Ukrajina: Macron se musí vyhnout obětování francouzského vlivu

15. 6. 2022

čas čtení 9 minut
Macronovo zoufalství povzbuzuje Moskvu, aby rozšířila ekonomické škody způsobené válkou a počkala na kolaps západní jednoty, napsal Jack Watling.

Snaha prezidenta Macrona být prostředníkem mezi Putinem, který ho nerespektuje, a Ukrajinou, která mu nedůvěřuje, poškozuje francouzský vliv v době, kdy je evropské vedení kriticky důležité.

Francouzský prezident Emmanuel Macron se opět postavil do pozice hlavního hlasu pro vyjednané ukončení ruské invaze na Ukrajinu, které "neponíží" prezidenta Vladimira Putina. V tom odráží stále pravidelnější varování článků v New York Times a dalších velkých novinách zdůrazňujících rizika otevřeného konfliktu s Ruskem a nevyhnutelnost případného kompromisu.

S těmi, kdo veřejně obhajují vyjednaný kompromis s Putinem, jsou čtyři zásadní problémy. Za prvé, odhalili své zoufalství a zároveň dali najevo lhostejnost k výsledkům. Za druhé tím, že opakovaně sundávají věci ze stolu výměnou za nulové ústupky ze strany Moskvy, vzdávají se vlivu ještě předtím, než vůbec zahájili seriózní jednání. Za třetí, promítáním vlastního pohledu na to, co je pro Ukrajinu a východoevropské spojence nejlepší, i když titíž spojenci jasně vyjadřují své zájmy, tak aby je všichni slyšeli, podkopávají svou důvěryhodnost jako prostředníků. Za čtvrté, opakovaným nabádáním Putina, že obrana západních hodnot bude trvat jen tak dlouho, dokud to bude neotřelé a pohodlné, podporují prodlužování ruské invaze a eskalaci ekonomické destabilizace s tím, že ti, kdo podporují Ukrajinu, se nakonec unaví a zhroutí.

Začněme prvořadostí procesu, je zde otřepané tvrzení, že všechny konflikty končí vyjednaným urovnáním, nebo ještě naivněji, že neexistují žádná vojenská řešení. To je historicky negramotné. Důvodem, proč může Taliban očividně porušit podmínky dohody z Dauhá, je to, že uvalil vojenskou porážku na afghánskou vládu a její mezinárodní podporovatele, stejně jako to způsobila schopnost Talibanu zabít a zmrzačit více amerických vojáků, než bylo možné tolerovat. Washington to vedlo k tomu, aby s nimi jednal přímo, spíše než přes Kábul. Historie je plná příkladů vojensky vynucených řešení, přičemž Francie se sama stala několikrát obětí – v letech 1814, 1815, 1871 a 1940.

Dochází také ke konfliktům, které končí kompromisem v okamžiku, kdy se obě strany ocitnou ve vzájemně zraňující patové situaci. Zdá se, že tyto podmínky na Ukrajině ještě nevznikly. Přestože ruská armáda výrazně utrpěla, nic nenasvědčuje tomu, že by Rusko mělo v úmyslu zastavit svou vojenskou agresi proti Ukrajině, že by nevyužilo příměří k pokračování destabilizace ukrajinského státu a návratu do boje po přeskupení, nebo že by Rusko opustilo nejextrémnější cíle na Ukrajině – podmanění a kulturní genocidu. Od Macronovy prosby, aby se vyhnul ponižování Putina, ruský prezident veřejně prohlásil, že má v úmyslu získat zpět území, které považuje za ruské, bez ohledu na mezinárodní právo. Navrhnout ústupky jen pro zahájení vyjednávání s partnerem, který není ochoten ustoupit v ničem, znamená, že oponent může pokračovat v prosazování dalších ústupků jen tím, že bude vyhrožovat, že odejde.

A Macron dělá ústupky, v neposlední řadě odstraněním Putinova ponížení ze stolu. To je obzvláště škodlivá vyjednávací pozice, protože Putinovo ponížení je stav, který může definovat pouze Putin. Pokud Západ neponíží Putina při žádném vyjednávání, pak jediné, co musí Putin udělat, aby dosáhl zhroucení rozhovorů nebo získal další ústupky, je prohlásit, že západní návrhy považuje za "ponižující". Macron proto vytváří rámec pro jednání, která od počátku strukturálně upřednostňují Rusko.

Soukromé hledání kompromisů, které by Moskva mohla přijmout, zkoumání, jaké ústupky by mohly přinést případné vyjednávání, a mapování rizik eskalace z maximalistických pozic je samozřejmě rozumnou činností při navrhování jakékoli vyjednávací strategie. Macronova prohlášení však jdou daleko nad rámec testování hypotéz v soukromí. Místo toho prozrazují odhodlání projektovat na Moskvu to, co si Francie myslí, že jsou ruské zájmy, na Kyjev to, jaké by podle ní měly být zájmy Ukrajiny, a vynucovat francouzský pohled na zájmy východní Evropy, Polska a pobaltských států, i když tytéž státy jednoznačně odporují francouzským hypotézám. Je zajímavé, že architektura národní bezpečnosti, která před konfliktem prokázala lhostejnost k ruským záměrům, by si měla být tak jistá tím, co Rusko "poníží" a co ne, jakmile začal konflikt.

