O schizofrenní existenci palestinských studentů na izraelských univerzitách

18. 7. 2025

 
Nyní, o půldruhého roku  později, je v Gaze více než 50 000 mrtvých – nepočítaje tisíce pohřešovaných a těch, kteří zemřeli na následky hladu a nemocí, obětí izraelské blokády humanitární pomoci a systematického ničení zdravotnických zařízení.

Všechny tyto krvavé události se odehrávají jen hodinu západně od Ben-Gurionovy univerzity, která sama utrpěla v prvních dnech války těžké ztráty. Mnoho členů fakulty, jejich rodin a studentů univerzity bylo zabito ráno 7. října, takže útoky zasáhly téměř všechny na kampusu. A stejně jako na univerzitách po celém Izraeli bylo 30 procent studentů Ben-Gurionovy univerzity povoláno do zálohy – celkem 6 500, což je dvakrát více než počet zapsaných palestinských studentů. Někteří nosí do třídy samopaly a slouží v zálohách, zatímco dokončují studium.

Palestinští studenti, kteří žijí jak v židovsko-izraelském, tak v palestinském světě, se snaží pokračovat ve svém životě, jak nejlépe umí. Někdy, když jsou ponořeni do shrnování akademického článku, zazní siréna a oni běží do krytu, což jim připomene, jak blízko jsou ve skutečnosti válce v Gaze. Po utichnutí sirén výuka pokračuje; úkoly musí být odevzdány, zkoušky se blíží.
 
„Věděl jsem, že nesmím reagovat“

„Myslím, že minulý rok mě a vlastně většinu palestinských studentů v Izraeli naučil, jak skrývat, vymazávat a dokonce potlačovat sami sebe a své emoce,“ řekl R., palestinský student, který stejně jako všichni studenti, s nimiž jsem hovořil na konci posledního zkouškového období, chtěl zůstat v anonymitě. „Naučili jsme se vymazat svou příslušnost k našemu národu a snažit se sami definovat, co smíme cítit a říkat. Bude trvat roky, než plně pochopíme, co jsme potlačili a pohřbili.“ 

Jedna studentka humanitních věd, se kterou jsem mluvil, vysvětlila, že i dnes, po půldruhém roce  války, „je absolutně nemožné i třeba jen pomyslet na [uspořádání] politické, společenské nebo kulturní studentské akce v arabštině“.

Mezi dalšími uměleckými nálepkami a logy na jejím notebooku bývala palestinská vlajka – něco, nad čím se téměř nezamýšlela. „Pro mě to byl jednoduchý a krásný projev mého názoru, nic víc. Ale od vypuknutí války se ani ta nálepka nevyhnula provokacím. Jakákoli nálepka s arabským nápisem se stala terčem agitátorů.“
 
Příběh samolepky, jakkoli malý a jednoduchý, dokonale odráží dramatickou změnu, k níž došlo během války, kdy palestinští studenti mohou být za vyjádření svých názorů a identity obtěžováni, suspendováni a dokonce zatčeni. Většina z nich zcela zmizela ze sociálních médií, když viděli, jak izraelská policie používá nejslabší důkazy k zadržování palestinských občanů za „podporu terorismu“.

S., student katedry sociálních věd, vyjádřil podobné pocity. Jeho přítel, který se dříve představoval jako Palestinec, se po vypuknutí války bál tak učinit. V očích svých židovských spolužáků se on a jeho arabští přátelé přes noc stali „oficiálními mluvčími Hamásu na kampusu“. „Kdykoli musel uvést svou identitu, raději říkal, že je Izraelec,“ vysvětlil S.

Y., také student katedry sociálních věd, se podělil o to, že se jeho každodenní život proměnil v politický boj – chůze po kampusu, mluvení arabsky s přáteli, dokonce i účast na diskusích ve třídě. „Každý čin je doprovázen nepříjemnými pocity a dokonce strachem.“

A. váhá, i když má v diskusi něco říct. „Jsou lidé, kteří zkreslí moje slova, aby vyhovovala jejich záměrům, i když jsem měl na mysli něco úplně jiného. Hebrejština není můj rodný jazyk, což mé obavy ještě zesiluje.“

Mnoho arabských studentů si nyní klade otázku, zda je pro ně účast na výuce dostatečně bezpečná. „Mám přátele, kteří mi přímo řekli: ‚Dneska nechci jít na kampus‘,“ řekl R. „Když jsem se zeptal proč, odpověděli: ‚Protože se bojím.‘“

V jedné z hodin R. studenti koloval telefon s fotografií obyvatel Gazy, kteří brali jídlo z humanitárních kamionů. „Slyšela jsem děsivé komentáře jako ‚Podívejte se na ty zombie‘ – a to byl ještě jeden z mírnějších případů,“ řekla.

