněním. Oba muži se však zatčení vyhnuli.

Když jsem v roce 2011 v Chartúmu dělal s Bašírem rozhovor – ten byl svržen lidovým povstáním v roce 2019, po kterém armáda převzala moc a vypukla občanská válka –, vysmál se obviněním z genocidy. Jeho vláda a její arabští milicionářští spojenci bojovali proti povstalcům, ne proti obyvatelům Dárfúru, řekl Bashir. Západ podle něj uplatňuje dvojí metr. Trval na tom, že neudělal nic špatného.

V roce 2008 řekl Harun, jehož neironický pracovní titul zněl „ministr pro humanitární záležitosti“, v podstatě totéž. „Nelituji ničeho,“ řekl mi a odmítl zatykač Mezinárodního trestního soudu, který ho obviňoval ze spoluúčasti na až 200 000 úmrtích v Dárfúru, jako politicky motivovaný. „To, co jsem udělal, bylo legální, byla to moje odpovědnost, byla to moje povinnost,“ řekl Harun.

Arogantní tvrzení, že neporušili žádné zákony, že se nemají za co zodpovídat, že plnili svou „povinnost“, jdou k jádru rostoucího současného problému: oficiální beztrestnosti. Ať už jsou vinni, nebo ne, ani Bashir, ani Harun nevěřili, že by se někdy museli zodpovídat před mezinárodním soudem, a zatím se ukázalo, že měli pravdu. V tomto přesvědčení se neliší od Benjamina Netanjahua, amerického ministra obrany Petea Hegsetha a  Vladimira Putina.

Toto nechutné trio je různými způsoby obviňováno z krutostí Mezinárodním trestním soudem, OSN a pozorovateli lidských práv. Každý z nich je údajně zodpovědný za dohled nad chladnokrevným zabíjením, týráním nebo hromadným únosem neozbrojených civilistů. Všichni tři kategoricky popírají jakékoli protiprávní jednání. Všichni tvrdí, že jejich činy jsou oprávněné, bez ohledu na to, co říká zákon, veřejné mínění nebo prostá morální slušnost. Všichni jsou přesvědčeni, že jsou nedotknutelní.

Netanjahu bojuje na několika frontách, aby zachránil svou kariéru a vyhnul se vězení. Stejně jako Gaza je i jeho osobní reputace již v troskách. Izraelský premiér chce, aby byl jeho dlouhotrvající proces u okresního soudu v Jeruzalémě kvůli obvinění z podvodu a úplatkářství zastaven v „národním zájmu“. Tvrdí, že by raději dokázal svou nevinu, ale v duchu veřejného ducha a velkorysosti, aby uzdravil rozdělení země, je připraven přijmout milost.

Ten má ale drzost! Netanjahu vytrvale a cynicky využíval právě těchto rozporů, aby se udržel u moci. Plný drzosti se také brání úplnému a nezávislému vyšetřování katastrofálních bezpečnostních selhání své vlády, která předcházela útokům Hamásu 7. října 2023. Opoziční politik Avigdor Lieberman ho mimo jiné obviňuje z toho, že organizuje „zakrývání“ skutečnosti, aby si zachránil kůži.

Je to však Netanjahuova opovrženíhodná snaha vyhnout se soudu před Mezinárodním trestním soudem (ICC) ohledně Gazy – kde je jeho vláda obviněna z genocidy – která nejdramatičtěji ilustruje zhoubný dopad oficiální beztrestnosti. Místo aby se bránil u soudu, Netanjahu se schovává za Donaldem Trumpem ve Washingtonu nebo se skrývá doma, aby se vyhnul zatčení. Mezitím v Gaze hladové děti nadále trpí – na jeho rozkaz.

Kdyby Hegseth, nový akční muž Pentagonu, vyměnil své příliš těsné kalhoty za volnější, možná by se cítil méně krvavý. Nějak se přesvědčil, že zabíjení desítek neidentifikovaných lidí na lodích v Karibiku na základě nepodloženého podezření z pašování drog je žádoucí a legální – a ne neoprávněný akt brutality.

Uvádějí se různá falešná zdůvodnění. USA tvrdí, že získaly „informace“, které dokazují jejich tvrzení (nikoli však od Británie, která se na mimosoudní popravy dívá s nelibostí a odmítá pomoci). Oběti, které jsou považovány za členy „zahraničních teroristických organizací“, jsou podle nich legitimními cíli. Soudci a právníci si mohou říkat, co chtějí. Pro Hegsetha, Trumpova namyšleného zabijáka, má význam pouze názor jednoho člověka.

Trump i on věří, že si mohou dělat, co chtějí, a nikdo je za to nebude volat k odpovědnosti. Když se objevilo video, na kterém bylo vidět, jak jsou přeživší amerického útoku záměrně zabíjeni druhým útokem, členové Kongresu začali s opožděním klást otázky. Pentagon však není příliš upřímný. Koho to zajímá? Jeho šéfa určitě ne. Cokoli Hegseth udělá, „mi nevadí“, prohlásil Trump minulý týden.

Takhle vypadá beztrestnost. To je konec právního státu. Nejmocnější stát světa prohlašuje, že již nerespektuje základní pravidla, která sice nejsou dokonalá, ale jsou zásadní pro soudržnost lidské společnosti. U pobřeží Venezuely americké síly zabíjejí podle libosti a zabavují ropné tankery, chovají se stejně jako somálští piráti u Afrického rohu nebo jemenští rebelové húsiové, kteří náhodně střílejí rakety na lodě v Rudém moři. Beztrestnost znamená anarchii.

Není divu, že Putin – další zločinec na útěku před Mezinárodním trestním soudem – se domnívá, že i on může uniknout trestu za vraždu. Ve svém nechvalně známém 28bodovém „mírovém plánu“ pro Ukrajinu Trump skutečně požadoval imunitu před stíháním pro ruského vůdce. Snaží se také zničit Mezinárodní trestní soud sankcemi. Jaký příklad nyní USA dávají? Jak mohou Británie a Evropa stále předstírat, že jde o spřízněného spojence, dokonce přítele?