Jsou opravdu provoz a modernizace jaderných reaktorů v současné Evropě neekonomické?

13. 7. 2021 / Vladimír Wagner

V kampani zelených aktivistů dochází už řadu desetiletí k dost absurdnímu rozporu. Na jedné straně neustále tvrdí, že je nutné udělat vše pro snížení emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Na druhé straně však ještě větší úsilí, než pro prosazení obnovitelných zdrojů, věnují kampaní proti nízkoemisnímu zdroji, který z nich má ve světě po vodních elektrárnách největší podíl na produkci elektřiny. V podobném duchu se vyslovuje i nedávný článek Daniela Veselého a hlavně diskuze pod ním. V ní šéfredaktor Jan Čulík prohlásil, „že provoz a modernizace jaderných reaktorů je v současnosti finančně nerealizovatelný.“ Podle něj je tedy jaderná energetika odepsaná a bez budoucnosti. A takový názor se objevuje ve většině článků, které jsou v Britských listech prezentovány.

Do značné míry je to dáno právě tím, že takový názor na energetiku má Jan Čulík a v tomto duchu je pak realizován i redakční výběr a publikační politika Britských listů. S Neviditelným psem a Britskými listy jsem se setkal a začal do nich přispívat již na jejich počátku v devadesátých letech. V té době to byla velmi osvěžující změna, kdy mohl člověk psát otevřeně o všech tématech a nemusel křivit a vynechávat fakta podle ideologických mustrů. Moje představa byla, že se již vždy bude realizovat snaha o otevřenou diskuzi založenou na hlubokých znalostech, faktech a racionálním rozboru. I proto jsem psal o tématech, o kterých takové znalosti mám a ke kterým mohu něco se znalostí věci říci. Šlo tak o věci týkající se vědy, hlavně astronomie a fyziky, technologií a také energetiky. Ovšem právě Britské listy se postupně stále více uzavíraly do sociální bubliny zapouzdřené ideologickým pohledem jejich šéfredaktora a jeho nejbližšího okolí.

Jeho názorem, který prezentoval k mé osobě i ve vzpomínané diskuzi pod článkem Daniela Veselého, je, že člověk se znalostmi v daném oboru o tématech spojených s ním psát do Britských listů nemá, protože je tím definován jako lobbista. Takže i v této diskuzi mě označuje za lobbistu jaderného průmyslu. I když jsem se mu podrobně snažil vysvětlit třeba v článku z roku 2011, že pracuji v Akademii věd České republiky v oblasti základního výzkumu a nejsem zaměstnancem jaderné energetiky nebo průmyslu. Názory na energetiku takových lidí, kteří studovali přírodní zákonitosti, fyziku a techniku, by se však podle pana Čulíka neměly v Britských listech publikovat a nemělo by se nad nimi přemýšlet. Naopak, intenzivně se prezentují názory na energetiku panů Jana Čulíka, Karla Dolejšího, Edvarda Sequens, Daniela Veselého a dalších, kteří v daném oboru mají vzdělání a znalosti většinou minimální, ale jejích hlavním oprávněním pro možnost publikace názorů na energetiku v Britských listech je jejich protijaderný aktivismus. Připomenu, že Karel Dolejší byl mluvčí hnutí Greenpeace a Edvard Sequens je v rámci hnutí Calla celoživotně profesionální protijaderný aktivista.

Události na jaderných elektrárnách prezentované v Britských listech

Jak už jsem zmínil, snažil jsem se už od devadesátých let o energetice psát příspěvky i pro Britské listy. Ovšem hlavně v posledních deseti letech už bylo stále těžší názory odlišné od ideologického protijaderného postoje zde prosadit. Buď pan Čulík čekal s otištěním, až získá opačný názor a k mému příspěvku přidal ještě své upozornění, že není objektivní a pravdivý, nebo nebyl otištěn vůbec. Proto jsem do Britských listů postupně přispívat přestával. I nyní jsem váhal, jestli mám na rozbor a diskuzi jaderné energetiky v Britských listech reagovat, i když se v diskuzi rozebírala i má osoba. Nakonec jsem se však rozhodl na řadu příspěvků k energetice z poslední doby reagovat. Zvláště, když některé z nich se snaží zpochybňovat bezpečnost jaderné energetiky na základě neznalosti a využívání zdrojů, které nezajímá realita, ale pouze senzace.

V odkazovaném článku s názvem „Jak se Tchaj-šan málem stal čínským Černobylem“ se píše o havárii v čínské jaderné elektrárně Tchaj-šan a o tom, že bezprostředně hrozí „radiologoická událost“ a čínské úřady údajně zvýšily limity pro přijatelnou radiaci vně elektrárny, aby se vyhnuly jejímu uzavření. Realita však byla úplně jiná.

