
KVIFF 2025: Jaguár v místnosti: Fliegaufova frustrující a neodbytná séance
10. 7. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
4 minuty
Recenze filmů na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary - 17
Hlavní soutěž / Jimmy Jaguár / Maďarsko 2025
Hlavní soutěž / Jimmy Jaguár / Maďarsko 2025
Takže
usednete k filmu Jimmy Jaguár. Slyšeli jste ty šepoty: démon, mstivá
fantazie vyvstalá z plochého, neúprosného srdce Maďarska, pseudodokument
slibující posedlost a společenskou hnilobu. Režisér Bence Fliegauf, ten
věčný miláček festivalů alergický na konvence, nemíří svou kameru na
laciné strašení, ale na tu tíživou úzkost, která prosakuje mezi
prasklinami každodenní hrůzy. A málem mu to projde.
Zápletka
praská ponurým potenciálem. Dva podivínští únosci, Seed a Marci Balfi,
unesou starého poustevníka. Jejich obhajoba? Posedl je démon jménem
Jimmy Jaguár. Pointa? Jejich oběť je ukrytý srbský válečný zločinec,
jedna z těch chodících obscénitostí udržovaných při životě jen tenkým
štítem legality. Je Jagu skutečná nadpřirozená entita, pohodlná výmluva,
nebo ztělesnění kolektivního vzteku vůči světu, kde chodí monstra
volně? Fliegauf tu otázku pohupuje jako zkažené maso a táhne nás
krajinou znepokojivé banality: temné venkovské cesty připomínající
stezky do zapomnění, osamělé statky bručící tichou hrozbou, opuštěná
zvířata zírající znepokojivě prázdným pohledem. Fliegauf je mistr
atmosféry. Skládá úzkost jako ponurý chorál.
Tuto ponurností plátno zaplňuje Jaguárovými údajnými stoupenci: těhotná dívka přesvědčená, že ji démon oplodnil (ohraná variace na Rosemary má děťátko), vůdkyně komuny vyzařující tichou kontrolu a dvojice znepokojivě bezstarostných mladých žen pečujících o venkovní útulek, kde i psi jako by byli poznamenáni něčím... nekalým.
Tuto ponurností plátno zaplňuje Jaguárovými údajnými stoupenci: těhotná dívka přesvědčená, že ji démon oplodnil (ohraná variace na Rosemary má děťátko), vůdkyně komuny vyzařující tichou kontrolu a dvojice znepokojivě bezstarostných mladých žen pečujících o venkovní útulek, kde i psi jako by byli poznamenáni něčím... nekalým.
Fliegauf si
neustále pohrává s gramatikou hororu – kývavá kamera, bzučivá hudba
(jeho vlastní, samozřejmě), lokace přímo vybízející ke krveprolití. A
přece ke krveprolití nikdy nedojde. Ani kapka. Ani jediný pořádný jump
scare. Je to hororový film zbavený katarzního vyústění, zanechávající
jen nevolný pozůstatek. Je to odvážný minimalismus, nebo vyhýbání? Možná
obojí.
Je to nepopiratelně účinné v tom, jak
se vám zavrtá pod kůži, nahradí strach hlubokou, přetrvávající
nejistotou, pocitem, že se svět naklonil na trvalo. Neodcházíte
vystrašení, ale poznamenaní. Zamoření.
A přesto... frustrace roste. Fliegauf, přes všechnu svou zručnost ve vytváření té dusivé nálady, propadá zvratům, které působí předvídatelně, až kýčovitě, zvláště když se film hrne k závěru. Centrální nejistota – je Jagu skutečný? – se stává méně lákavou záhadou a spíš cvičením v režisérově vyhýbavosti. Přizvání expertů – psychiatra, antropoložky, unavené detektivky – natočené jako panel laciné denní talk show, působí jako příliš vzdálený trik. Intelektualizuje tu samou prvotní hrůzu, kterou se 90 minut usilovně snažil kultivovat.
A přesto... frustrace roste. Fliegauf, přes všechnu svou zručnost ve vytváření té dusivé nálady, propadá zvratům, které působí předvídatelně, až kýčovitě, zvláště když se film hrne k závěru. Centrální nejistota – je Jagu skutečný? – se stává méně lákavou záhadou a spíš cvičením v režisérově vyhýbavosti. Přizvání expertů – psychiatra, antropoložky, unavené detektivky – natočené jako panel laciné denní talk show, působí jako příliš vzdálený trik. Intelektualizuje tu samou prvotní hrůzu, kterou se 90 minut usilovně snažil kultivovat.
Chce, abychom přemýšleli o tom, jak hrůza prosakuje ze skutečných zvěrstev doutnajících pod povrchem společnosti (jeho Maďarsko vře jako láva v pekle,
jak to prostě říká), jak zlo není jen ve skříni, ale zabudované do
systému. Dobrá. Hodná teze. Ale Jimmy Jaguár často působí jako krásně
zinscenovaná, hluboce atmosférická přednáška o myšlence hororu, spíš než
jako zážitek, který ho přímo poskytuje.
To je ale Fliegaufova hra. Natočil to za pár šupů, řízen netrpělivostí a skupinou mladých stoupenců (jeho příznačně nazvaný Cirkus), honil myšlenku, která ho posedla. Ta syrová, téměř rituální energie na plátně probleskuje, svědectví filmového umění osekaného na čistý, znepokojivý záměr.
To je ale Fliegaufova hra. Natočil to za pár šupů, řízen netrpělivostí a skupinou mladých stoupenců (jeho příznačně nazvaný Cirkus), honil myšlenku, která ho posedla. Ta syrová, téměř rituální energie na plátně probleskuje, svědectví filmového umění osekaného na čistý, znepokojivý záměr.
Jimmy
Jaguár nefunguje jako konvenční horor. Funguje jen stěží jako
uspokojivý příběh. Je často k zbláznění. Ale o dny později se jeho
obrazy – ta plochá, nepřátelská krajina, prázdné pohledy, znepokojivá
normalita obklopující bizarnost – drží jako pavučiny.
Fliegauf
nenatočil skvělý film, možná ani ne zcela úspěšný. Ale vytvořil něco
nepopiratelně silného: pomalu působící jed pro duši, zrcadlo nastavené
ne příšeře pod postelí, ale temnotě, která hnisá ve dne.
268
Diskuse