Blahoslavený král

14. 6. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 16 minut
 

Myslím, že v současném světě je velmi málo osobností, které by si svými příkladnými skutky v průběhu celého svého života zasloužili blahoslavení, tak jako se to podařilo poslednímu císaři rakouskému, apoštolskému králi uherskému a králi českému Karlu I., jenž jako poslední Habsburk a i potomek z rodu Přemyslovců vládl v letech 1916-1918.

A právě díky jeho příkladnému křesťanskému životu, a též i jeho mírovým snahám, které se prostřednictvím své vlády snažil vždy prosazovat, byl v roce 2004 beatifikován papežem sv. Janem Pavlem II.. U této příležitosti, se každým rokem na zámku v Brandýse nad Labem koná kulturní akce pod názvem „Audience u císaře Karla I.“, ale nejen tato vzpomínková akce mu je zasvěcena. Svou knihu pod názvem : Karel I., s podtitulem Světec a poslední král v Čechách mu věnoval také spisovatel PhDr. Milan Novák.

Pane Nováku, byl právě onen příkladný život tohoto panovníka pro vás tou hlavní inspiraci, která dala vzniknout vaší velmi zajímavé a čtivě psané knize, o něm?


Autor s Ottou Habsburským

Prvotní inspiraci mi přinesla má práce na rekonstrukci habsburského zámku v Brandýse nad Labem i na obnově svatováclavské poutní tradice ve Staré Boleslavi. Čtenář pochopí, jak to vše spolu úzce souviselo a souvisí a kolik toho mají oba naši vladaři-světci, sv. kníže Václav i blahoslavený král Karel, společného. Z potřeby upozornit, nakolik nám vědomí těchto souvislostí chybí, pramenila i potřeba napsat knížku, neboť osobnost Karla Habsburského se mi v historickém kontextu jeho života v Čechách zjevovala stále zřetelněji a chtěl jsem posledního, téměř zapomenutého českého krále přiblížit: především lidem v českých zemích, aby se nám odkaz jeho příkladného života neztratil ze zřetele, jak se o to intenzivně snažila politika 1. republiky i totality 20. století.

Jak dlouho jste na knize pracoval?

Knížka je výsledkem mnohaletého, především regionálního bádání. Současnému vydání, které i svou reprezentativní podobou reflektuje letošní 100. výročí úmrtí bl. císaře a krále Karla I. Rakouského, předcházelo několik vydání postupně rozšiřované, textem i fotografiemi doplňované publikace. Její 1. vydání už v roce 2006 na Brandýském zámku čtenářům podepisoval Dr. Otto von Habsburg, ale od té doby knížka doznala řady změn, jak se objevovaly další doposud neznámé informace, památky a zejména záznamy vzpomínek Karlových současníků, pečlivě opatrované v paměti mnoha rodin po celé zemi.

Tento panovník, však měl mnohem více titulů než jen ty tři zmíněné v našem úvodu, že?

Karel I. z Domu habsbursko-lotrinského, císař rakouský, apoštolský král uherský ( jako Karel IV.) a král český (Karel III.) byl dědicem a nositelem mnoha důstojenství a titulů, které na základě dějinné tradice panovníků jedné z nejstarších vládnoucích evropských dynastií přináležely: knížka je samozřejmě uvádí. Dnes už si ani neumíme představit hranice zemí a regionů, kterým Karel I. jako jejich velkovévoda a vévoda, kníže, reálně nebo formálně vládl. Pro dnešního člověka je možná zajímavější skutečnost, že Karel Habsburský nebyl žádným cizákem na českém trůně, ale, jak v úvodu píšete, byl Přemyslovec, ve 34. generaci potomek sv. kněžny Ludmily, a také tedy potomek Lucemburků, Jagellonců a dokonce, v přímé linii po své matce princezně Saské, pra-pra-vnukem krále Jiřího z Poděbrad.

Často se píše, že byl vychován pouze svou matkou v přísně katolickém duchu. Co je na tom pravdy?

