Výpisky z četby o Dreyfusově aféře, část třetí

11. 2. 2025 / Boris Cvek

Dreyfus čtyři a půl roku s nikým nemluvil, netušil, že jeho případ se stal kauzou, která otřásá národem, byl vyhublý až k smrti a zesláblý hladem a nemocemi. Měl potíže s mluvením a teprve postupně začal chápat, až ve Francii, co se vlastně stalo.

Mezitím se Rennes, město v konzervativní katolické Bretani s minulostí kontrarevoluce, stává centrem mediální a společenské Francie. Potkávají se tu hlavní představitelé aféry z obou stran. Dokonce i Zola přijel nelegálně do Francie se sázkou na to, že ho nikdo nebude zatýkat.

Podobně jako u prvního procesu vůbec Dreyfus zklamal očekávání veřejnosti, že bude emocionální. Ideální by bylo, aby zapůsobil jako tehdy uváděný Cyrano Bergerac: výmluvný, emocionální, silný. Jenže Dreyfus výmluvný nebyl nikdy a po téměř pěti letech v samotě a bez mnoha zubů to bylo ještě těžší. Svým stoicismem na mnohé působil jako falešný člověk, tedy jako typický žid podle antisemitských předsudků. Jeho snaha při fyzické ubohosti, např. jeho nohy byly jako tyčky, chovat se vojenským způsobem působila dokonce odpor, pohrdání a u některých vojáků touhu ho zmlátit.

Je pravda, že i antidreyfusardi jako třeba spisovatel Barrès si byli schopni všimnout s jakýmsi pohnutím jeho hrozného stavu, ale tento náběh soucitu Barrès neutralizoval tím, že jde prostě o žida, sotva člověka, jen kus masa. Barrès při pohledu na Dreyfuse cítil obrovský údiv, že takový v jeho očích bezvýznamný ubožák mohl rozdělit celou Francií a otřásat jí.

Hned na začátku perocesu byl hlavní Dreyfusův advokát (Fernand Labori) střelen neznámým atentátníkem do zad. Dlouho ležel na zemi na rušné ulici a nikdo mu nepomohl, včetně kolem procházejících kněží. Atentát ale nakonec přežil bez následků, ačkoli to samozřejmě nepomohlo jeho vystupování před soudem, kam se heroicky po týdnu léčení vrátil.

Mezi dreyfusardy panoval zásadní rozpor, který se prohluboval tím, jak se stále více ukazovalo, že musejí prohrát. Situaci nepomohlo ani to, že Reinech (připomeňme, že šlo o velmi vzdělaného a vlivného židovského boháče, který byl jedním z nejdůležitějších vůdců a spojníků celého hnutí dreyfusardů) nebyl na místě, protože se bál, aby jeho přítomnost nevzbuzovala podezření na židovské spiknutí. Otázka zněla takto: má být obhajoba agresivní, konfliktní, nebo se má pokusit vyjít armádě vstříc? Ve hře bylo hlavně to, zda cílem má být nejen osvobození Dreyfuse, ale také potrestání viníků. Oba tábory se podezřívaly navzájem ze zrady. A čím byla situace zoufalejší, tím to bylo těžší. Spor ale kulminoval až po rozsudku.

Během soudního procesu v důsledku různých intervencí, např. od šéfredaktora listu Figaro, který byl vlivný a zapřisáhlý dreyfusard, zvítězila taktika smíru s armádou. Soudní tribunál tvořilo sedm soudců, důstojníků. Armáda byla zřejmě dávno rozhodnuta, jaký bude rozsudek. Ignorovala zcela pokyn kasačního soudu, že se vojenský soud má soustředit na to, kdo je skutečným autorem zrádného dopisu, který celou aféru začal. Kdyby se soud opravdu soustředil na tuto věc, Dreyfus musel být osvobozen. Místo toho armáda zajistila asi osmdesát svědků, kteří různě svědčili proti Dreyfusovi včetně toho, že se prý přiznal, ačkoli to byly lži. Vojáci tak potvrdili kolektivní identitu a věrnost vlastní kauze.

Přece jen ale rozsudek nebyl tak tvrdý jako původně: Dreyfus dostal „jen“ deset let ve vězení za zradu. Reinach okamžitě kontaktoval premiéra Waldecka-Rousseaua s žádostí o milost. Myslím, že prakticky nikdo aspoň trochu nestranný nepochyboval o tom, že vojenský soud nad Dreyfusem byl monstrproces. Reinechovi šlo o to, aby milost byla udělena okamžitě jako výraz odmítnutí celého procesu jako takového. Jakékoli zdržení bylo nežádoucí. Waldeck-Rousseau byl jeden z mála silných premiérů francouzské republiky, pevně kontroloval svůj kabinet, dokázal potlačit krajní pravici a záleželo mu ze všeho nejvíce na stabilitě republiky (ačkoli byl katolík). Milost pro Dreyfuse se mu zdála rozumným řešením, jak uklidnit Francii a zlepšit její mezinárodní pověst, ale chtěl za to záruku, že se Dreyfus vzdá dalšího soudního procesu.

