O "extenzivních" výkladech ústavy

18. 7. 2013 / Karel Dolejší

Ústava Výmarského Německa obsahovala pověstný článek 48, který byl od roku 1930 opakovaně podrobován "extenzivnímu" výkladu. Tento článek umožňoval prezidentovi vládnout prostřednictvím dekretů, a sice v případě "narušení či ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku" ("wenn im Deutschen Reiche die öffentliche Sicherheit und Ordnung erheblich gestört oder gefährdet wird"). Chápání toho, co přesně ono "narušení či ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku" znamená, se postupně stále více vyprazdňovalo, až se fakticky dospělo k praxi, kdy prezidentská vláda fungovala bez jakéhokoliv odůvodnění nezávisle na parlamentu a politických stranách. Prezident jmenoval do čela vlády, koho se mu jen zachtělo, a pokud s tím měl parlament problém, vyhrožoval mu rozpuštěním.

Takovému účelovému výkladu toho, co vlastně je nebo není "narušení či ohrožení bezpečnosti a pořádku", se ovšem teoreticky dalo předejít, pokud by fungoval a byl respektován příslušný ústavní konsensus ohledně vysmívaného "ducha" ústavy, tzn. čtení textu by vycházelo ze snahy pochopit úmysl ústavodárce, nikoliv z účelové potřeby maximalizovat pravomoci činitele, jehož se ten který článek ústavy zrovna týká. Vedle toho samozřejmě i Výmarská republika měla do roku 1930 svoje "idiotské" ústavní zvyklosti, jenže se jich bohužel nedržela. Figura říšského prezidenta byla pohříchu většinou chápána coby jakýsi náhražkový císař čili Ersatzkaiser, takže se víceméně předpokládalo, že si vlastně může dělat, co se mu zlíbí, protože koneckonců zákon je on.

Nacisté později tuto ústavní aberaci pouze dovedli do důsledků teoreticky dovršených hanebným Schmittovým spiskem "Vůdce ochraňuje právo".

Co dnes vidíme v České republice a co v různých kauzách a kontextech vyvolává tolik pozornosti a obav je opět - extenzívní výklad ústavy. Prezident má být náhražkovou verzí konstitučního monarchy čili kladečem věnců, nicméně na základě extenzívního čtení příslušných pasáží ústavy razí názor, že prý mu jeho různé ceremoniální povinnosti za podmínek ústavní neodpovědnosti skýtají pravomoci skutečné, tzn. rozhodovací.

Nejvyšší soud úterním sporným nálezem předvedl, že stejnou hru je možno hrát ještě z jiné strany: Neřekl totiž, jak teď někteří hystericky řvou, že jednání exposlanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy bylo v pořádku - k tomu se vůbec nevyjadřoval - ale extenzívním výkladem výrazu "projev" zaštítil názor, podle nějž šlo o jednání kryté poslaneckou imunitou.

Jestliže si prezident může vykládat výraz "jmenuje" nikoliv v kontextu úmyslu ústavodárce a ústavních zvyklostí, ale právě tak, jak se mu zlíbí, nikdo na světě by se neměl podivovat nad tím, že si může Nejvyšší soud zrovna takovým pochybným způsobem vykládat výraz "projev".

Jako občana mě teď opravdu nijak zvlášť nezajímá, zda "tři králové" z ODS přece jen nakonec půjdou bručet. Nepotřebuji si na nich cokoliv pomstychtivě dokazovat, jsem zcela spokojen s tím, že coby postavy z poraženého křídla poražené politické strany odcházejí konečně na smetiště dějin. Kampaň jejich bývalé partaje proti státním žalobcům nemá nejmenší naději na úspěch a dotyční exposlanci tak jako tak budou mít před veřejností doživotně z ostudy kabát.

Co mě však zajímá vskutku enormně je důsledné skoncování s destabilizujícími "extenzivními" výklady všeho možného, které pomalu, ale jistě likvidují politický a právní řád v České republice.

A podotýkám, že tím, kdo tuhle nebezpečnou hru začal, opravdu nebyl Nejvyšší soud...

0
Vytisknout
4674

Diskuse

Obsah vydání | 22. 7. 2013