„V tu chvíli jsem měla strach a nevěděla jsem, co mám dělat: Mám reagovat? Něco říct? Co by si pomysleli ostatní studenti? Vidí obyvatele Gazy vůbec jako lidské bytosti?“ ptala se sama sebe R. „Nevěděla jsem, co smím říct a co je zakázáno. Od začátku války dosáhly rasistické výroky nebývalé úrovně. Téměř pokaždé, když jsem zaslechla něco politického nebo narážku na válku, měla jsem pocit, že je to mířeno na mě – ale také jsem věděla, že nesmím reagovat.“

Y. poukázala na znormalizování bezostyšně rasistických názorů v židovské izraelské společnosti a pravidelné podněcování proti Palestincům: „Od 7. října mám pocit, že volání po zabíjení [Palestinců] se stalo normou a že kdokoli, kdo si myslí něco jiného, je považován za šíleného.“

„Izraelci žijí v paralelní realitě“

Kromě snahy pochopit novou nepřátelskou realitu, která pohltila veřejný život spolu s pravidly přežití, se palestinští studenti potýkají s pocitem viny z rozporu mezi svým životem v Izraeli a násilím, které jejich stát rozpoutal proti jejich lidu v Gaze.

„Když mám během školního dne přestávku mezi hodinami, sleduji zprávy, hlavně z arabských zdrojů,“ řekl A. „Na sociálních sítích vidím strašné záběry: bombové útoky, zabíjení, zraněné lidi, zničení škol a nemocnic, děti, které nemají ani kousek chleba k jídlu ani vodu k pití. Pak zvednu hlavu a rozhlédnu se kolem sebe a realita je úplně jiná. Mám všechno: jídlo, vodu, notebook, peníze. I když mi něco chybí, můžu si to prostě jít koupit. Ten pocit mě vnitřně trhá. Je těžké popsat psychickou zátěž – nevím, jak dál fungovat.“

„Izraelci žijí v bublině,“ řekl R. „Univerzita odráží společnost: Izraelci žijí v paralelní realitě, kde mohou vyjádřit svou bolest a smutek, zatímco zapomínají, že existují i jiní, kteří také trpí, a kteří možná sedí vedle nich ve třídě.“

Ale i přes to, že jsou palestinští občané Izraele vyloučeni a odcizeni židovsko-izraelské společnosti, jsou v neustálém kontaktu s židovskými Izraelci – na rozdíl od svých bratrů v Gaze a na Západním břehu, jejichž kontakt se omezuje na izraelské vojáky a osadníky. „Známe židovské Izraelce zblízka a nevidíme v nich monstra. Na druhou stranu ale ani my nevidíme palestinský lid jako monstra,“ vysvětlila R. „Jsme v pasti – v dobrém i ve zlém. Zatímco náš lid trpí genocidou, my tu sedíme a sledujeme zprávy.“

Na konci rozhovoru s R. jsem se jí zeptal na její názor na týdenní suspendování profesora Sebastiana Ben Daniela z Ben-Gurionovy univerzity za příspěvky na sociálních sítích pod pseudonymem „John Brown“, ve kterých odsoudil izraelskou armádu za zabíjení palestinských civilistů. Vysvětlila, že to ji a další palestinské studenty staví do podivné situace. 

Na jedné straně R. řekla: „Obdivuji [Ben Daniela], protože otevřeně říká věci, na které se já ani neodvážím pomyslet. Kdyby takhle mluvil Palestinec, skončil by minimálně ve vězení.“

R. plně chápe, co to znamená, že židovský profesor může být nyní suspendován za vyjádření nepopulárních názorů v izraelské společnosti, stejně jako nebezpečné důsledky, které čekají arabské profesory a výzkumníky. Neuniká jí však, že tento druh cenzury a trestání je již dlouho používán proti palestinským profesorům, a to nejen extrémní pravicí.

„Pokud se izraelská společnost hroutí do úplného fašismu, proč bych ji měla zachraňovat před sebou samou? Ano, my [Palestinci] budeme trpět nejvíc, ale to, co [ministr národní bezpečnosti Itamar] Ben Gvir dělá otevřeně a bez stylu, [opoziční poslanec Benny] Gantz udělá v elegantním obleku a elegantnějším způsobem.“

Z těchto rozhovorů se studenty vyplynulo, že pokud jsme my Palestinci před 7. říjnem čelili v izraelské společnosti krizi identity, během války se naše zkušenost proměnila v neustálé psychické přežívání. Naše smysly otupěly do té míry, že jsme sklouzli do jakési podexistence a fungujeme na autopilota: arabsky nebo hebrejsky? Mám právo teď truchlit? Jak mám pokračovat ve výuce, když za dveřmi slyším vzlyky? Jak mám pokračovat, když nemůžu spát?