Detailní analýza faktorů ovlivňujících Zemanovu úspěšnost u velké části české populace

Miloš Zeman – rétorický vítěz nad výzvami 21. století

5. 2. 2018 / Petr Andreas

Elektorát

Zeman si namísto programu zvolil svůj elektorát. Cílí na největší relativně homogenní skupinu obyvatelstva, kterou pojí relativní konzervativismus, latentní předsudky, relativně úzké názorové spektrum, horší informovanost, nízká mediální gramotnost, nejistota a bezradnost vůči aktuálním civilizačním výzvám, pocit, že nedostatečně profitují z blahobytu společnosti, nepodílejí se na jejím řízení, nemají svůj život a budoucnost pod kontrolou. Jsou v dosti ohledech protikladní liberálnímu ideálu člověka činorodého, podnikavého, angažovaného, otevřeného, tolerantního (jaký prosazuje například týdeník Respekt), jakož i neoliberálnímu ideálu člověka flexibilního, stěhovavého, motivovaného, jazykově nadaného, mladšího a bezdětného, na jakého zpravidla cílí korporátní personalisté. Vlastnosti, které jsou v kontextu globálního civilizačního vývoje stále silněji vnímány a projevují se jako deficity, činí tuto skupinu vnímavou k symbolické útěše (někdy až v jakémsi náboženském smyslu) a náchylnější k manipulaci.

Stylizace a rétorika

Zemanova vystoupení, například v provedení Soukupovy TV Barrandov, jsou vrcholem nejpokleslejšího tuzemského infontainmentu. Zeman nabízí působivou iluzi dobrého politika: rétorickou přesvědčivost, zábavu, emoce, napětí a v neposlední řadě srozumitelnost. Dokonale opanoval symbolický prostor, do něhož ho vykazuje současné vymezení prezidentské funkce. Překládá složité a nepřehledné problémy globalizovaného světa do jednoduchého, snadno srozumitelného a zábavného jazyka.

Namísto pozitivního programu vynáší v inteligentních zkratkovitých podobách do veřejného prostoru mnohdy přehlížené, ovšem často nekorektní a předsudečné názory a pocity svých voličů. Dovedně dávkuje náznaky a narážky (například s rasistickým vyústěním), čímž mezi sebou a svými příznivci vytváří spiklenecké pouto. Představuje pro ně na jedné straně hrdinu a alternativu establishmentu a na straně druhé emoční ventil a satisfakci. Vytváří iluzi, že hájí jejich ohrožené existenční a identitární zájmy, a působí tak mobilizačním účinkem. Málokdo z jeho voličů však o jeho vystoupeních uvažuje strukturovaněji než v základních kategoriích „má pravdu“, „líbil se mi“, „dobře mluvil“.

Sympatie masy, které pomáhá artikulovat, uvědomit si a ospravedlnit její frustraci a deprivaci, získává Zeman také působivou autostylizací, vycházející z jeho zjevu. Sounáleží se svými voliči jako obyčejný starší člověk, jenž svobodně a sympaticky neskrývá své jinak společensky odsuzované neřesti – alkohol, jídlo, kouření. Některé nectnosti – mstivost, vulgarita, nekorektnost, nevypočitatelnost – dokonce podtrhují sílu jeho osobnosti. Zároveň vystupuje jako jejich mluvčí, ochránce a spasitel. Symbolizuje úspěšnou vzpouru, umožňuje jim podílet se na svém lokálním symbolickém triumfu. Navrací jim snesitelnou životní perspektivu, důstojnost a vzbuzuje v nich naději.

Pro vytváření Iluze, že Zeman hájí zájmy svých voličů, je nepostradatelná prestiž vítěze rétorických soubojů, jenž sebejistě drtí oponenta a srší při tom vtipy a bonmoty. Vzdělání, inteligenci a sečtělost prokazuje množstvím citátů, i když si je někdy výrazně přizpůsobuje nebo přímo fabrikuje. Úspěch za řečnickým pultem a před kamerou, bez něhož by byla Zemanova popularita nemyslitelná, je plodem jedinečného talentu. Zdá se, že Zemanovi právě jeho naturel dal předpoklady k jeho politické stylizaci, od níž se marketingová strategie jeho týmu odvíjí.

Protože se jeho populistické názorové konstrukce systematicky zakládají na zkreslení a fake news a jen máloco v nich lze doložit fakty a věcnou analýzou, nemůže Zeman přiznat omyl, nepřesnost, slabost paměti. Nejen z ješitnosti, ale proto, že jedno přiznání by spustilo lavinu dalších žádostí o omluvy a dementi, která by podemlela celou konstrukci.

