Jak se krásně žilo dětem v (nejen) české tradiční společnosti
8. 7. 2025 / Boris Cvek
čas čtení
5 minut
„Přestože
už osvícenská pedagogika radila s bitím dětí šetřit – mezi
vychováním loveckého psa a dítěte má a musí rozdíl zůstati,
píše Ch. G. Salzman – fyzické trestání dětí bylo běžným
územ. U našich předků platilo, že i při harmonickém vztahu v
rodině založené na pokrevních vztazích je tělesný trest
blahodárným prostředkem zajišťující budoucí mravní
bezúhonnost dítěte. „Metla vyhání děti z pekla“, znělo v
mnoha rodinách.
Onou „metlou“ mohlo být cokoli: pohlavek,
vařečka, řemen, proutek či metla skutečná. Vedle bití byly
děti trestány taháním za vlasy, uši, zavíráním do komory,
klečením, stáním v koutě, přivazováním ke stolu. (…)
Vedle
fyzických trestů se jako výchovného prostředku užívalo
strašení nadpřirozenými bytostmi: čertem, polednicí, klekánicí;
rodičovská či vychovatelská fantazie neznala mezí.
Pověrčivost
dospělých, strašidelná vyprávění při večerních domáckých
pracích za účasti krajánků, pocestných, vandrovních tovaryšů,
to vše bylo možno využít – či spíše zneužít – ve
výchově. (…) Také v bajkách či didaktických povídkách
mívaly dětské mravní poklesky hrůzné následky: opadání prstů
za krádeže, zdřevěnění jazyka a měknutí nosu za lhaní.
Jako
„strašák“ sloužili i příslušníci marginalizovaných
etnických menšin, především židé či Cikáni. Děti se bály
tmy – zavření vlastního či svěřeného potomka do tmavé
komory nebo sklepa nebylo vzácností.“ Milena Lenderová a
kolektiv: Velké dějiny zemí Koruny české, Dětství, Paseka
2021, str. 263-264.
Nyní
ukázka dojemné, systémové péče o to, aby děti měly šťastné
dětství a mohly se rozvíjet duševně i fyzicky.
"Podle
zpráv sumarizovaných dvorskou válečnou radou (BC: za Marie
Terezie) musejí děti poddaných robotou v zimě nosit na zádech
dříví z míst v lese, kam nedosáhne povoz. Pracují již od sedmi
let, což brzdí jejich růst i možnost učit je čtení a psaní.
Dětská práce mohla být také spojena s různými nebezpečími,
ohrožujícími dítě dokonce i na životě.
Jednu takovou příhodu
popisuje ve své autobiografii zakladatel Hornolužického Ochranova
Christian David, rodák ze severomoravské Ženklavy: "V dětství
jsem pásával krávy a ovce. V době, kdy jsem byl pasákem ovcí,
se přihodilo mnoho podivuhodného. Jednou jsem musel vyrvat ovci
vlkovi ze chřtánu a dvakrát se mi část ovcí ztratila."
Dovedeme si dobře představit, co pasáček cítil, když - jak
vzpomínal - ve strachu hledal ovce celou noc po lese a našel je až
ráno (BC: asi se bál hospodáře více než divé zvěře a
strašidel)." Milena Lenderová a kolektiv: Velké dějiny zemí
Koruny české, Dětství, Paseka 2021, str. 217.
A nakonec něco o zhoubnosti moderní chemie a technologií pro dětské
zdraví. Kdysi se přece žilo v souladu s přírodou!
"Odstavení
ohrožovalo dítě zažívacími potížemi, nezřídka končícími
smrtí. Lékaři je doporučovali provést v chladnějších dnech,
kdy se zvířecí mléko, nejdůležitější náhražka lidského,
tak rychle nekazí. Rozhodující byla doba, která uplynula od
nadojení mléka k jeho spotřebě - dopravní možnosti ani
potravinářské technologie jeho nezávadnosti valně nepřály.
(...) Voda a mléko, na první pohled samozřejmé součásti lidské
výživy, byly v 19. století nebezpečné samy o sobě. O
nezávadnosti vody se až do konce 19. století nedalo ve většině
míst Čech a Moravy mluvit. Praha s opakujícími se tyfovými
epidemiemi byla odstrašujícím příkladem. Ani kvalitní a
nezávadné kravské mléko nebylo běžně dostupné. Literatura
určená matkám nabádala, aby mléko kupovaly od spolehlivých
dodavatelů, nejlépe z venkova, kde je zaručeno zdravé a správné
krmení krávy (BC: jako by infekce mléka záležela primárně na
krmení krávy, to je ten primitivismus těch dob). Umělou výživu
dětí usnadnil rozvoj moderního českého mlékařství, jenž
spadá do osmdesátých let 19. století v okolí Prahy a Brna."
Milena Lenderová a kolektiv: Velké dějiny zemí Koruny české,
Dětství, Paseka 2021, str. 244-245.
725
Diskuse