Sklon francouzských diplomatů v soukromí vysvětlovat, co by východoevropské státy měly a neměly akceptovat, pokud jde o ústupky, má škodlivý dopad na francouzské vedení, když je nejvíce vyžadováno. Vzhledem k tomu, že se očekává, že se Republikánům ve střednědobém horizontu povede dobře, a trajektorie americké zahraniční politiky v roce 2024 je nejistá, zatímco strategie národní bezpečnosti USA stále více zdůrazňuje Tichomoří, existuje jasná potřeba a omezený čas, aby Evropané začali brát vážně zajišťování své vlastní bezpečnosti. EU – a role Francie v ní – by měly být důležitými stavebními kameny ve vznikající evropské bezpečnostní architektuře. Ale dojem z Francie, že city ruských vůdců jsou důležitější než územní celistvost jeho sousedů, znamená, že důvěra ve vůli Paříže nabídnout ochranu nebo vedení v obraně umírá.

Pokaždé, když Macron prosazoval své hypotézy a stal se terčem kritiky, Elysejský palác zmobilizoval Légion de Flatterie (sbor přikyvovačů), aby vyskočila na prezidentovu obranu a vysvětlila, co tím prezident myslel navzdory tomu, co řekl. Prosazuje se argument, že Francie poskytla Ukrajině materiální podporu a že prezident správně myslí na zítřek. Tento pohled přehlíží jak velmi malý rozsah dosud poskytnutého francouzského materiálu, tak skutečnost, že pro Ukrajince to neruší škody, které Francie způsobila, když trvala na dodávkách termálních zaměřovačů ruské armádě po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2014. Z výše uvedených důvodů Macronovy hypotézy spíše poškozují vyjednávací pozici Západu, než aby připravovaly půdu pro rozhovory.

Pro francouzské spojence je přijatá zpráva – bez ohledu na to, zda jde o zprávu, kterou chtěl Macron předat – hluboce znepokojující. Východoevropským státům neuniklo, že zdaleka nejde o první francouzské diplomatické selhání za Macrona. Po konfliktu v Náhorním Karabachu v roce 2020 mi prezident Ilham Alijev z Ázerbájdžánu řekl, co si myslí o tom, že se Paříž navrhla jako prostředník, přičemž se jasně postavila na stranu Arménie, převážně v úctě k ruským zájmům. Podobně v Mali odmítnutí francouzské podpory – a pozvání poskytnuté ruské Wagnerově skupině – v nemalé míře odráží přesvědčení, že francouzští představitelé byli až příliš připraveni říci Malijcům, jaké jsou jejich zájmy. Stručně řečeno, pro ty, kteří možná hledali vedení v Paříži, je tento poslední debakl vnímán spíše jako vzorec než problém omezený na Ukrajinu.

Vnímání francouzských prohlášení ve východní Evropě a mezi ruskými představiteli se zdá být takové, že Macron bude hájit princip, dokud to bude vhodné a dokud to bude vyžadovat politický tlak. Putinovi se těch více než 100 hodin strávených diktováním Macronovi po telefonu vyplatí právě proto, že zasévá nedůvěru mezi členy NATO a umožňuje Kremlu ukázat veřejnosti, že Moskva je stále mezinárodně brána vážně. Základním problémem Macronových prohlášení není to, že je pro vyjednávání, ale to, že jeho přístup je chybný. To je pro aspirujícího prostředníka osudné. Není nouze o důvěryhodnější zprostředkovatele, včetně Izraele, Turecka a Indie. Macronovo zoufalství povzbuzuje Moskvu, aby rozšířila ekonomické škody způsobené válkou a počkala na kolaps západní jednoty.

Francie má příležitost změnit způsob, jakým je vnímána. Existují známky toho, že Elysejský palác si uvědomuje, že má problém. S Macronovou návštěvou Rumunska tento týden a potenciálem navštívit Kyjev by jasnější vyjádření západních cílů a závazku Paříže vůči nim mohlo uklidnit spojence v době, kdy je francouzské vedení v Evropě a v NATO životně důležité. Můžeme doufat, že přijde čas, kdy se otevře okno pro vyjednávání. Až se tak stane, musí spojenci Ukrajiny jasně a důsledně formulovat své zájmy. Potřebují si vybudovat co největší páky, aby mohli získat i udělat ústupky. Potřebují také přesvědčit Putina, že ústupky jsou nutné. Do té doby bude snaha o rozhovory bez jakékoli sjednocující představy o tom, jaké zájmy je třeba hájit, selhávat.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
6106

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2022