Nemáme tah na branku
7. 5. 2013 / Ilona Švihlíková
Upravený příspěvek z konference o Ekonomické diplomacii na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha
Ve svém příspěvku se budu zabývat zhruba třemi zásadními okruhy. Zásadními změnami ve světové ekonomice, postavením ČR a nápady, jak situaci zlepšit, resp. otázkami, které bude muset řešit jakákoliv politická reprezentace.
V obecné rovině můžeme v posledních letech, kdy vypuknutí krize představuje osudový zlom, hovořit o přesunu ekonomické moci ze Západu na Východ a ze Severu na Jih. Tento zlom je nejlépe vyjádřen krizí Západu (nejedná se o globální krizi) a frekvenci akronymu BRICS, který shrnuje nastupující aktéry. Přestože se původně jednalo o umělou zkratku Brazílie, Ruska, Indie a Číny (v roce 2010 přibyla Jihoafrická republika), tato skupina začala "žít vlastním životem" po prvním oficiálním v ruském Jekatěrinburgu v roce 2009. Důležité je ovšem vidět, že tyto země -- které se integrují do (a pozměňují) světové ekonomiky různými způsoby -- se neomezují jen na kritiku stávajícího systému, tedy např. více čí méně diplomaticky vyjádřenou kritiku USA a (zne)užívání pozice amerického dolaru. Tyto země už se dostaly na vyšší level a kromě radikální reformy Mezinárodního měnového fondu a skupiny Světové banky, jejichž hlasovací kvóty odrážejí spíše výsledky druhé světové války, než současnost, navrhují i vlastní alternativní struktury. V tom už se ukazuje síla: nejen kritika stávajícího a schopnost vynutit si změny, ale také tvorba odlišných struktur. Podobně postupovala Venezuela a Brazílie při vytváření koncepce Banky jihu.
Svět se ale mění v mnoha dalších hlediscích. Nová témata, která bohužel nejsou v ČR -- z důvodu její děsivé myšlenkové uzavřenosti -- dostatečně reflektována. Pojem energetické bezpečnosti se již dostal do povědomí (má ovšem své zahraniční, ale i vnitřní dimenze -- viz politický vliv ČEZu). Od potravinové krize 2008 se ve světové ekonomické debatě ve všech pádech (až k úrovni G20) skloňuje pojem potravinová soběstačnost. Protože se v krizi jasně ukázalo, že košile bližší než kabát. Silní potravinoví vývozci tváří v tváří prudkému nárůstu cen a nedostatku zakázali vývoz. Představa, že nic pěstovat nemusíme, neb to prostě dovezeme, se ukázala být fundamentálně chybnou.
V krizi není jen Západ jako takový (včetně Japonska), ale i instituce, které si vytvořil MMF a Světová banka jsou stále silněji -- a oprávněně -- kritizovány nejen za svůj systém hlasování, který naprosto neodpovídá současnému rozdělení ekonomických sil -- ale i za svůj věcný obsah, který ovšem byl v posledních měsících částečně revidován (spor kolem fiskálních multiplikátorů, exit strategy, účinnosti fiskální konsolidace atd.). Světová obchodní organizace (WTO) je ochromena bobtnáním regionalismu v podobě dohod o volném obchodu, protože kolo jednání v Dohá je zablokováno.
Probíhá také revize hospodářských politik, neboť se ukazuje, že země, které mají ekonomicky silný stát -- nebo provozují tzv. státní kapitalismus (Čína) jsou ekonomicky úspěšné. Především rozvojové země dnes hledají rozhodně větší inspiraci u Brazílie nebo Číny než na Západě, který se pro ně krizí zcela zdiskreditoval. Mezi ekonomické programy se tak znovu vrací importní substituce, ochrana nezletilého odvětví, průmyslová politika atd. Mění se tedy nastavení debaty a témat (nikoliv ovšem v ČR).
Samozřejmě je nutno vnímat obrovská rizika vývoje a řadu reminiscencí na dobu Velké deprese. Od znovuobjevení pojmu měnová válka, naznačujícího používání kompetitivní devalvace (tj. strategie vyexportovat se z krize, kterou tak preferuje Německo), až po hledání "viníka" krize -- tj. označení určitých skupin jako hlavních viníků současných problémů Západu, po veřejný dluh jako centrální problém. Ten v sobě mimo jiné implikuje řešení fiskální konsolidací, která je samo o sobě obrovskou redistribucí zdola nahoru, a to nejen v rámci státu.
Kde je ČR? To jsem pro Britské listy popsala v článku "Proč je ČR kolonie".
