Veřejné přiznání o inkluzi
7. 10. 2025
čas čtení
5 minut
Pro
ty, co to nepamatují, zde chci učinit veřejné přiznání. Ano, byl jsem
to já, kdo v roce 2008 poprvé zvedl a spustil inkluzi v českém
školství, píše Ondřej Liška. (Proč to neudělal někdo dřív, se ptejte prosím jinde.)
Hned
po příchodu na ministerstvo jsem si za jednu ze svých klíčových priorit
zvolil cíl ukončit naprosto děsivý stav, kdy jsou děti okrádány o
důstojný život a budoucnost a vyháněny do ústraní "zvláštních škol" a
ústavů, značkovány jako méněcenné na základě barvy kůže, zdravotního
anebo sociálního znevýhodnění zanechávány bez náležité podpory a bez
společenství svých lepším osudem obdařených vrstevníků.
Narazil
jsem samozřejmě na dost brutální odpor obhájců zavedeného
strukturálního rasismu a vyloučení. Bylo to místy bahno, o tom teď ale
nechci vyprávět.
Přivedl jsem si na ministerstvo posily, zapadlou agendu jsem vyčlenil a povýšil na nejvyšší úroveň řízení, postavil tým, do jehož čela jsem přivedl skvělou Kláru Laurenčíkovou, a začal systematicky komunikovat nový příběh. Takto začaly kroky vedoucí postupně k Akčnímu plánu a dalším konkrétním změnám politik, zákonů a financování tak, aby každé dítě bez ohledu na zvláštní potřeby dostalo co největší podporu k realizaci svého potenciálu.
Od společnosti, která segreguje své nejzranitelnější do "ghett", ke společnosti, která dává šanci všem bez výjimky, protože je to dobré i výhodné pro všechny. Pro ty, kteří si vylosovali dobrou rodinu a plné zdraví, i pro ty, kterým osud nadělil překážky.
Protože jsme přece civilizovaná společnost. A to se pozná podle toho, jakou míru empatie a péče a šancí dokážeme dát těm, kdo je potřebují více než my.
Cesta k zavedení společného vzdělávání (inkluze) byla velmi trnitá. Po mém odchodu proběhlo několik pokusů ji zvrátit, a to přímo některými ministry a ministryněmi. Ale především díky neústupnosti řady nesmírně vytrvalých lidí uvnitř ministerstva, odvážného a osvíceného učitelstva a ředitelstva, občanské společnosti a odborníků, za cenu jejich dost značných a to i osobních obětí, a později i díky některým osvícenějším ministrům se podařilo inkluzi přivést do praxe. Ale jsme teprve v půli cesty. Navíc v její kritické fázi.
Stát neposkytuje školám a pracovníkům odpovídající podporu, finance a uznání. Na mnoha místech to dře. Potřebujeme mnohem více školních psychologů, sociálních a speciálních pedagogů a dalších podpůrných pozic.
Ale vždycky, vždycky se podívejme na konec této linky. A tam stojí kluk nebo děvče. Na začátku života. Na začátku cesty. Na začátku každého školního roku. A s každým prvním zářím mají šanci žít důstojnější a šťastnější život a svým dílem přispívat k rozvoji celé společnosti, tedy i nás ostatních.
Jsou jich statisíce. A my, každý z nás, máme možnost jim ho dát. Tím, že budeme tlačit na vládu, aby v této cestě pokračovala. Aby dala školám a učitelstvu veškerou možnou podporu. Nezůstala na půl cesty.
Protože nedostatečná či nesprávně aplikovaná inkluze jen přiživuje řeči o tom, že to nejde. Ale vidíme to na stovkách a stovkách míst, že to jde, když se chce. Na začátku každého z těch úspěšných příběhů stojí rozhodnutí: chci více lidské důstojnosti pro všechny? A co všechno pro to mohu udělat? K vašemu překvapení: stojí to přitom celé násobně méně peněz, než kolik stojí škody, které segregace páchá. Aha!
Proto chci říct tři věci:
1. Nedovolme za žádnou cenu, aby nová vláda za účasti či podpory nenávistných stran jako MOTO a SPD zpomalila, oslabila, nebo dokonce zvrátila cestu ke společnému vzdělávání pro maximum dětí.
2. Chtějme, ať vláda naopak zrychlí a posílí všemi prostředky inkluzi a podporu škol a pedagogů.
3. A na potkání děkujme všem nesmírně obětavým učitelům a učitelkám, asistentům, ředitelům, občanským organizacím, politikům a úředníkům, kteří společné vzdělávání prosazují, protože tím zachraňují lidskou tvář nás všech a především životy všech těch kluků a holek, kteří se ještě pořád s nadějí ve svých pětiletých či šestiletých očích dívají do své budoucnosti. Opustíme je? Dívají se na každého jednoho z nás.
295
Diskuse