Karlova matka, Marie Josefa Saská, byla hluboce věřící katoličkou a víru svému synovi předávala. To ostatně činila celá Habsburská rodina včetně Karlova otce, který sice nebyl Marii Josefě vzorným manželem, ale o Karlovu výchovu a vzdělání pozorně dbal. Nicméně, arcivévoda Karel nijak nebyl k víře nucen, byla to jeho velmi samozřejmá volba a duchovní rozměr života mu byl vlastní už od raného dětství. Svůj vztah k Bohu vždy prožíval věku přiměřenou formou, a tak přirozeně vyzrál v muže, který byl schopen a také ochoten svou víru měnit v dobré skutky. Hloubka a síla víry jej nakonec, po mnohém utrpení, přivedla ke svatosti. Proces jeho blahořečení, který se ve Vatikánu vedl padesát let, velmi přísně císaře Karla – císaře míru, jak byl přezdíván – posuzoval, než jej v roce 2004 svatý papež Jan Pavel II. vyzdvihl ke cti oltářů.

V jeho sedmnácti letech mu byla přidělena jeho vlastní komora a s ní i komoří, jímž byl kníže Zdenko Lobkowicz, který s ním byl po celý jeho život. Ovlivnil nějak jeho další vývoj a myšlení?

Princ Zdenko Lobkowicz byl jedním z mnoha Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří Karla po celý život v nejrůznějších funkcích - od komořího přes poradce až ke kuchařce a kočímu - doprovázeli. Karlovu osobnost a názory zásadně ovlivnila především léta v mládí strávená v Čechách, studium na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě pod vedením českých profesorů Rezka, Bráfa a Golla, i každodenní život mezi prostými lidmi v českých městech, především v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi. Seznam Karlových spolupracovníků českého původu je obsáhlý. Jmenujme ještě alespoň hraběnku Korff-Kersenbrockovou, která byla milovanou chůvou dětí císařského páru, jak na ni vzpomínal dr. Otto Habsburský, hraběnku Mensdorffovou, která pomáhala pečovat o císaře ve dnech jeho bolestivého umírání na Madeiře, i kněze, vědce-orientalistu, cestovatele a diplomata Aloise Musila, věrného přítele a poradce císařského páru.

O Karlu I. je známo, že kromě Pražského hradu také často a velmi rád pobýval na zámku právě v Brandýse nad Labem. Bylo to kvůli zdejším rozlehlým honitbám?

Zámek v Brandýse nad Labem patřil habsburským panovníkům už od roku 1547 a svými honitbami se proslavil zejména v dobách císařů Rudolfa II. a Karla VI. Arcivévoda Karel také měl lov rád, ale jeho pobývání v Brandýse v letech 1908-1912 mělo zcela jiný důvod: byla jím vojenská povinnost, služba důstojníka u Brandýských dragounů, kterou musel jako člen panovnického domu absolvovat. Jako pravděpodobný následník trůnu jistě mohl být přidělen do posádky mnohem významnějšího města, ale díky tomuto osudovému rozhodnutí prožil důležitá léta svého zrání v Brandýse a ve Staré Boleslavi, v nejstarším českém poutním místě, kde se uctívá památka umučení svatého Václava i Palladium, ochranný mariánský obraz českých zemí. Arcivévoda Karel mluvil velmi dobře česky a tradicím zemí koruny české porozuměl a přijal je za své: pomohly mu také pochopit důležité otázky budoucnosti Slovanů v podunajské monarchii, potřebu jejich svébytnosti, kterou se pak jako panovník v rámci příprav federalizace státu snažil prosadit.

V roce 1911 se oženil se Zitou Bourbonsko-Parmskou, ale jeho sňatek se prý nesetkal s velkým pochopením. Bylo to dáno tím, že byla Italka?

