Jak rozpor mezi městem a venkovem ohrožuje perspektivu čínského vzestupu

12. 7. 2021

Literatura kritizující slabiny komunistické Číny má sklon soustředit se na autoritářskou politiku a makroekonomické problémy. Natalie Hellová a Scott Rozelle ze Stanfordu se však soustředili na lidský kapitál.

Jejich kniha "Invisible China" (Neviditelná Čína) se zabývá tématem, které až dosud přitáhlo minimum pozornosti - rozsáhlá, dlouho zanedbávaná populace čínského venkova.

Městská pracovní síla, která stojí za ekonomickým vzestupem země, z větší části pochází právě z venkovských oblastí. Přitom k přesunu Číny z kategorie nízkopříjmových do kategorie středněpříjmových států stačila pracovní síla disponující jen základními dovednostmi. Nicméně čínští dělníci jsou špatně vybaveni pro přechod do dalšího stádia růstové trajektorie.

Cínský systém registrace domácností (chu-kchou), který přísně odděluje městské a venkovské populace, brání migrantům z venkova trvale se usadit ve městě a zajistit zde dětem kvalitní vzdělání. Břemeno vzdělávání pracovní síly tak spočívá na venkovských školách, které jsou obecně vzato nepříliš kvalitní.

V důsledku toho se Čína nachází na okraji tzv. "středněpříjmové pasti". Vymanit se z ní není právě snadné. Ze 101 zemí, které v roce 1960 byly považovány za středněpříjmové, se to o půl století později podařilo jen 13. Patří sem Irsko, Portugalsko, Španělsko, asijští tygři (Hongkong, Jižní Korea, Singapur a Tchaj-wan) a pár východoevropských států. Brazílie, Malajsie, Thajsko a mnoho dalších neuspěli.

Co je klíčem k postupu na "další level"? Podle Hellové a Rozelleho jde o pracovní sílu, která je univerzálně vybavena přinejmenším úplným středoškolským vzděláním, což dává dělníkům dovednosti potřebné ke změně profese. Žádná země nedosáhla postavení vysokopříjmové ekonomiky bez toho, aby maturitu mělo přinejmenším 50 % její pracovní síly. Jižní Korea a Tchaj-wan se vyšvihly, když už podíl středoškoláků byl srovnatelný s vyspělými státy. Naproti tomu v Číně disponuje maturitou jen o něco více než 30 % pracovní síly.

Sledujeme velký humbuk kolem čínských vzdělávacích institucí, ale úspěchy vystavené na odiv představují jen polovinu pravdy. Pobřežní města se nesmírně liší od venkovských protějšků, které trpí zcela nedostatečnými investicemi do vzdělání.

Systém chu-kchou oddělující venkov od města zavedl Mao Ce-tung v 50. letech. Během tzv. kulturní revoluce v letech 1966-1976 byly všechny univerzity i většiny akademických středních škol uzavřeny a vzdělaní lidé byli ponižováni nebo perzekvováni.

Maa střídající Teng Siao-pching univerzity znova otevřel a uznal potřebu učit se od jiných zemí, ale teprve za jeho nástupců se vzdělání dočkalo skutečné podpory. Za veřejný statek bylo uznáno teprve začátkem století. Ještě dnes Číňané platí za studium na akademických středních školách (gymnáziích).

Přes 60 % čínské populace sice žije ve městech, ale jen 36 % disponuje městským chu-kchou. Ostatní, kterých je přes 300 milionů, pracují a žijí v šedé zóně. Pokud nedojde k výrazným změnám, čínská pracovní síla se bude dál vzdělávat na venkově, a to ještě jen za dohledu prarodičů.

Jak velké jsou naděje, že se popsaná situace změní? Faktem je, že Čína nedávno omezila spolupráci s jinými státy a dokonce omezila i přístup dětí k zahraniční literatuře. Pokud to indikuje příští směr vývoje vzdělávání, naděje autorů Neviditelné Číny na včasnou a účinnou reformu nevypadají příliš realisticky.

Podrobnosti v angličtině: ZDE