Režisér Nadav Lapid o Izraeli po Gaze: Bylo naší povinností křičet

15. 11. 2025

 
 
Můj film „Yes” vznikl na základě obrazu „Pilíře společnosti” německého umělce George Grosze. Na tomto slavném uměleckém díle stojí finančník, voják a kněz. Hodují, pijí, oddávají se požitkům. Jejich tváře jsou oteklé, zvířecí, groteskní. Jejich úsměvy jsou odporné.

Obraz „Pilíře společnosti“ od George Grosze.


Toto jsou pilíře německé společnosti těsně před nástupem nacismu – fyzicky, mentálně i morálně deformovaní. Co oslavují? Svou současnou moc? Hrůzy, které vypuknou jen o několik let později a které Grosz již tehdy tušil?

Německo v roce 1926 ještě nespadlo do bezedné propasti. Teoreticky byla budoucnost stále otevřená. Ale na Groszově obraze již lze vidět smrtelnou nemoc společnosti, jejíž pilíře jsou tito muži. Postavy, název, přehnaný styl, to vše vypovídá o stejné pravdě: monstrózní budoucnost, jako vždy, již září v přítomnosti. Grosz, věrný uměleckému poslání, se neptá, co se stane s Německem, ale spíše: Co je Německo.


Nadav Lapid se narodil v roce 1975 v Tel Avivu a je izraelským scenáristou a filmovým režisérem. Studoval filozofii a literaturu v Tel Avivu a Paříži. Po absolvování filmové a televizní školy Sama Spiegela se věnoval filmové tvorbě. V roce 2019 získal Zlatého medvěda na Berlinale za autobiografické drama „Synonyma“, ve kterém zpracoval svou traumatickou službu v izraelské armádě i své zkušenosti jako migrant ve Francii. V roce 2021 získal cenu poroty v Cannes za svou frašku „Ahed's Knee“, ve které se zabývá svými zkušenostmi se státní cenzuro v Izraeli. Jeho nový film „Yes“ měl premiéru v Německu 13. listopadu. V něm oportunistický skladatel přijímá zakázku na napsání nové izraelské národní hymny, zatímco v Gaze zuří válka. - Pro německý časopis Der Spiegel nbapsal Nadav Lapid tuto esej o dnešních Izraelcích, kterou shrnujeme. 

Odpověď na druhou otázku vám někdy dá odpověď na první.

Surrealistický tón Groszova obrazu je děsivým odrazem kolektivní německé psychiky té doby. Grotesknost vytrhává duši z těla. Je to v nejhlubším smyslu slova dokumentace pravdy, reality. Aby ji vytrhl z falešné normality každodenního života, Grosz se spoléhá na nadsázku, čímž dosahuje přesné dokumentace. Surrealismus, který je ve skutečnosti nejhlubším realismem.

Skutečná hanba Izraele

Groszův obraz se v „Yes“ objevuje jako parafráze izraelské společnosti – ještě před masakrem ze 7. října a genocidou v Gaze. Poselství je jasné: před vámi stojí nemocná společnost na pokraji morální propasti.

Izraelská kampaň zabíjení a ničení v Gaze byla po dvou letech přerušena špatným vtipem historie – Donaldem Trumpem – i když Izrael směřoval k dalšímu vrcholu zla: plánu vymazat město Gaza.

Ale Izraelci sami zabíjení nezastavili, ani se k tomu nepřiblížili. Během těch dvou let nebylo v Izraeli vidět žádné významné protesty nebo boje proti hrůzám v Gaze – a něco takového by se pravděpodobně nestalo ani po dalších dvou letech.

Probíhaly zuřivé boje o rukojmí. Probíhaly zuřivé boje o Netanjahuovu korupci.

Ale ne o Gazu.

Izraelská společnost nebojovala za zastavení hrůz v Gaze, protože je nepovažovala za hrůzy. Nebyla jimi šokována tehdy a není jimi šokována ani dnes.

Skutečná hanba Izraele – ještě větší než to, co udělali „špatní Izraelci” (extrémní pravice, osadníci atd.) – spočívá v tom, co „dobří Izraelci” neudělali. Obyčejní, slušní lidé, kteří neudělali nic, když jejich stát páchal masakr, a kteří nyní nemají žádné zvláštní potíže žít s touto nečinností.