Stručné opakování: ČR se do světové ekonomiky (převážně evropské) integrovala na pozici kolonie. Její ekonomická páteř je v zahraničních rukou, což se od roku 2006 projevuje v tom, že odlivy dividend jsou vyšší než reinvestovaný zisk. Odborně pojmenováno se zvětšuje rozdíl mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním důchodem, tedy tím, co se zde vytvoří, a co se zde užije. Rozdíl okolo 7 procentní bodů je již v ekonomice dostatečně poznat. České firmy, až na výjimky, nejsou finalisté ceny a jsou tedy -- a to bude s krizí jen pokračovat -- pod cenovým tlakem mateřských firem. Přidaná hodnota je střední úrovně, ČR se nedaří přesun do tzv. inovativní fáze konkurenceschopnosti. Důležitým faktorem je také to, že bankovní trh je u nás téměř celý ovládán zahraničními bankami, což způsobuje "vytahování" peněz z českých dcer v neuvěřitelném, pravda koloniálním měřítku. Nelze se ovšem jen spokojit s analýzou situace. Co je třeba udělat?
Na nejvyšší úrovni je nutno provést několik zásadních kroků.
- Ujasnit si české národní zájmy. V zájmu malé země NIKDY není lézt jakékoliv velmoci někam... ČR si navíc zásadně vybírá velmoci na odchodu. Jedinou ochranou malé země je striktní lpění na mezinárodním právu a podpora multipolárnímu uspořádání. Politici ČR by si měli pamatovat, že pokud se někdo chová jako slouha, zachází se s ním jako se slouhou.
- Jak zde na Blistech často píše Jan Čulík, ČR potřebuje zoufale kulturní diplomacii, zde je možno hledat spojence mezi občany jiných zemí ZDE ZDE
- Sladit zahraniční politiku a ekonomické zájmy. Rušit perspektivní ambasády v zahraničí, protože si to přeje náš největší spojenec, nebo si hrát na zásadního moralistu s lidskými právy, je hloupé a neefektivní.
Značné problémy jsou ale i na úrovni dolní, řekněme mikroekonomické. Jsou to především nedůvěra a neschopnost spolupracovat (která mimo jiné brání efektivnímu vzniku a využívání clusterů). Neschopnost spolupracovat vyúsťuje v roztříštěnost subjektů, kdy hlavní otázkou je "kdo tomu bude velet", nikoliv už, co se bude dělat a jak. Pasivita a defenzíva se projevují v typicky české reakci (na cokoliv): to nejde, resp. to nebude (u nás) fungovat. Neinovativnost a defenzíva byly dobře vystiženy výzkumem Czech trade a DHL (2011), který ukazoval, že nejčastější reakcí českých firem na krizi (na rozdíl od Skandinávie) bylo propustit lidi. Nikoliv hledat nové výrobky, odbytové možnosti, teritoria atd... (doslova: Nejčastějším protikrizovým opatřením, ke kterému firmy přistoupily, bylo snížení počtu zaměstnanců, a to v 53 % případů). Inovace jsou na žebříčku zcela dole.
Firmy by si měly uvědomit, že by neměly nabízet pouze výrobek, ale řešení určitého problému.
Nakonec dvě, zdánlivě pouze akademické otázky:
Jaká je vypovídací schopnost salda obchodní bilance, o které tak rádi bájí čeští novináři -- neschopní rozeznat rozdíl mezi obchodní bilancí, běžným účtem a platební bilancí.
Rozdíl v metodice přeshraniční statistiky a dle změny vlastnictví není malý.
Za rok 2012 činil přebytek obchodní bilance dle přeshraniční metodiky více než 310 mld. Kč, zatímco dle národního pojetí (změny vlastnictví) to bylo jenom přes 72 mld. Kč. ZDE ZDE
A druhá otázka. ČR -- "díky" Nečasově vládě -- diverguje od úrovně EU. Rozdíly v HDP a hrubého národního důchodu (HND) již byly uvedeny. Za zmínku jistě stojí i menší čistý národní důchod (vzhledem k průmyslovému charakteru ČR).
Zájemcům možno doporučit vynikající materiál: Konkurenční schopnost České republiky 2010-2011.
Jak je ale možno vysvětlit propast mezi HDP na obyvatele vůči průměru EU (80%) a cenovou úrovní (cca 66-70%), resp. ekonomickou výkonností vůči Německu na 66% a mzdovou úrovní cca 40% vůči Německu. Jak tento značný rozdíl vysvětlit? Resp. jak se ptá emeritní profesor Choma -- jehož si zde dovolím odcitovat -- kam mizí těch 26 procentních bodů?
Otázky, zde položené, jsou dosti závažné a měly by se stát předmětem odborné debaty.
Diskuse