Tajné výstavy

24. 8. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 6 minut
 

Málokdo ví, že od roku 1984 probíhaly v Československu také neoficiální přehlídky mladého umění pod názvem Konfrontace. Jednalo se o takzvané tajné výstavy, na nichž svá díla, která byla jakousi konfrontací potlačovaného umění proti tehdejšímu panujícímu režimu prezentovali mladí umělci. Jedním z nich byl i nejuznávanější český malíř Tomáš Císařovský.

Pane Císařovský, z té doby pochází i vaše obrazy Terče. Proč právě terče – bylo to ve smyslu toho, že každý člověk/jedinec je jakýmsi terčem dopadu špatně nastaveného politického systému a dění?

Každý dobrý obraz, i ten zdánlivě nejčitelnější, by měl mít několik vrstev významu. To jsem se vždy snažil sledovat. Takže pokud si dobře pamatuji, obrazy z té doby obsahovaly reflexi tehdejšího společenského marasmu, jak si správně všímáte, ale také třeba i touhu po přirozených vztazích a čisté přírodě.

 

I přesto, že jste vystudoval na SUPŠ v Praze obor Tvarování dřeva a řezbářství, a poté jste pokračoval na AVU, dal jste přednost malířství. Bylo to tím, že jako malíř máte větší tvůrčí svobodu?

Já jsem vlastně od dětství malovat nikdy nepřestal. Řezbářství, krásné řemeslo, bylo především úhybným manévrem před tehdy nepříliš lákavě vedenými malířskými obory na středních školách. A nelitoval jsem, vůně dřeva a jisté vědomosti o stromech, našich přírodních bratrech, mě provázejí dodnes.

I když těžištěm vašeho díla je figurální olejomalba, malujete portréty i krajinu. Máte nějaký oblíbený kout, který vás svou přírodní krásou neustále inspiruje?

Dětství jsem strávil mezi pískovcovými skalami v malebném kokořínském kaňonu a to místo tehdy, kdy se nesmělo cestovat, mi bohatě vynahrazovalo celý svět. Labské roztodivné pískovce se mnou dál jdou životem, jen jsem se posunul víc na sever, do Českého Švýcarska.

Velmi známé jsou také vaše tématické cykly, z nichž vybírám Z deníku dědy legionáře (1989), Naty, přepni to! (1994), Bez koní (1996) a Prázdniny v Čechách (2006). Pracujete i v současné době na nějakém dalším zajímavém tématickém cyklu?

Ano, pomalu začínám pracovat na novém cyklu. Musím se ale přiznat, moc se mi nechtělo. Poslední cyklus, o životě Václava Havla, mě stál čtyři roky času a honě úsilí. Nové obrazy se budou dotýkat různých momentů dvacátého století, neboť z něj pocházejí všechny problémy, které se nám opět vracejí.

Své obrazy malujete olejovými a akvarelovými barvami výrazných odstínů. Je to dáno tím, že těmito výraznými barevnými odstíny vypovíte více to, co svým obrazem chcete vnímavému diváku sdělit?

Barva je prostě jedinečný fenomén malířství. Je to, co je pro poesii jazyk, pro hudbu tón. Obraz samozřejmě potřebuje i kresbu, tvar a světlo. Barva, práce s barvou je ovšem vrcholem malířského talentu.

Když se rozhodnete namalovat zcela nový obraz – jak dlouho si promýšlíte jeho koncepční složku?

To je velmi a nečekaně různé. Někdy obraz vyhrknete hned, jindy vámi prorůstá týdny, měsíce či roky. Také je někdy dobré rychlý nápad jakoby zapomenout, a pokud se k vám bude v neočekávaných chvílích neodbytně vracet, bude stát opravdu za to.

Jaký je váš názor na tvrzení, že jakákoliv tvůrčí práce je po psychické stránce velmi náročná. Souhlasíte s tímto tvrzením?

No jéje! Během malování, během boje o dobrý obraz, jedete bujaře chvíli na hřbetě statného tygra, vzápětí se vysíleně potácíte vyprahlou pouští. A tak pořád dokola. A pak nakonec vás obraz od sebe odstrčí, pošle vás domu a tam pak nemůžete usnout a čekáte na nový den, který ukáže jestli to všechno stálo za to.

Vystavujete doma i v zahraničí a vaše díla jsou zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách. I přes všechny tyto velké úspěchy jste velmi skromný. Čím je pro vás skromnost?

Pokud autor není nepopsaným dítětem nebo narcistním hlupákem, uvědomuje si, kolik úžasných uměleckých děl vzniklo před vámi a před těmi velehorami cítí velkou pokoru. Na druhou stranu mu to nesmí vzít chuť a sílu jít vytrvale vlastní cestou. Z toho roste neokázalé sebevědomí, které necítí potřebu se sebestředně producírovat.

Při svých zahraničních cestách jste se svou paní navštívil i místa, kde působil Paul Gaugin. Nechal jste se někdy jeho dílem inspirovat?

Paula Gaugina jsem miloval od dětství, pamatuji si, jak mě jako hodně malého vzal otec do Národní galerie, a já se odmítal hnout od obrazu Bonjour monsieur Gaugin. Když jsme před časem s ženou cestovali Francouzskou Polynésií, opět jsem si zřetelně uvědomil sílu Gauginovy obraznosti

Jak jsem se o vás dočetla jste také otcem dcer. Jde některá ve vašich stopách?

Jelikož naše dcery mají oba rodiče výtvarníky, vnímaly od malička úskalí i radosti svobodného povolání. My jsme se spíš snažili poukazovat na ty problematičtější stránky, přesto si prosadily své.

Starší dcera je filmová režisérka, mladší ještě studuje výtvarné umění.

Ve spolupráci s Martinem Dostálem a Jiřím Přibáněm jste také před dvěma lety vydal v nakladatelství KANT svou rozsáhlou obrazovou monografii Tomáš Císařovský, která přináší pohled na vaši třicetiletou tvorbu. Jaký je to pro vás pocit listovat si svou vlastní obrazovou monografií?

Samozřejmě je to pro autora svátek, je důležité vidět dílo vcelku. Zároveň to dává ještě šanci na sobě opět zapracovat, uvědomíte si výhry i rezervy.



1
Vytisknout
6709

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2021