Vavrečka, hrající dvojroli filmaře-hudebníka-bezdůvodného znepokojence, vysílá tři fiktivní archetypy – rozhodné „Ano!“, skeptické „Ne!“ a věčně váhající „Nevím!“ – na cestu (nebo často jen na chodník). Nejsou to hluboké postavy; jsou to chodící idées fixes, ztělesněné nálady reagující na svět řítící se… no, někam. Ten „pokrok“, s nímž zápasí, není jen lesklá aplikace ve vašem telefonu; je to celý zatracený balík: společenský tlak na spravedlnost neustále podkopávaný novými nerovnostmi, neúnavný motor inovací poháněný plánovanou zastaralostí, ta samotná rychlost, s jakou všechno – vlaky, nádraží, celé éry, toaletní papír! – zastarává, je oplakáváno nebo prostě zapomenuto. Odhozené předměty filmuje jako relikvie, bezzbytkový toaletní papír se stává maličkým, absurdním monumentem našich marných pokusů o kontrolu.

Drží to pohromadě? Ani náhodou! Je to toulání, meditace přerušovaná hudebními výbuchy (radostnými? ironickými? obojí?), setkáními se spisovateli v jejich přirozeném prostředí (zřejmě přemýšlejícími o hlubokých myšlenkách, zatímco svět hoří) a okamžiky čiré švankmajerovské hmatové podivnosti – jenže Švankmajer přefiltrovaný skrz rodilého optimistu, nebo přinejmenším skrz někoho, kdo se zoufale snaží pískat si veselou melodii. To je zvláštní magie tohoto filmu a jeho základní napětí. Dívá se do potenciální propasti budoucnosti – konce světa, konce starého vysočanského nádraží, konce samotného smyslu – a místo výkřiku často nabízí šepot z usmívajících se rtů. Hmatový šepot, pozor, který se snaží cítit si cestu skrz zmatek, probouzet smysly i když se mysl točí.

Je to snobské? Vavrečkův styl je povědomý, pokud znáte jeho předchozí práci, ale zde, kde zápasí s tímto mamutím, dusivým tématem, se ten osobní slovník jeví jako nutný, nikoli líný. Snaží se mapovat nemapovatelné úzkosti naší doby na kmitající celuloid.

Ta šestnáctka není jen afektace; je to materializovaný argument filmu. Je to stará technologie. Je hmatatelná. Nese v sobě historii ve svých škrábancích a zrnitosti. Nutí k pomalosti, textuře, fyzicitě naprosto cizí lesklému, jednorázovému digitálnímu pokroku, který zpochybňuje. Když obraz vzplane nebo zadrhne, připadá to, jako by minulost vzdorovala, trvala na své přítomnosti v bezohledném teď.

Odpovídá na otázku „Pokrok nás žene vpřed. Ale kam to vlastně je?“ Ne. Jak by mohl? Vavrečka není prorok; je to citlivý, lehce přetížený umělec, který bere své tři symbolické společníky (a nás) na procházku, aby si vyčistil hlavu. Nabízí náhledy, pocity, úzkosti a prchavé okamžiky podivné, téměř vzdorné krásy – jako najít poezii v odhozeném obalu nebo harmonii ve sdílené nejistotě. 

Je to chaotické, frustrující, místy nejasné, ale pulzující nervózní, tázavou energií, která je naprosto z tohoto rozpolceného okamžiku. 1+1+1 nedává dohromady úhledný součet. Sčítá se v pocit – pocit bytí naživu právě teď, lásky k relikviím, strachu z budoucnosti a hvízdání si lehce falešné melodie jen proto, aby udržel temnotu v uctivé vzdálenosti. 

Vytisknout