Ztrestat Talibán, či nikoliv aneb Jak co nejvíce pomoci ohroženým Afgháncům?

26. 8. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Ve svých předchozích textech na afghánské téma jsem poukázal na genezi americké intervence v Afghánistánu, která v různé podobě trvala 42 let - a jejíž intenzita sytila talibánský odpor proti okupačním vojskům, a nastínil jsem, jak bychom se z afghánského debaklu mohli poučit. Nyní je nejdůležitější ohroženým Afgháncům co nejvíce pomoci – a to právě v době, kdy zemi hrozí politická nestabilita, ekonomická krize a zničující sucho, jak varuje OSN. Jenže jak to provést, abychom opět nenakráčeli do pasti svých předešlých selhání a chyb?

Pokud nám skutečně leží na srdci osud běžných Afghánců ohrožených staronovým talibánským režimem, musíme se zamyslet nad tím, jak účinně těmto lidem pomoci. Ostatně je to naší povinností, neboť spousta lidí během západní okupace trpěla v důsledku bombardování, nočních razií nebo úderů dronů (a je tedy lhostejné, zda trpěli kvůli talibům, afghánským bezpečnostním složkám nebo kvůli USA/NATO), aniž by se nyní probíraly i jejich pohnuté osudy.

V Afghánistánu jsme fatálně selhali, a je proto nesmírně důležité se vyvarovat předchozích omylů a chyb. Položme si třeba otázku, zda je moudré zbavovat talibánský režim finančních prostředků uložených v amerických bankách? Pomůže snad tento krok milionům obyčejných Afghánců, zvláště když politická změna v Kábulu (konflikty plodí nesmiřitelnou zášť a když skončí, zpravidla následuje systematický teror proti poraženým) může způsobit humanitární katastrofu? Smlouva mezi USA a Talibánem Bílý dům zavazuje k přehodnocení sankčního režimu, jakmile bude zahájen dialog mezi Talibánem a poraženou afghánskou vládou. Nezapomínejme, že Bílý dům používá sankční politiku jako krutou vražednou zbraň proti nepřátelským režimům na Kubě, v Íránu, ve Venezuele nebo v Severní Koreji.

Otázka se nabízí sama: do jaké míry ekonomická klatba ruinuje život obyvatelstva těchto států a jak naopak dopadá na předáky hostilních režimů? A tato daň je obrovská; příkladně ve Venezuele mohla americká ekonomická válka proti Madurově autoritářství připravit o život desítky tisíc lidí.

Mezitím se představitelé zemí G7 dohodli, že talibánský režim neuznají, pokud se Afghánistán stane teroristickou baštou. Nicméně humanitární pomoc zastavena nebude. Jak to, že podobná ultimáta neplatí pro opresivní misogynní autoritáře v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech a jinde, když nám tolik záleží na ženských právech v Afghánistánu? Talibánci (navzdory prozatím sporadickému teroru proti svým odpůrcům) naznačují ochotu uznat některé západní výdobytky, jimž se těší afghánská městská populace, prozatím dovolují humanitárním organizacím pod hlavičkou OSN pokračovat v činnosti. Je nesmírně důležité umět tančit mezi vejci, zbytečně neposkytnout Talibánu záminku k rozsáhlým represáliím, a naopak s ním spolupracovat tam, kde to reálně pomáhá.

Tálibán striktně trvá na odsunu všech amerických jednotek do konce kalendářního měsíce. Pokud by američtí vojáci v Afghánistánu zůstali po tomto termínu, nejen talibové, ale i afghánská franšíza Daeše by na ně mohli začít útočit. Nutno dodat, že Talibán na Američany v poslední době neútočil, což byla podmínka dohody s Trumpovým Bílým domem. Přesluhující západní vojska by si tak namalovala terč na záda a afghánská bažina by Američany opět pohltila. Na druhou stranu je nezbytné, aby lídři států NATO trvali na prodloužení lhůty na evakuací tisíců ohrožených osob.

Čína, Rusko, Írán – tedy přední regionální hráči, kteří mají zájem na stabilním Afghánistánu – si se západními starostmi o lidská práva (což je další báchorka pro davy) hlavu nelámou a navazují se vznikající talibánskou vládou diplomatické a ekonomické styky. Mám za to, že talibánce nelze srovnat do latě tvrdým sankčním postihem, který má masivní potenciál ublížit běžnému obyvatelstvu – a pokud ano, tak pouze velmi obezřetnou a trpělivou diplomacií: to neznamená, že budeme ignorovat talibánské zločiny a brutální praktiky, zvláště pokud k nim dojde ve velkém měřítku. Kdyby se v Afghánistánu nakonec rozhořela nová krvavá řež (obdobně jako v polovině 90. let, kdy se do sebe pustily Američany, Saúdy a Pákistánci vyzbrojené a financované frakce mudžáhidů), bylo by nezbytné prosadit vojenskou misi s mandátem OSN.

Zkusme se ale tentokrát k afghánskému fiasku postavit jinak, vždyť naše dosavadní jednání k talibánskému triumfu valnou měrou přispělo. Můžeme poskytnout pomoc statisícům letošních uprchlíků, neboť finanční prostředky na to jsou – a morální povinnost nám totéž velí jakbysmet. Zkusme zachovat chod co největšího počtu humanitárních organizací a pamatujme, že spolupráce s talibánci má smysl tam, kde je to prospěšné pro běžné lidi. Koneckonců nebylo by to poprvé, kdy Spojené státy s talibánci volky nevolky spolupracovaly.

 

 

-2
Vytisknout
7209

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2021