Média

Miloš Zeman a jeho tým dokonale chápou fungování a slabiny současného mediálního světa: senzacechtivé bulvarizované zpravodajství a snadno zneužitelnou svobodu alternativních médií a sociálních sítí. Na jedné straně žije v symbióze s mainstreamovými komerčními médii, bez jejichž emotivních obrazů nebezpečí se neobejde. Stejně jako jeho vlastní populistické výroky se jejich vysílání řídí mediálními hodnotami sledovanosti, proto mu ochotně poskytují prostor. Očekávají, že především starší generaci, která stále získává informace hlavně z televize a rádia, Zeman posadí k přístroji. Na druhé straně jsou to „alternativní“ dezinformační a propagandistické servery šířící antisystémové a extrémní názory, které Zeman postupně legitimizuje. Jejich názorotvornou, či spíše manipulativní moc směruje proti tradičním médiím a tvůrcům jejich obsahu. U nich se dosud hlas jeho voličů setkával spíše s nezájmem. Navíc jeho vyhrocené výroky a emoce propouštějí do veřejné debaty až poté, co je proženou filtrem kritického myšlení a tím částečně neutralizují. Vystavuje je proto destrukčnímu tlaku coby zaujaté a nedůvěryhodné, ale zároveň korektuře, jaké se jim před Zemanem dostávalo jen vzácně nebo kterou blaženě přehlíželi. Na prvním místě útočí na média veřejnoprávní, neboť ta ještě zachovávají profesionální standardy novinářské práce, byť někdy s citelným pohledem establishmentu (rusofobie, antilevicovost).

Výroky

Témata Zemanových výroků se odvíjejí od sociologických průzkumů a mediálních analýz, které jeho tým umí dokonale vytěžit. Vyvolávají silné negativní emoce a zároveň jsou dostatečně abstraktní, aby byla v tuzemských podmínkách dobře symbolicky tvarovatelná. Patří k nim především civilizační a sociální výzvy, které jeho voliči pociťují jako nejvíce znervózňující a ohrožující. Namátkou migrace, bezpečnost, terorismus, islám, zbraně, údajně škodící a parazitující skupiny obyvatelstva. Ekonomickou situaci svých voličů virtuálně zlepšuje spanilými jízdami ekonomického diplomata (proto nemusejí mít reálné výsledky). Obavy z rostoucích nároků pracovního trhu na vzdělání uklidňuje antiintelektualismem, ale třeba i preferováním populárních umělců při udělování státních vyznamenání. Zeman tato témata dokresluje nebo překresluje na problémy ohrožení toho nejfundamentálnějšího – identity, a tím zvyšuje jejich naléhavost.

Nepřítel

Vytváření nepřítele tvoří jádro strategie Zemanova týmu. Zeman radikálně zesiluje a dokresluje obrazy nepřátel, které jeho voliči na základě svých předsudků, ale i reálných společenských, třídních a ekonomických vztahů vnímají ve zbytku společnosti. Na jedné straně v těch nejslabších: v sociálně znevýhodněných, vyloučených, marginalizovaných a neoblíbených skupinách a minoritách (nezaměstnaných, zdravotně postižených, Romech, přistěhovalcích, muslimech). Na straně druhé ve skutečných nebo domnělých elitách, ať tuzemských (tzv. pražská kavárna, intelektuálové, novináři, oligarchové, Pražané) anebo zahraničních (vlády a představitelé západních zemí, bruselští úředníci, předtrumpovský establishment v USA). Majstrštykem této strategie bylo neudělení profesury Martinu C. Putnovi. Ten je představitelem hned několika nepopulárních skupin či minorit: elit, úspěšných, intelektuálů, humanitních vědců, katolíků, homosexuálů, dokonce homosexuálních katolíků. Zeman tak jeho odmítnutím probudil a povzbudil antipatie ke všem těmto skupinám najednou.

Jako nedílnou součást své strategie si Zeman vytvořil teorii chování a názorů nepřítele. Kohokoliv může diskreditovat a dehonestovat na základě jeho příslušnosti k neoblíbeným, principiálně nedůvěryhodným skupinám. Anebo tím, že ho s nějakou skupinou rétoricky ztotožní – ústřední emocí prezidentské kampaně bylo ztotožnění Jiřího Drahoše s imigranty. Karikaturami a démonizací své oponenty a oponentní skupiny programově provokuje a uráží. Pracují na tom zejména ale jeho spolupracovníci, například mluvčí Ovčáček svými výroky o fašizaci pražské kavárny apod., aby si Zeman zachoval státnickou důstojnost. Dodávají tak Zemanovým příznivcům argumentační střelivo a obehnávají své pozice stále hlubšími příkopy. Je jim cynicky jedno, že běsy, které vědomě a záměrně probouzejí, bude obtížné zahnat nazpět možná v generačním horizontu po konci zemanovské éry.