V táboře dreyfusardů to vyvolalo obrovské napětí. Zejména socialista Georges Clemenceau odmítal, že by z toho skuteční viníci měli vyváznout tak snadno. Podle něj na prvním místě musí být princip, ne osud jednoho člověka, Dreyfuse. Dreyfusův bratr Mathieu byl nejprve na jeho straně, toužil po očistě bratrova jména a jména celé rodiny i po potrestání viníků. Reinech proti tomu argumentoval tím, že život Dreyfuse je více než abstraktní principy a že jejich nejvyšší povinnost je zachránit lidský život. Dreyfus sám byl připraven přijmout další boj, ale byl v takovém stavu, který vzbuzoval obavy, že zemře.

Mathieu byl zejména znepokojen bratrovou žádostí vidět své děti, které byly dosud pečlivě izolovány od pravdy o svém otci. Probíhala vášnivá jednání po redakcích různých novin nebo v domě socialistického ministra války. Reinach nakonec prosadil svůj realismus prostřednictvím jemu vlastního smyslu pro humor a lidské vstřícnosti vůči Clemenceauovi, kterého během vášnivých debat obviňoval z toho, že je mu politika a polemika přednější než lidský život. Premiér přijal záruky ze strany dreyfusardů a pohrozil vzdorujícímu prezidentovi demisí, pokud neudělí Dreyfusovi milost – a milost byla udělena.

K tomu se přidalo rozhodnutí parlamentu o amnestii na všechny zločiny a přestupky související s aférou. Lidé jako Mercier byli tedy čistí. Kromě toho Mercier by zvolen do Senátu. Pokud Picquart chtěl dosáhnout pro sebe spravedlnosti, a nejen on, pokud vůbec někdo chtěl dostat viníky justiční téměř vraždy do vězení, ukázat před soudem pravdu, zbývala vlastně jediná cesta, kterou parlament nechal otevřenou: Dreyfus může usilovat o své očištění.

Dreyfus spoléhal na nového právníka, který byl přesvědčen, že jakýkoli další vojenský soud armáda opět pojme jako monstrproces a že všechny údajně nové důkazy pro Dreyfusovu nevinu jsou velmi slabé. A tak vznikalo napětí mezi těmi, kdo chtěli novou právní bitvu, a Dreyfusovou rodinou, která žila v soukromí a dokonce se uchýlila na léčení do Švýcarska. To se zdálo příliš už i Reinachovi. Bohužel tyto osobní spory pokročily tak daleko, že byl podniknut pokus o postavení Alfreda Dreyfuse proti jeho bratrovi, došlo k hořkému rozchodu s právníkem Laborim, který hájil Dreyfuse v Rennes i Zolu v jeho procesu, a lidé jako Labori a Picquart do toho všeho začali podléhat svým antisemitským předsudkům v tom smyslu, že od židů přece nemohli čekat nic jiného než zbabělost, vyvýšení soukromých zájmů nad veřejné a spiknutí.

Dřívější jednota dreyfusardů byla nenávratně pryč. Svou roli hráli i politické rozdíly. Lazare, jeden z prvních lidí, kteří se postavili za Dreyfuse, byl nejen žid, ale také anarchista a sionista, který se navíc dopustil žalování na Laboriho v novinách. Sám Dreyfus byl spíše progresivní reformista než radikál, nicméně Lazaremu nemohl zapomenout jeho pomoc na samém začátku celé aféry.

Na konci září 1902 umírá k tomu všemu Zola na otravu oxidem uhelnatým. Dreyfusova rodina to nese velmi těžce, vážili si Zoly zejména za jeho laskavost. Zolova žena žádá Anatola France, aby měl smuteční řeč, ale chce, aby nezmiňoval aféru, a stejně tak se obrací na Dreyfusovu rodinu, aby se pohřbu – který se měl stát národní slavností – neúčastnila. France ale odmítá mlčet o Dreyfusovi a Zolova manželka nakonec připustí i Dreyfusovu přítomnost na pohřbu. Pro něj je to velkou satisfakcí, když může stát u Zolovy rakve mezi lidmi převážně dělnického původu, kteří ho možná kdysi tak nenáviděli.

Dreyfus nakonec dosáhl úplné rehabilitace až díky změně politických poměrů. Volby jasně vyhrála levice (socialisté plus radikálové). V důsledku toho byla Dreyfusova aféra spojena s netolerantním bojem proti katolické církvi, ale dokonce i protestanté a židé se cítili omezováni na svých právech. Boj za lidská práva, jímž se dreyfusardi oháněli, byl tak kompromitován. Dokonce to došlo až tak daleko, že generál André, ministr války v socialistické vládě, sháněl přes zednáře udání na vojáky, že chodí na katolické mše. To vyvolalo obrovský skandál a generál musel z funkce odejít. Nicméně nakonec byla prosazena odluka církve od státu a koncept laicity platící ve Francii dodnes jako státní ideologie. To je jedno z dědictví aféry.