Připomeňme, že v elektrárně Tchaj-šan jsou dva reaktory EPR francouzské provenience, každý s výkonem 1750 MWe. Každý z nich má v aktivní zóně 241 palivových souborů. Jednotlivý palivový soubor obsahuje 265 palivových proutků. Celkově je tak v reaktoru více než 6000 palivových proutků. Ty mají na svém povrchu pokrytí, které zabraňuje úniku zvláště některých velmi těkavých radionuklidů vznikajících při štěpení.

Může se stát, že u některých palivových proutků dojde k poškození tohoto pokrytí. Takovou situaci nelze úplně vyloučit a u reaktorů se s takovou možnost, která neohrožuje bezpečnost provozu, í počítá. K tomu jsou u jednotlivých reaktorů nastaveny limity na jejich počet. Identifikovat se taková poškození a jejich míra dá z měření koncentrace vzácných plynů v primárním chladícím okruhu. Právě zvýšený obsah radioaktivních těkavých štěpných produktů v primárním okruhu ukazoval v červenci na poškození pokrytí některých palivových proutků u bloku Tchaj-šan 1. Z množství těkavých radionuklidů v primární okruhu se dalo odhadnout, že jich bude asi 5. To znamená méně než 0,01 % z celkového počtu palivových proutků. Přičemž limit pro daný reaktor je 0,25 %.

Takže si shrňme situaci. Nešlo o žádnou havárii. Reaktor splňoval a splňuje požadované provozní limity. Žádné zvýšení radioaktivity nebylo mimo primární okruh, kde se s radioaktivitou počítá. Už vůbec se nezměnila situace mimo elektrárnu. Přesto se podle článku v Britských listech stala tato elektrárna málem čínským Černobylem.

Druhá událost intenzivně rozebíraná v Britských listech bylo stržení vedení, které vyvádí výkon z druhého bloku jaderné elektrárny Temelín. Poškození turbíny, sítě, která distribuuje elektrický výkon elektrárny nebo další událost, která potřebuje neplánované odstavení elektrárny (jaderného bloku), nejsou nijak vyloučené. Proto je každý jaderný blok na takový děj připravený a nejde o havarijní událost z hlediska jaderné bezpečnosti. I vypnutí není v tomto případě havarijní. A právě proto se na stránkách SÚJB nic o této události neobjevilo, čemuž se divil pan Maděra. Vzhledem k tomu, že do pravidelné odstávky druhého bloku chybělo pět dní a oprava vedení vyžadovala také dny, rozhodlo vedení elektrárny, že práce předpokládané pro zmíněnou odstávku zahájí hned. Tato událost byla popsána na řadě míst, a to nejen těch, které jsou specializované na energetiku. Proto byl dopis s otázkami pana Maděry dost zbytečný. Na druhé straně však byla velmi užitečná podrobná odpověď pracovníka SÚJB, doporučuji si ji přečíst. Ukazuje, jak tento úřad velice seriózně přistupuje k odpovědím na otázky i laické veřejnosti.

Jak dojít k nízkoenergetickému mixu zdrojů.

Nyní se vrátím k možnosti přechodu k nízkoemisním zdrojům, která by umožnila omezit antropogenní vliv na vývoj klimatu. Tedy tématu, kterému se věnuje článek Daniela Veselého a v diskuzi i Jan Čulík. Jeho názorem je, že provoz a modernizace jaderných reaktorů jsou v současné době nemožné. To je ovšem nesmysl. Nejen v České republice, ale v celé Evropě jsou v současnosti fungující jaderné reaktory těmi nejekonomičtějšími zdroji elektřiny. A s růstem ceny povolenek a plynu i zavíráním stále dalších zdrojů, které nezávisí na počasí, se tato jejich vlastnost stále více zvýrazňuje. Pro ČEZ se Temelín a Dukovany stávají vyloženě slepicemi snášejícími zlatá vejce. Připomeňme, že jaderné zdroje mají po vodě z nízkoemisních zdrojů největší podíl na výrobě elektřiny ve světě. V Evropské unii pak jaderné reaktory dodávají téměř polovinu její nízkoemisní elektřiny. Přechod k nízkoemisnímu mixu se podařil na základě kombinace jádra a obnovitelných zdrojů ve Francii, Švédsku, Švýcarsku, provincii Ontario i na Slovensku. A řada dalších států se vydala tímto směrem. Kromě velice specifických podmínek, jako jsou v Norsku nebo na Islandu, se totéž s využitím pouze obnovitelných zdrojů nepodařilo.