Zeman-ochránce je pouze rafinovaná a působivá stylizace. Je pravda, že hradby a příkopy, které buduje, virtuálně oddělují jeho voliče od ostatních společenských skupin a minorit. Avšak nebezpečí, které je s nimi možné spojovat, je pouze pocitové, zřídkakdy přerůstá xenofobní rovinu obav, úzkosti, odporu a nejistoty. Má-li toto slovní opevnění čelit zájmům těch, kteří jeho voliče aktivně ohrožují například ekonomicky, ukazuje se, že v něm zejí značné trhliny.

Podporovatelé, sponzoři a agitátoři

Charakter činnosti těch, které Zeman v důsledku své strategie přitahuje, dokládá, že naopak zájmy svých voličů cynicky ignoruje a jedná proti nim. Na jedné straně, byť spíše nezáměrně, nahrává tvrdým zájmům podnikatelských a politických subjektů: zbrojařů a vývozců zbraní, některých oligarchů a magnátů (Petr Kellner, Ivo Valenta, Jaromír Soukup), obchodníků s chudobou (René Gucký), exekutorů nebo ruských agentů. Na straně druhé, také asi spíše nezáměrně, vábí proruské aktivisty, jakož i nejrůznější nacionalisticky založené fundamentalisty a fanatiky. Samostatnou kapitolou jsou vystrašení a radikalizovaní e-mailoví a poštovní agitátoři, jejichž role je nyní pomalu mapována. Zeman sám však nejspíš nikým přímo zkorumpovaný není, nejvýš svou touhou po symbolické moci, politickém triumfu a popularitě. Soukromé a cizí zájmy mu prostředkuje jeho neprůhledné a nedůvěryhodné okolí.

Funkce Zemana

Fenomén Zeman je symptomem spolupůsobení dvou soudobých krizí: krize demokratické reprezentace, kterou odhalila civilizační krize vyvolaná radikální demokratizací médií. V nejmenším nepředstavuje jejich příčinu, tím méně lék. Funguje jako opium, které omamuje dnešní těsnou většinu společenského organismu, která je dezorientovaná děním v moderním světě a touží vyjádřit svou nespokojenost a obavy. Jiné, minoritní části společnosti ovšem zcela umrtvuje a další naopak přivádí k horečné činnosti, ať nekale ekonomické, rovnou korupční, propagandistické či jiné. Zemanovi se povedlo něco dříve nepředstavitelného. Ve slabší části společnosti nalezl a probudil frustraci, rafinovaně ji artikuloval, prohloubil a přenesl ji na část druhou, odolnější. První části, která je nyní ve většině, tak sice virtuálně ulevil, ale společnost rozdělil. Současnými nejúčinnějšími technikami mediální manipulace symbolicky konzervuje stav někdejšího domněle přehledného řádu a stability.

Na Zemanově výkonu je cosi heroického i ďábelského. Jeho politika ale odporuje demokratické představě o společnosti jako svéprávných informovaných jedincích-občanech. Svou ohlupující ochranou před problémy 21. století Zeman společnost z dlouhodobého hlediska oslabuje a v globálním kontextu znevýhodňuje. Navíc aby své voliče udržel v blaženém klamu, vydává je cynicky všanc zájmům nejrůznějších ekonomických a politických pragmatiků.

Co dělat

Na Zemanově mámivé populistické politice je záludná její dvojsečnost. Má racionální základ, jenž se odvíjí od jisté druhořadosti, opomíjenosti jeho voličů. Je však zastíněn svou pokřivenou a vyhrocenou podobou, jakoby odrazem od vybouleného zrcadla „svobodných“ médií, přesněji médií zbavených jakýchkoliv standardů. Proto může být odpor pouze „shora“ – vzdělávání populace, zvyšování mediální gramotnosti a probouzení občanské odpovědnosti – naopak spíše kontraproduktivní. Mnohem důležitější je nepřehlížet a respektovat zájmy těch, jejichž hlas není natolik zvučný, aby s ním – na rozdíl od Miloše Zemana – dominovali v politické aréně a velkých médiích.