Problém s italsko-francouzským původem princezny Zity z Bourbonu a Parmy měli především a jen Němci a rakouští Velkoněmci za války, poté, co byla vyzrazena Karlova tajná jednání s Francií o uzavření míru. Německé velení chtělo Karla zdiskreditovat jako zrádce německého spojenectví a německých zájmů vůbec a císařovna Zita, která ostatně neměla německé generály v oblibě, se k tomu hodila. Ale manželství Karla a Zity bylo v zemích monarchie přijato s velkou radostí a pro starého císaře Františka Josefa I. bylo zdrojem uspokojení: na rozdíl od manželství následníka Františka Ferdinanda d´Este, které bylo nerovnorodé (jakkoli bylo šťastné), bylo manželství Karlovo uzavřeno podle všech dynastických zásad, Zita byla krásnou princeznou z dříve vládnoucího rodu. Nicméně, vůbec vlastně nezáleží na tom, co si kdo o tom myslel: Karla a Zitu spojovala upřímná láska, vztah, který bez úhony přečkal i všechna jejich společná trápení a vydržel do Karlovy předčasné smrti v roce 1922, a pak dál císařovnu-vdovu věrně provázel dalších 69 let do jejího skonu v roce 1989.

Po zavraždění Františka Ferdinanda d´Este 28. června 1914 v Sarajevu se stal korunním princem, a 21. listopadu 1916 po smrti svého prastrýce Františka Josefa I. usedl na trůn. I když jeho vláda byla plná snah o zastavení I. světové války, na níž vůbec neměl žádný podíl, nedosáhl toho. Z jakého důvodu?

To je otázka ve své jednoduchosti velice komplikovaná. Můžeme hledat odpověď v historické realitě a v přístupu velmocí k válce: v zajetí svých představ o vítězství nebylo spojenecké Německo ochotno k žádným mírovým jednáním stejně jako na straně Dohody Itálie, která očekávala územní zisky na úkor Rakouska. Můžeme zkoumat postoje jednotlivých kompetentních politiků a zvažovat, nakolik priority jejich osobního úspěchu převažovaly nad odpovědností za milióny padlých a trpících lidí. Z toho porovnávání vystupuje císař Karel jako jedinečná postava: jako jediný se snažil vyjednat okamžitý a bezpodmínečný mír, uvažoval lidsky, soucitně, s plnou odpovědností za osudy lidí, které vnímal jako své bližní. Jako jediný také podpořil mírové iniciativy papeže Benedikta XV., ale zůstal osamocen v zápase s radikalizovaným zlem. Jeho pozici i úděl nejlépe charakterizuje výrok spisovatele Anatola France, který o Karlovi řekl, že…byl jediný mezi tehdy odpovědnými politiky, ale nikdo mu nenaslouchal a mírová šance pro svět byla promarněna...Karel mír opravdu chtěl, a proto ho nenáviděli všichni.

Během své vlády, se prý také o všech důležitých rozhodnutích radil pouze se svou ženou. Opravdu tomu tak bylo?

Císařovna Zita byla Karlovi oddanou partnerkou, a protože soukromý život panovníka nemůže být oddělen od vládních, diplomatických a dalších povinností, byla císařovna Zita Karlovou i tou nejbližší poradkyní s dokonalou znalostí věci. Je ovšem nesmyslné tvrdit, že Karel, jako konstituční panovník, bytostný demokrat a moderní muž praktické povahy, mohl být odkázán jen na porady u své manželky. Mimo ministry vlády, desítky lidí z politické sféry a množství odborníků nejrůznějších profesí, kterým císař Karel poctivě naslouchal, měl své stálé poradce, které dobře a léta znal a proto se těšili jeho důvěře: za všechny jmenujme alespoň šéfa jeho kabinetu hraběte Polzer-Hoditze, původem ze Lvova v (dnes ukrajinské) Haliči. Výsostná pozice císařovny Zity spočívala v něčem jiném: znala Karla nejlépe, věděla o všech jeho přednostech i slabinách a jeho osud byl zároveň i jejím osudem: proto ve chvílích nejtěžších rozhodnutí nemohl nikdo její sounáležitost nahradit.

Po zániku Rakousko-Uherska koncem roku 1918 odešel do exilu, ale svých titulů a nároků se nikdy nevzdal. Znamená to tedy, že byl nucen, aby se jich vzdal?