I v devadesátých letech Greenpeace, Hnutí Duha, Calla a řada příspěvků v Britských listech i pan Čulík hlásali, že je dokončení dvou bloků v Temelíně ekonomický nesmysl, že jaderné zdroje nebudou potřeba. Stejní lidé i organizace, kteří nyní bojují proti novým jaderným blokům, bojovali proti dostavbě prvních reaktorů v Temelíně. A těm, kteří se snažili o jejich dokončení, udělovali Cenu Ropák. Podobně nyní tuto cenu udělují těm, kteří se snaží prosadit stavbu nových jaderných bloků v současnosti. Připomenul bych toto období svým článkem v Britských listech k udělení Ropáka v roce 1999. Pro příklad bych uvedl zdůvodnění pro kandidaturu J. Hanzlíčka (tehdejší ministr průmyslu a obchodu) na Ropáka: „za vehemenci při prosazování dostavby jaderné elektrárny Temelín, přestože je známo, že jde nejméně z energetického a finančního hlediska o neefektivní stavbu.“

Zmíněný tlak protijaderných aktivistů proti Temelínu podporovaný i panem Čulíkem a Britskými listy byl velmi silný a to, že byly alespoň dva bloky dokončeny, bylo i díky velké míře štěstí. Zelení aktivisté velmi intenzivně bojovali i za to, aby se Dukovany uzavřely již po třiceti letech provozu a jejich licence se neprodlužovala. Pokud by byli úspěšní, tak jsme dnes neměli v provozu ani jeden jaderný blok. Co by to znamenalo pro naši energetiku, a hlavně pro její snahu o dosažení nízkých emisí, je snad každému jasné. Pro charakterizaci diskuzí okolo tématu na Britských listech dávám odkaz na jednu z mých reakcí, která byla šéfredaktorem odmítnuta a nepublikovaná. V ní jsou odkazy na řadu příspěvků, se kterými diskutuje.

Dovolil bych si připomenout jeden základní rozdíl mezi mým přístupem a přístupem zmiňovaných protijaderných aktivistů. Já podporují využívání všech zdrojů, které mohou přispět k přechodu k nízkoemisní energetice. Nebojuji proti vývoji a využívání obnovitelných zdrojů, pokud se uplatňují environmentálně citlivým způsobem. Stavím se tak zásadně pouze proti nahrazování spalování uhlí pro masivní výrobu elektřiny spalování dřeva přepravovaného přes oceán, jako se tomu děje v Dánsku, Nizozemsku a Německu.

Česká republika má značně omezené využití obnovitelných zdrojů. Vzhledem k tomu, že akumulace energie je možná zatím pouze ve velmi omezené míře, je náhrada uhelných zdrojů u nás dominantně možná pouze dvěma způsoby, jadernými nebo plynovými. Ovšem spalování zemního plynu není nízkoemisní zdroj. Při započtení úniku skleníkových plynů při jeho těžbě a přepravě není příliš odlišný od uhlí. Právě toto by si měl uvědomit Daniel Veselý, jestliže volá po větší iniciativě Česka ke snížení emisí. Podrobněji jsem popsal možnosti a scénáře vývoje české energetiky v detailním přehledu.

Současní argumenty proti výstavbě jaderných bloků jsou úplně stejné, jaké používali protijaderní aktivisté v devadesátých letech proti Temelínu. Ukázalo se, že se dramaticky mýlili. Temelín je ekonomickým úspěchem a bez něj bychom na tom byli s produkcí nízkoemisní elektřiny velice špatně. Stejně tak se nejspíše ukáže, že i nyní jsou úplně mimo. Ovšem současní politici bohužel neřeší energetiku a strategické investice, ale věnují se čistě politikaření. Takže nyní se nejspíše žádné jaderné bloky nepostaví.

Jestli jsem měl nyní v otázce perspektivnosti jaderné energetiky pravdu já nebo pan Čulík, tak ukáže srovnání naší energetiky a té ve Finsku, Maďarsku nebo na Slovensku. Nutnost intenzivního budování zdrojů elektřiny je hlavně v rozvíjejících se zemích. A tam se snaží budovat všechny typy nízkoemisních zdrojů. Na příkladech Číny, Indie, Turecka, Ruska i dalších zemí tak uvidíme, jaký bude reálný potenciál jaderných zdrojů při snižování emisí. A jak je reálná představa pana Čulíka o jejich neperspektivnosti.

Data o německé energetice, která má instalované obrovské výkony v obnovitelných zdrojích v současném týdnu, tedy v době ideální hlavně pro solární zdroje. Zeleně jsou označeny obnovitelné zdroje, šedé pak ty konvenční. Fialová čára ukazuje spotřebu v dané chvíli a modrá čára je cena za MWh. Vidíme, že i nyní je cena energie mezi 70 až 140 EUR/MWh. Zkuste si představit, jaká bude cena v zimě a po odstavení všech jaderných a dalších uhelných bloků v Německu. (Zdroj Agora Energiewende).

K tomu: