Měli bychom najít odvahu přiznat, že se bojíme

23. 8. 2021

Strach produkuje poddanou poslušnost ve dvou oblastech, které ovládají život v jinak bezpečných a demokratických zemích. Na většině pracovišť manažeři nedovolují volnou diskusi nebo kritiku. Lidé v podřízených pozicích vědí, že jejich nadřízení dělají chyby, ale neodvažují se to jim dát najevo ze strachu z následků.
 
Jejich souhlas je přijímán jako cena, kterou musíte zaplatit za to, že máte výdělečnou práci. Většina zaměstnanců se ale bojí přiznat, že se bojí.

Stejně jako v práci, tak je tomu i v politice. Nikdo, kdo má v Británii dnes naději, že udělá v pravicové politice kariéru, nemůže připustit, že byl brexit byl omyl nebo že návrat do EU by mělo být prvořadým cílem britské zahraniční politiky. Nemohou také říci, že se bojí to přiznat. Žijí ve lži. Předstírají nadále, že nadšeně podporují brexit.   

Existuje kosmeticky atraktivní argument, že soužití se lžemi mocných je pro lidského ducha lepší než uznání vaší zbabělosti. V roce 1978, kdy se zdálo, že komunistická  vláda nad východních Evropou bude trvat věčně, charakterizoval Václav Havel zelináře, který umístil do své výlohy stranické heslo: "Proletáři všech zemí světa, spojte se!" (Na místo tohoto hesla můžete dát jakoukoli bezútěšnou dnešní alternativu.) Zelinář chce ukázat, že je poslušným občanem, kterého by policie měla nechat na pokoji. Ale nepřizná pravdu tím, že do své výlohy dá oznámení „Bojím se, že mě budou šikanovat“. Zelinář by se styděl dát    do výlohy takové jednoznačné prohlášení o svém vlsstním ponížení. Svou důstojnost si zachovává tím, že předstírá, že věří tomu, v co mocní chtějí, aby věřil. Jeho vlastní důstojnost by byla zlikvidována, kdyby přiznal: „Bojím se“.


Francise Fukuyamu Havlova pasáž natolik zaujala, že ji použil ve své knize End of History, kterou napsal po pádu Berlínské zdi. Na jejím základě argumentoval hegelovsky, že sílící poptávka po lidské důstojnosti, stejně jako potřeby moderní ekonomiky, nutí lidstvo, aby přijalo liberální demokracii.  

Chybou tohoto argumentu je, že důstojnost si nezachovávají jen ti, kdo odmítají uznat svou zbabělost. Překvapivě málo z těch, kteří vykonávají moc, si přeje, aby jejich podřízení přiznali, že jim brání promluvit strach. Většina lidí s hierarchickou nebo ideologickou mocí je jako muži, kteří týrají své manželky, v jedné minutě ženu bijí a očekávají, že se okamžitě bude chovat, jako že se nic nestalo.  Chtějí, aby všichni kolem nich předstírali, že strach nevysvětluje jejich poslušnost.
 
Cenzura je nejúčinnější, když nikdo nepřizná, že existuje. Organizace nebo ideologie, které dokáží přesvědčit zaměstnance nebo své stoupence, aby svou víru předstírali, vytvářejí falešnou představu, že všichni vládnoucí moc nadšeně podporují. Přitom jednotlivci, uvěznění v systému, jsou zdeprimováni, že jsou zřejmě se svými pochybnostmi sami.

Zdá se, že pesimismus je dnes v pořádku. Nejde jen o to, že Talibán přináší do Afghánistánu novou dobu temna. Po celém světě nyní upevňují a rozšiřují  diktátorské vlády  svou moc. 21. století neprobíhá  tak, jak očekávali Havel, Fukuyama a další optimisté konce 20. století.