Samozřejmě, ve dnech rozpadu monarchie byl vládami nástupnických zemí nucen k abdikaci, to bylo nejvíce zřejmé v Rakousku, kde žil. Nástupnické státy, které zkonfiskovaly veškerý majetek habsburské koruny včetně osobního majetku císaře Karla ( kupř. právě zámek v Brandýse) a ze dne na den udělaly z panovníka žebráka, neváhaly císaře k abdikaci donutit i příslibem peněz, potřebných k zajištění dalšího života jeho rodiny v exilu, kam byl donucen odejít právě proto, že se odmítl vzdát nároků na trůn. Císař Karel byl realista a dobře viděl, že éra monarchie je u konce, vzdal se tedy práva k dalšímu zasahování do vládních záležitostí vznikajících republik, ale porušit přísahu, kterou jako panovník složil, odmítl. Nabídku finanční kompenzace proti podpisu abdikace odmítl se slovy, že královská koruna se nemůže stát předmětem kšeftu, i když věděl, že jde vstříc vyhnanství a bídě.

Dokonce se o něm traduje, že přesně vystihl budoucí vývoj ve středoevropských zemích. Opravdu to dokázal?

O tom, že Karel byl opravdovým státníkem s vizí, nejlépe svědčí jeho vlastnoručně sepsané poznámky. Ve švýcarském exilu se věnoval úvahám o Evropě: k čemu tu vlastně došlo, a jaká že bude budoucnost evropských národů v podmínkách, nastavených na konci války. Opravdu velmi přesně vystihuje budoucí vývoj, obnovení síly poraženého Německa, nebezpečí rozpínavosti ruského bolševismu. Předvídá, že desítka národů střední Evropy, která ztratila záruky své existence ve společném a hospodářsky plodném státním celku, se tak dostane, abych použil jeho slov, mezi mlýnské kameny a bude zotročena. Jak moudrý byl náš mladý král, to jsme si mohli, naši rodiče i my, v totalitách 20. století sami ověřit v praxi.

Tato vaše kniha a nejen ona, ale celé vaše dílo se setkává s velkým a příznivým ohlasem jak u čtenářů, tak i odborné kritiky, důkazem čehož jsou i mnohá ocenění, jejichž jste držitelem. Jsou pro vás potvrzením toho, že jdete po správné životní cestě?

Děkuji, jakkoli jsou to slova příliš nadnesená. Byl bych samozřejmě nesmírně rád, kdyby čtenáři o knížku o posledním českém králi měli zájem, přijímali ji alespoň trochu jako poutavé čtení, Karla I. pro sebe objevili a ty čtyři staletí českého bytí pod křídly habsburského orla přijali jako ústrojnou součást vlastních dějin v kontextu evropské historie. Nemohu také zapřít své uspokojení, že letos jsme ostatek blahoslaveného krále Karla uložili i v katedrále Pražského hradu, kde se stal součástí svatovítského pokladu. Ale, jestli kdo jde po správné cestě, to zjistí se zárukou až ve chvíli, „když už se nedá ničeho činiti“, jak zpívá Kecal v Prodané nevěstě. Nezbývá nám, než následovat příklad blahoslaveného Karla, který na smrtelné posteli císařovně Zitě mohl říci: …vždy jsem se snažil rozpoznat Boží vůli a jednat podle ní, co možná nejdokonaleji.

Leží na vašem psacím stole opět nějaké další zajímavé náměty, které byste rád zhmotnil prostřednictvím svých příštích knih?

Bohužel, nejsem spisovatel, ač rád bych byl. Knížkou o králi-světci jsem chtěl naplnit úkol, který se objevil v souvislostech mého života a práce a stal se neodolatelným také díky osobním vztahům s dr. Ottou Habsburským a habsburskou rodinou. Cítím se ovšem více jako výtvarník a tak jestli se znovu odhodlám ke psaní, pak mi už dlouho leží na stole téma života a díla malíře-kubisty Jana Bendy, spojeného v přátelství s Františkem Tichým, Josefem Sudkem a Vilémem Plockem, malířem, který mi kdysi vyprávěl o svém setkání s arcivévodu Karlem na Brandýském zámku

Děkuji za rozhovor.

0
Vytisknout
4418

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2022