Proč neuspěl návrh zákona o sociálním bydlení

22. 6. 2017 / Petr Víšek

čas čtení 7 minut


Česká republika je vázána Evropskou chartou místní samosprávy, která obsahuje pravidla, na nichž má být postavena místní samospráva. Charta zdůrazňuje dvě základní výchozí teze: místní společenství jsou jedním z hlavních základů demokratického systému a právo občanů podílet se na řízení veřejných záležitostí je jedním z demokratických principů, jež jsou uznávány všemi členskými státy Rady Evropy. Členské státy pak vycházejí z toho, že právě na místní úrovni může být toto právo nejsnáze vykonáváno a místní orgány, vybavené reálnou působností a odpovědností, mohou zajistit správu efektivní a blízkou občanům. Cílem je dosáhnout stavu, kdy se lidé budou podílet, v co největším rozsahu, na chodu věcí veřejných. Tohoto stavu lze dosáhnout tak, že právě na místní úrovni mohou odpovědná společenství občanů vést správu s přihlédnutím k nutnosti decentralizace státní moci.

Tendence k posilování a rozvíjení regionální samosprávy je typická nejen pro členské státy Rady Evropy, ale také pro Evropskou unii. Ústava České republiky stanoví, že obce jsou základními územními samosprávnými celky. Jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Obec je samostatně spravována zastupitelstvem. Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.

Podle zákona o obcích patří do samostatné působnosti obce „záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce…“ Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu m.j.. „pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku“.

Je patrné, že bytová politika patří do samostatné působnosti obcí. Stát do ní může zasahovat jen, je-li porušován zákon. A také tak konal. Polovina všech bytových vyhlášek obcí do roku 2000 byla nezákonná a okresní úřady je zrušily. Vyřešilo se to zrušením okresních úřadů. Po takto racionální reformě veřejné správy vláda v roce 2005 konstatovala, že se rozdělení kompetencí mezi samosprávu a stát příliš nepovedlo a že nemá dost kompetencí, aby mohl zabezpečit plnění svých úkolů. A že je třeba korekcí. Ovšem padla dřív než se tak stalo. Od té doby problém nikdo neřešil.

Návrh zákona o sociálním bydlení umožnuje, aby se obce v jedné věcné oblasti – v bytové politice, (po kritice) dobrovolně vzdaly své výlučné samosprávné role a realizovaly aktivity, které jim věcně určuje stát, tj. zřizovat sociální byty apod. Stát (na základě tvrzení neformální platformy) vycházel z toho, že obce neplní svoje role při zabezpečení bydlení pro osoby v bytové nouzi, popř. neprovádí žádnou bytovou politiku, protože prodaly většinu nebo všechny obecní byty. Stát dospěl k  závěru, že by přece jenom měly obce – i v rámci samostatné působnosti – plnit nějaké úkoly. Ten záměr (přestože se předpokládá dobrovolnost) lze definovat jako otázku: Měl by mít stát možnost stanovit pro výkon aktivit v samostatné působnosti nějaké, alespoň minimální standardy (např. disponovat určitým počtem sociálních bytů?

Ze strany samospráv se ozvalo ostré odmítnutí. Je všeobecně známo, že jde o velmi  citlivé téma. Zřejmě správně předpokládaly dvě věci. Že to, co je dnes navrženo jako dobrovolný ústup, by se mohlo v budoucnu stát povinností a za druhé, že by to nebyl zdaleka jediný resort, a jediná věcná oblast, kde by stát chtěl, a mnohde objektivně potřeboval, takové minimální standardy stanovit, a omezit tak výkon samosprávy. Místo 86 paragrafů (i když větší část se týká komplexně propracované dávkové agendy) by stačilo řešení této, ovšem velmi klíčové otázky a příslušného obecného zmocnění. Stát skutečně nemá žádné nástroje, aby zabezpečil plnění těch zahraničně politických i ústavních rolí, jejichž realizace je svěřena do samostatné (samosprávné) působnosti obcí. Např. právě v bytové politice (viz reakce státu na kauzu Matiční ulice, růst počtu sociálně vyloučených lokalit přes přijetí tří vládních integračních strategií).

Stát jistě zákonem může omezit výkon samosprávy. Ústavní soud se k takové otázce vyjádřil, že stát může omezit výkon samosprávy ale „neměl by ji vyprázdnit“. Jestliže obec neprovádí žádnou bytovou politiku, pak převzetí úkolu je patrně úplné (byť dobrovolné) vyprázdnění samosprávné role. Takže trochu problém.

Ale jde o ještě mnohem obecnější problém. O další vývoj vztahu státu k samosprávám a rozdělení kompetencí mezi tyto dvě sféry. Jedna možnost je proces decentralizace, posilování role obcí a regionů, respektování schopnosti samosprávných obcí řešit problémy v místě jejich existence. To by odpovídalo i budoucím představám o důsledcích deglobalizace – relokace. To by zřejmě odpovídalo také duchu Mezinárodní charty místní samosprávy i Ústavě České republiky. Ale pak by stát skutečně musel mít mocenské nástroje, právní nebo ekonomické, aby mohl na obcích vyžadovat (při provádění samosprávy) plnění alespoň minimálních standardů, které by garantovaly naplnění potřeb státu jako jednotky vyšší, sjednocující a zodpovědné před zahraničím. Konec konců snad to byl T.G. Masaryk, kdo definoval stát jako území, „kde je vykonávána státní moc“.

Druhou možností je naopak posilování centrálního řízení, přesouvání stále více výkonu státní správy na státní regionální struktury, centrální registry, a do přenesené působnosti. Tedy spíše cesta redukce významu samosprávy. Uplatněním smíšeného modelu veřejné správy má ale stát i v působnosti přenesené jen minimální možnosti regulace („může zakázat, nemůže přikázat“). Další centralizace veřejné správy proto závažný problém nevyváženého rozdělení rolí mezi stát a samosprávu neřeší.

Návrh zákona o sociálním bydlení se ocitl právě na hraně obou výše uvedených alternativ (§2, odst. 2,:obec „nebo“ státní fond rozvoje bydlení, státní rejstřík sociálních bytů, státní Úřad práce ?). Je velkou škodou, že v záplavě diskuse o detailech nebyla otevřeně řešena klíčová strategická otázka dalšího směřování veřejné správy. To by obhájcům i oponentům umožnilo, otevřenou argumentaci, diskusi a hledání optimálního řešení.

 

0
Vytisknout
9495

Diskuse

Obsah vydání | 27. 6. 2017