Kterak snadno a rychle prošustrovat demokracii

17. 5. 2019 / Karel Dolejší

Pokud dodnes žijete v myšlenkovém světě narýsovaném v 90. letech Koncem dějin a posledním člověkem Francise Fukuyamy, můžete se snad spokojeně domnívat, že liberální demokracie se před zbylými marginálními nepřáteli hájí automaticky sama - prostou vlastní existencí. Pakliže však na bezkonkurenční a definitivní vítězství demokracie nevěříte, tvrzení, že se demokratické společnosti nemusejí a nemají bránit, v tu ránu přestane dávat smysl.

Poslední stádium vývoje sovětských systémů ve druhé polovině 80. let minulého století představuje dodnes na první pohled stěží uvěřitelný paradox. Na poli zpravodajského boje nebyly tehdy sovětské a satelitní služby na tom výrazně hůře než západní protějšky - spíše si díky specifickým výhodám autoritářských systémů častěji vedly o něco lépe. Armády východního bloku se pak vyznačovaly vyzbrojením doslova po zuby - nejen že Varšavská smlouva dosáhla pohodlné jaderné parity s NATO, ale stále si také uchovávala tradiční výraznou početní převahu v konvenční výzbroji.

Přesto se jednoho dne sovětské systémy začaly hroutit. Bez hlubokých reforem už by totiž nedokázaly čelit výzvám konce 20. století - jenomže právě během reforem se sovětskému vedení už nepodařilo udržet integritu klíčových institucí.

Příklad dobře ilustruje, jak naprosto nedostatečné je chápání bezpečnosti, pokud zahrnuje pouze populární představu cizích vojáků vedoucích palbu na postavení ozbrojených sil státu X. Na kauze pozdního SSSR je naopak skvěle vidět, že národní obrana má i při naprosto nejužším a nejprimitivnějším chápání vždy přinejmenším tři úzce navzájem provázané rozměry.

První linii obrany představují zpravodajské služby. Pokud se je nepodaří udržet intaktní a protivník díky tomu pohodlně "krmí" politické vedení země cíleně sestavenými dezinformačními balíčky, ti, kdo rozhodují, čelí vážnému problému - poněvadž fakticky přestali vědět, co se vlastně kolem nich děje. Otevřené zdroje a jejich analýzy přitom nedokážou nahradit činnost zpravodajských služeb, jak se dnes někteří bláhově domnívají. Mohou ji občas vhodně doplnit, ale plnohodnotně odvést stejnou práci není v jejich moci. - Pokud chce někdo nějaký stát potichu rozložit zevnitř, skvělý začátek představují systematické útoky na zpravodajské služby.

Další obrannou linií je integrita klíčových institucí - včetně médií a počítačových sítí. Na této rovině se situace navíc může stát velmi nepřehlednou, protože ne vždy je snadné rychle rozhodnout, zda výzvy přicházejí zevnitř či z venku systému, případně jestli sofistikovaný protivník prostě nezačal přičinlivě pracovat na vyhrocení již existujících problémů.

"Sebevědomé" tvrzení, že něco jako obranu demokracie nepotřebujeme - že svoboda slova musí být buď absolutní, nebo vůbec neexistuje, že pluralita musí každopádně zahrnovat i hlasatele politického násilí, že nezáleží na obraně jakési nezávislosti justice, atd. - nepochybně výrazně usnadňuje protivníkům demokracií podkopávání a diskreditaci těchto politických systémů. Takto dochází k maximálnímu vystupňování pravděpodobnosti, že oslabené demokracie nakonec jednoduše (ovšemže s vydatnou pomocí vnějších hrobařů) shnijí zevnitř ZDE.

Konečně teprve až ve třetí řadě jde o obranu ve smyslu "kinetických operací" - nebo, chcete-li, střílení. Je třeba mít na paměti, že s výjimkou periferních konfliktů na Kavkaze, určitého násilí v Pobaltí (omezeného ne tak docela zásluhou velení Sovětské armády) a krátkého závěrečného pokusu o beznadějný puč lze říci, že Sovětský svaz, když neudržel integritu základních institucí, se zhroutil takřka bez jediného výstřelu. Ani jediný cizí voják nemusel vstoupit na půdu SSSR a jeho satelitů. Obrana se rozsypala zevnitř - z velké části i proto, že si omezeně informovaní poddaní sovětských režimů dělali nesmírné iluze o západním demokratickém kapitalismu, o němž jim režimní poskokové tak dlouho systematicky lhali.

"Historii nepomůžeme, když ji budeme diskreditovat... Můžeme ale minulost použít − minulost se neopakuje, ale ukazuje nám, co je možné. Že je třeba možné, aby západní demokracie s vysoce vzdělanou populací zkolabovala a stal se z ní totalitární režim. Víme to, protože se to stalo ve dvacátých a třicátých letech minulého století," prohlásil v rozhovoru pro Hospodářské noviny americký historik Timothy Snyder ZDE.

Jinými slovy lze říci, že s obranou demokracie je třeba začít mnohem a mnohem dříve, než někdo z jejích protivníků veřejně vystoupí podle dobře známé maoistické zásady, že moc vyrůstá z hlavně pušky.

Ke konci demokracie úplně postačí, bude-li kolem vždy dostatek křiklounů hystericky skandalizujících jakýkoliv pokus o obranu a sebezáchovu.

0
Vytisknout
5145

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2019