Pro Dreyfuse samotného bylo zásadní, že André měl zájem o otevření procesu u nezávislého soudu. Nechal případ znovu prošetřit a všechno předal kasačnímu soudu. Ten přes neustálý tlak pravice na soudce, který zdržoval jejich práci, dospěl ke konečné rehabilitaci. Dreyfus se vrátil do armády, kde jej ale čekalo velké zklamání. Ani Picquart, který se stal generálem a novým ministrem války (ovšem neschopným), nedokázal Dreyfusovi v armádě zajistit kompenzaci za promarněné roky v podobě povýšení do hodnosti plukovníka. Dreyfus tak musel z armády odejít, aby nebyl pro smích mnohem mladším, ale výše postaveným, kolegům.

Na druhou stranu když došlo k přenosu ostatků Zoly do Pantheonu, seděl Dreyfus na čestném místě hned vedle Picquarta a Clemenceaua, který byl v té době už ministerský předseda. Dreyfus měl tak přímý vztah k těm nejvyšším politickým vůdcům.

Neznamená to ovšem, že společnost byla smířena. Pravici postupně ovládla nově založená, roajalisticky a antisemitsky zaměřená Action Française, která později přešla vyloženě na fašistické pozice. Když byl její zakladatel, anti-dreyfusard, trestán v roce 1945 za kolaboraci s nacisty, pronesl větu: to je pomsta Dreyfusova!

Pokud jde o první světovou válku, socialista Jaurès byl proti válce. Dreyfus ho osobně přemlouval, aby toho nechal (nakonec byl sám do války mobilizován a jeho bratr ztratil ve válce dva syny, přičemž jednoho z nich mohli jeho rodiče na smrtelné posteli blízko fronty navštívit díky protekci samotného premiéra). Jaurès to odmítl a byl zavražděn pravicovým fanatikem. Clemenceau, který patřil k radikálům, ne socialistům, naopak stále více propadal militarismu a nacionalismu, takže když se stal na konci války opět premiérem, byla na něj hrdá i pravice. Během války prosadil mimosoudní trestání vojáků, které velmi připomínalo přístup armády za dob Merciera vůči Dreyfusovi.

Aféra měla nepřímý vliv na celé 20. století a vlastně až dodnes. Autorka na konci kapitoly zmiňuje současnou krajní pravici ve Francii, která lpí na zákazu náboženských symbolů, čímž vlastně paradoxně zastává postoj koalice socialistů a radikálů z dob boje proti katolické církvi. Zmiňuje také politický vliv francouzských intelektuálů, což má své kořeny právě v době Dreyfusovy aféry. Aféra ve své době mobilizovala velkou část francouzské společnosti, vyvolala zásadní debatu o hodnotách, národu, státu, rozdělila lidi podle různých proměnlivých linií, ale taky v nejednom případě i v jejich vlastním nitru, což platilo zejména pro židy, kteří začali i v důsledku aféry hledat vlastní identitu. Někteří dreyfusardi, např. žid Reinach, se v době bojů o církev přiklonili na stranu náboženské tolerance, tedy proti socialistům a radikálům, ačkoli zůstali Francouzi, jiní židé mohli hledat i pod vlivem aféry svou identitu v sionismu, který měl svou základní tezí o důležitosti národa jako rodinného dědictví blízko k jednomu z hlavních proudů anti-dreyfusardské fronty. Byli i takoví levicoví dreyfusardi židovského původu, kteří se po složitém hledání vlastní identity v sionismu dostali až ke katolicismu.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že tato kniha o Dreyfusově aféře od Ruth Harris podle mě velmi dobře vystihuje složitost reálných, a to bych podtrhl: reálných, vztahů, motivací, identit v době velkých společenských sporů. Představovat si nějaké homogenní, jednou a provždy dané, netvárné skupiny by bylo velmi hloupé. Reálný život je plný paradoxů, které není možné zachytit jednoduchými škatulkami. Kromě toho je z knihy taky patrné, jak složitá, nahodilá, často úplně absurdní, může být cesta, kterou se pravda dostává na světlo proti různým zájmovým klikám, zejména tam, kde není nezávislá justice. A zároveň jak nebezpečné a hloupé jsou teorie spiknutí.

Francie na přelomu 19. a 20. století rozhodně neposkytuje obrázek rozvinutého právního státu, hodnotově ukotveného v demokracii a lidských právech (připomeňme, že tehdy byla brutální koloniální velmocí). Už vůbec nešlo o stát osvícený nebo osvícenský. A nakonec moje dlouho oblíbená lekce z Dreyfusovy aféry: všechna mainstreamová pravice po roce 1945 v západní Evropě a USA je ve srovnání s pravicí začátku 20. století jednoznačně vlevo.