Vraždění a masakrování nevinných lidí je neomluvitelné. Proč je tedy dovoleno, aby to pokračovalo? Odpověď je morální relativismus
20. 7. 2025
Snaha o mír ve velkých konfliktech málokdy byla tak zoufalá a zdánlivě marná, píše Simon T|isdall. V Gaze končí rozhovory o příměří, příměří a přestávkách obvykle slzami. Na Ukrajině je válka již čtvrtým rokem a její konec není v dohledu, navzdory nové 50denní lhůtě Donalda Trumpa. Sýrie znovu hoří. Hrůzy v Súdánu nikdy nekončí. V loňském roce dosáhly konflikty mezi státy vrcholu – 61 v 36 zemích. Jedná se o nejvyšší počet od roku 1946. Letos by to mohlo být ještě horší.
Rozsah a zvrácenost válečných zločinů a dalších zvěrstev páchaných v konfliktních zónách je mimořádný. Úmyslné a nezákonné útoky na civilisty, jejich terorizování, zabíjení, mrzačení a únosy dětí, stejně jako využívání hladovění, sexuálního násilí, mučení a nuceného vysídlování jako válečných zbraní se staly téměř běžnou praxí. Izraelské zabití dětí čekajících na vodu v Gaze minulý týden bylo šokující, a to dvojnásobně vzhledem k tomu, že takové scény se staly běžnou realitou.
„Blahoslavení mírotvůrci,“ řekl svatý Matouš, ale dnes je nestranných zprostředkovatelů žalostně málo. Určitě se všichni shodneme, že vraždění a masakrování nevinných lidí je morálně neospravedlnitelné. Proč tedy je to stále dovoleno? Stejnou otázku si kladou zdrcení rodiče v Rafahu, Kyjevě a Dárfúru, humanitární pracovníci OSN, lidé v kostelech, hospodách a parlamentech, účastníci pouličních protestů i návštěvníci festivalu Glastonbury. Proč? PROČ?
Odpověď nám poskytuje prokletí morálního relativismu. Faktem je, že ne všichni souhlasí. To, co je pro jednu skupinu lidí absolutně morálně neospravedlnitelné, je pro jinou relativně přípustné nebo ospravedlnitelné. To platilo v celé lidské historii. Dnešní geopoliticky a ekonomicky rozdělený svět je však také eticky a morálně rozdělený v možná bezprecedentní míře. Chybí dohodnuté a dodržované normy – to, co americký spisovatel David Brooks nazývá „trvalým morálním řádem“.
Rozpad mezinárodního řádu založeného na pravidlech se odráží v této krizi morálního řádu. Bez přijatých univerzálních principů se mírové řešení konfliktů, ať už zahraničních nebo domácích, stává velmi problematickým. „Nemáme žádný objektivní standard, podle kterého bychom mohli určit, že jeden názor je správný a druhý špatný. Veřejné debaty tak pokračují donekonečna, s rostoucí mírou rozhořčení a polarizace,“ argumentuje Brooks. Zbývá jen nátlak a manipulace.
Nikdo neztělesňuje morální relativismus, který prostupuje současným životem, lépe než Trump, mistr nátlaku a manipulace. Například věří, že si zaslouží Nobelovu cenu míru za rok 2025. Přitom Trump ve spolupráci s Izraelem nedávno bombardoval Írán a zabil mnoho civilistů. Podle jeho morálně zmateného názoru byl tento nelegální akt agrese oprávněný, protože obnovil mír, který právě porušil.
Ve světě oddán válce vypadá ctihodná Nobelova cena míru stále více anachronicky – a zpolitizovaně. Barack Obama ji v roce 2009 získal za nic. Kéž by Trump v příštích čtyřech letech také nic nedělal. Ještě horší je, že ho nominoval izraelský Benjamin Netanjahu, úhlavní nepřítel míru a morálky. Možná by bylo lepší nahradit tuto cenu cenou „Válečník roku“ a vypsat odměnu na hlavu vítěze.
Morální argumenty pro mír mohou být matoucí, dokonce kontroverzní; zeptejte se kteréhokoli představitele církve nebo mešity. Pro mnoho lidí se zdá, že morálka je dnes sprosté slovo. Je zaměnitelná, vyjednatelná a emotivní – je to především otázka individuální volby a kulturní sounáležitosti, nikoli povinnosti, závazku nebo věrnosti vyššímu zákonu. Jak jinak vysvětlit, proč tolik Američanů zavírá oči před Trumpovou ohromující morální zkažeností, kterou opět ilustruje aféra Jeffreyho Epsteina? Sociální identita vítězí nad sociálním svědomím.
Velká část ruské veřejnosti trpí podobným chronickým morálním deficitem, když uvažuje o devastování Ukrajiny Vladimirem Putinem. Zastrašovaní disidenti se tomuto tématu vyhýbají. Jiní věří dezinformačním pohádkám šířeným médii ovládanými režimem. Většina žije v hluboké nevědomosti o zločinech spáchaných v jejich jménu. Až to skončí, Rusové možná budou tvrdit, stejně jako Němci v roce 1945, že o ničem nevěděli. Amoralita je zmírňována lživostí.
To, že Izrael odmítá mír v Palestině, má také vysokou morální cenu. Pověst Izraele je v troskách, na jeho premiéra byl vydán zatykač za válečné zločiny. V přímém důsledku toho roste antisemitismus na mezinárodní úrovni. Jak může tolik Izraelců žít s řáděním své armády v Gaze, s přízrakem 58 000 mrtvých? Někteří říkají, že by to všechno skončilo, kdyby byli propuštěni poslední rukojmí; jiní, že všichni Palestinci jsou Hamás. Někteří krajní pravičáci, zapomínající na historii své země, naznačují, že myšlenka palestinského národa je fikce. Chtějí, aby celé dva miliony obyvatel Gazy byly zavřeny v jednom obrovském koncentračním táboře.
Mnoho Izraelců s tímto názorem nesouhlasí. Touží po míru. Jejich neschopnost prosadit změnu vládní politiky je morální i politická. Vinu nesou také Američané, Rusové a všichni v Británii a Evropě, politici i veřejnost, kteří se neodváží ozvat, kteří se dívají jinam, kteří omlouvají neomluvitelné z důvodů státních nebo osobního pohodlí – nebo kteří tvrdí, že vraždy a násilí, ať se dějí kdekoli, jsou relativně morálně přijatelné, pokud jsou spáchány, jak tvrdil svatý Tomáš Akvinský, v rámci „spravedlivé války“.
Toto velmi moderní selhání, únik do subjektivní, na míru šité morálky, zřeknutí se společné odpovědnosti, je zvratitelné. Univerzální etické normy stále platí. Jsou definovány Ženevskými úmluvami, dalšími sekulárními nástroji mezinárodního práva, náboženskou vírou a společenskou smlouvou. Měly by být respektovány a posilovány. Jsou nezbytnou, někdy nepohodlnou pravdou.
Obyčejní lidé v obyčejných časech si mohou vybírat své morální bitvy. Ale ukončení velkých konfliktů a zmírnění utrpení milionů lidí je morální imperativ, který vyžaduje rozhodnou kolektivní reakci všech zúčastněných. Touto cestou vede mír. Touto cestou vede spása.
Diskuse