Odstranění poslední zábrany

Je to překvapivé? Pravděpodobně ne. Slepota, lhostejnost k krvi druhých, rasismus, pocit morální nadřazenosti, věčný pocit oběti, které osvobozuje duši bojovníka od všech zábran, uctívání armády: to vše tu bylo už dávno předtím.

Hrozivá krutost Hamásu 7. října odstranila poslední zábrany a proměnila fantazii o probuzení do rána bez Palestinců v hmatatelnou možnost.

Vyprávěla izraelská kinematografie příběh této společnosti, tohoto Izraele? Mohl věrný divák izraelských filmů za posledních dvacet let vidět Izrael schopný spáchat genocidu? Mohl takový divák vidět Izraelce, kteří by takovou genocidu podporovali? Nebo ty, kteří by si na ni tak snadno zvykli?

Mnoho izraelských filmů se dotýkalo politiky a poukazovalo na ten či onen problém nebo nespravedlnost, často ostře, zejména v dokumentárním filmu. Ale málokdo se ptal nejen na to, co jsme udělali, ale také: Co jsme?

Odtrženo od reality

Tato izraelská společnost na plátně chybí. Jako bychom my, filmaři, byli také slepí k její existenci. V tomto smyslu bylo izraelské kino skutečně izraelské. Plně jsme sdíleli izraelskou slepotu vůči sobě samým.

Naše kino se v posledních letech tradičně rozhodlo pro poměrně standardní formu realismu. Kino, které posvěcuje ideál blízkosti reality a zároveň odmítá vše, co se jeví jako přehánění.

Extrémní společnost, která je alergická na extrémy.

Nadměrná společnost, která nenávidí nadměrnost.

Realistické kino, které je, zpětně pohledem, odtrženým od reality.

Naše záběry a scény, které měly odrážet realitu, jsou ve skutečnosti kouřovou clonou, která ji zakrývá. Kino příliš rozumné pro šílenou zemi, a proto možná spoluviníkem jejího šílenství.

V tomto smyslu jsme selhali. Možná podobně jako jiné filmové průmysly, které nedokázaly předvídat katastrofu, která se k nim blížila. (Který americký filmař kdy předvídal Donalda Trumpa – jako člověka nebo jako mýtus? Možná jen David Lynch.)

Ale každý z nás se musí vyrovnat se svým vlastním selháním.

Sledování politiky do propasti

I když naše armáda rozdrtila Gazu, my – umělci, filmaři – jsme neudělali téměř nic. Média, a zejména televize, se z vlastní vůle rozhodla neukazovat Izraelcům hrůzy, které se odehrávaly jen hodinu jízdy od Tel Avivu. A právě z tohoto důvodu bylo naší povinností použít naše umělecké nástroje k vytvoření alternativy k propagandě, alternativního obrazu a alternativního zvuku.

Filmová mobilizace, jaká nastala po 7. říjnu, kdy se izraelský filmový průmysl vrhl na dokumentování zvěrstev páchaných na Izraelcích a volání po propuštění rukojmí. To se v případě Gazy nestalo. Umění v Izraeli nijak významně nezpochybňovalo izraelskou politiku a spolu s ní se propadlo do stejné propasti.

My, izraelští umělci, jsme se rozhodli být více Izraelci než umělci.

Nyní, když svět Izraeli milosrdně prokázal laskavost a donutil ho zastavit se, stojí izraelská duše na křižovatce. Nevyvodila žádné závěry, nepoučila se. Necítí výčitky, nepochybuje. Zůstává arogantní, něžná k sobě samé a nemilosrdná k ostatním. Její slepota je stále nevinná i vražedná, sdílená „špatnými” i „dobrými” Izraelci. „Je to jen mlha,” říkali mnozí z nás při natáčení scén pro film „Yes” poblíž Gazy, zatímco z rozbitých budov stoupaly husté oblaky kouře.

Poté, co se nám nepodařilo vyprávět příběh Gazy – který je do značné míry příběhem naší vlastní nemocné duše; poté, co jsme mlčeli, když bylo naší povinností křičet, budeme nyní s odstupem času vědět, jak to natočit?

Budeme schopni zbavit naše kino falešného klidu a proměnit plátno v zrcadlo?

Stát se Georgem Groszem?

Film „Yes“ měl premiéru v německých kinech 13. listopadu, distribuuje jej Grandfilm. Rakouská premiéra byla 12. prosince.