O rasismu v antice a původu rasismu v moderní Evropě

30. 9. 2026 / Boris Cvek

Winckelmann byl tak mimo, že ani netušil, že běloba antických soch není záměr, ale zub času, který barvu zvětral. Těžko se z této absurdity dostával ještě Nietzsche. Naopak u Goetha v druhém dílu Fausta vidíme, jak se idealizaci antiky vysmívá (v Rozhovorech s Eckermannem je ovšem antika stále nedotknutelnou modlou a vzorem každého velkého umění). Tím nechci říci, že se máme antice smát, naopak. Antika ve své brutalitě je důležitým a zásadním poučením o povaze lidí, dějin a světa, platným dodnes.

Velmi mě proto potěšilo, když jsem začal číst knihu The Origins of Racism in the West (mám paperback z roku 2013, Cambridge University Press), v níž obecně shrnující kapitola o rasismu v antice končí tím, že zotročení a genocida (neproblematičnost genocidního jednání dokládá na citaci z císaře Augusta) byly v antice natolik neproblematické, že nebylo ani nutní vypracovávat nějakou zvláštní rasistickou ideologii na jejich ospravedlnění. Ano, autor říká, že jde o svůdnou, nedokazatelnou, ale ani nevyvratitelnou, úvahu.

Athéňané a Římané se cítili zřejmě nadřazení černochům, ale ne kvůli barvě kůže, ale kvůli tomu, že se cítili nadřazení všem cizincům. To podstatné o rasismu v antice je to, že stojí na dvou hlavních pilířích: nezměnitelné vlastnosti dané geografií a nezměnitelné vlastnosti dané původem. Samozřejmě pokud v antice někdo považoval geografii za zásadní, tak svou vlast považoval za nejlépe geograficky umístěné. S původem to bylo tak, a to jsem byl rád za autorovu jednoznačnost, že antické pojetí plynutí času, včetně rodu, bylo směrem ke zkáze, a nikdy jinak. Předci byli vždycky lepší než potomci. Tedy ke změnám vlastností muselo docházet, ale jen k horšímu – tyto vlastnosti, zhoršené, byly pak fixované a neměnné.

Navíc antický rasismus byl inkonsistentní, což podle autora musí být každý, neboť jde o racionalizaci absurdity, a nebyl rozhodně nějakým jednotným ideologickým výkladem, který by zastával každý. Vůbec ne. Překvapilo mě, že místo antické teorie šťáv je zmíněna astrologie a Ptolemaiovo přesvědčení, že vlastnosti etnických skupin jsou dané nebeskými tělesy, to ale třeba jako astrologii obecně odmítá Cicero. Cicero považoval lidské jednání za něco, co je ovlivněno kombinací přírodního prostředí a lidské společnosti, nikoli původem, semenem či mechanickými faktory. Poměrně velký prostor je věnovaný otázce, jaký měl v době řecko-perských válek Řekové vlastně postoj k Peršanům, ale o „vynálezu“ Persie v klasických Athénách bude celá další kapitola. Co se zdá jisté, je to, že Hérodotos Peršany nepohrdal a nepovažoval je za podřadné, naopak válku s nimi chápal jako válku s mimořádně silným a schopným protivníkem. Představa změkčilého, degenerovaného východu je zřejmě pozdější.

Typický antický rasismus je „vědecký“, ostatně stejně jako ten moderní. K tomu i k brutalitě antiky a k citaci z Augusta dávám ukázku níže. Ještě bych chtěl ale zmínit původ pojmu rasa v rasistickém smyslu: jde o Francii 14. století, se objevila potřeba zdůraznit urozenost, zejména královskou, a využila se k tomu analogie se šlechtěním zvířat. Nešlo tedy o odlišení jinak vypadajících lidí, ale lidí urozených vs. neurozených. Dokonce ještě v Hledání ztraceného času tato představa aristokratické krve, která se nezapře, je zcela vážně přítomna (Saint-Loup).

Skutečným epicentrem moderního rasismu bylo Španělsko 15. století, odkud se představa „čisté krve“ šíří po celém světě. Opět nešlo o to odlišit lidi jiné barvy kůže, ale nuceně konvertované židy od „starých křesťanů“. Budu se k tomu vracet, protože rasismus chci prozkoumat i pomocí dalších knih (zejména monografie Franciska Bethencourta, jehož kniha o inkvizici na mě udělala velký dojem, a to o rasismu je asi dnes to nejlepší, co je k dispozici).

„…it is worth noting that the ideas of environmental determinism and the heredity of acquired characteristics are most explicitly formulated in works of Greek and Latin literature that are devoid of any religious content: medical treatises (Hippocrates and Galen); political philosophy (Plato, Aristotle); architecture and geography (Vitruvius, Strabo)…

In spite of Aristotle's unique attempt to develop the idea of natural slavery, antiquity never saw a need to justify the existence of servitude. Individual and collective bondage were a matter of course, because there was no assumption that a person had a natural or moral right to freedom, just as the subjection of one people by another was not in itself morally condemned. Genocide occurred in antiquity as it has occurred in modern history. While it is in our times regarded as the ultimate crime, that was not the case in antiquity. „The foreign nations which could with safety be pardoned I preferred to save rather than destroy,“ claims Augustus in his report on his achievement. The implications are clear: another general might have destroyed them even if they could with safety be pardoned, and it was natural to destroy those regarded unsafe. The difference in moral considerations may have meant that the urge to build a systematic and consistent theory proving that one set of human beings was inferior to another was less strong than in modern times. These ideas are seductive although difficult to prove or disprove, but they are worth following up.“

Miriam Eliav-Feldon, Benjamin Isaac, and Joseph Ziegler (eds.): The Origins of Racism in the West, Cambridge University Press 2013, str. 55-56.