Zabití mladých sourozenců u vodního zdroje v Gaze ukazuje, že snaha o zajištění základních životních potřeb je nyní smrtelně nebezpečná

19. 7. 2025

 
„Nedovolili mi se s nimi rozloučit ani se na ně naposledy podívat,“ řekla. „Jeden z mých bratrů mě objal, snažil se mi zakrýt výhled a utěšovat mě, zatímco plakal. Potom si už nic nepamatuji. Ztratila jsem kontakt s realitou.“

Lulu se ve skutečnosti jmenovala Lana, ale rodiče jí tak téměř neříkali, protože její přezdívka, která znamená perla, vystihovala jemný lesk, který vnášela do rodinného života. „Měla tak veselou povahu a srdce plné laskavosti,“ řekla Heba.

Karam byl chytrý, vždycky nejlepší ve třídě, dokud izraelské útoky nezavřely školy v Gaze, byl velkorysý a na svůj věk velmi vyspělý. Jeho otec Ashraf al-Ghussain mu říkal „abu sharik“ neboli „můj partner“, protože se zdál „duchem jako muž“.

Ale byl také dost dítě na to, aby byl posedlý dálkově ovládaným autem, které prosil matku, aby mu koupila. Lituje, že mu řekla, že musí šetřit peníze na jídlo. „Kéž bych utratila všechno, co jsem měla, abych mu ho koupila, aby si s ním mohl hrát, než zemřel.“

Oba děti také snily o dni, kdy Izrael zruší blokádu Gazy, aby mohly ochutnat čokoládu, instantní nudle a nejlepší jídla své maminky. Pro Lulu to bylo palestinské kuřecí jídlo musakhan, pro Karama shawarma. „Měli pro mě připravené všechny možné recepty,“ řekla Heba.

Izrael uvalil od března na 11 týdnů úplnou blokádu, která přivedla Gazu na pokraj hladomoru, a velmi omezené dodávky potravin, paliva a léků povolené od května extrémní hlad nezmírnily.

Bezprecedentní podvýživa zabíjí děti a brání zraněným v uzdravení, uvedl tento týden britský lékař působící v Gaze.

Snaha o získání jídla je již měsíce smrtelně nebezpečná. Od konce května bylo při téměř každodenních útocích izraelských vojáků, kteří proti zoufalým davům u distribučních míst jídla použili tankové granáty a námořní děla, zabito více než 800 lidí.

Snaha o získání čisté vody je také boj. Téměř dva roky izraelských útoků zničily vodárny a potrubní sítě. V červnu UNICEF varoval, že Gaze hrozí uměle  vytvořený nedostatek vody a že bez paliva pro provoz zbývajících stanic by děti mohly začít umírat žízní.

Do neděle však nedošlo k žádným masovým vraždám lidí, kteří se pokoušeli získat vodu. Al-Ghussainovi poslali své děti, aby pro rodinu přinesly vodu, protože si mysleli, že to je méně nebezpečné než hledání jídla.

Humanitární organizace dovezly v nákladních vozech vodu do nádrží v distribuční stanici jen pár ulic od školy, kde rodina našla útočiště po bombardování svého domu. Karam tam čekal v horku na svou řadu u kohoutků, z nichž často už voda netekla.

„Neměla jsem na výběr, musela jsem je poslat,“ řekla Heba. „Mnohokrát šel můj syn čekat, až na něj přijde řada, někdy i hodinu, ale nakonec odešel s prázdnou, protože voda došla, než se dostalo na všechny.“

Když se mu podařilo vodu sehnat, bylo to jen 20 litrů, což je pro sedmičlennou rodinu velmi málo, ale pro malého chlapce je to velká zátěž. „Karamovi bylo teprve devět let a byl statečnější než desítky mužů. Nesl to bez únavy a bez stížností.“

Dlouhé fronty znamenaly, že Heba nebyla příliš znepokojená, když se doslechla, že vodárna byla zasažena. Její syn odešel z domu krátce před výbuchem, takže předpokládala, že bude stále někde vzadu v davu čekajících lidí, v určité vzdálenosti od výbuchu.

Ukázalo se však, že když dorazil, fronta byla relativně krátká, což byla smrtelná smůla. Znamenalo to, že když bomba dopadla, on a jeho sestra byli přímo vedle vodárny.

„Když se Lulu probudila, řekla jsem jí, ať jde pomoct bratrovi nést nádoby s vodou. Bylo to, jako by raketa čekala, až dorazí, aby zasáhla právě to místo,“ řekla Heba.

Ali Abu Zaid (36) byl jedním z prvních, kteří se dostali na místo činu a spěchali na pomoc přeživším. Jak se prach a kouř rozptýlily, odhalily hrůzný obraz.

„Každé dítě drželo vodu v kbelíku, leželo mrtvé na místě, pokryté vlastní krví. Střepiny roztrhaly jejich malá tělíčka a znetvořily jim tváře. Oblast zaplnil zápach střelného prachu,“ řekl.

Lidé začali nakládat mrtvé a zraněné na oslí povozy, protože zdravotnické týmy přijížděly pomalu, ale lékaři už nemohli většině obětí pomoci.

„I kdyby sanitky přijely dříve, nic by to nezměnilo. Nikoho nebylo možné zachránit, byla to bezvládná těla, úplně roztrhaná.“

Ashraf se hned po výbuchu rozběhl hledat své děti, ale dorazil až poté, co jejich těla odvezli, a na ulici našel jen krví potřísněné nádoby na vodu a děsivou ticho.

Vydal se tedy do nemocnice, aby pokračoval v pátrání, kde našel jejich zohavená těla ležící na podlaze a v zármutku se nad nimi zhroutil. Oženil se ve svých 30 letech, což je v Gaze pozdě, a když se mu narodily děti, staly se jeho světem. Brutální smrt Karama a Lulu ho zcela zdrtila.

„Když jsem je tak viděl, měl jsem pocit, jako by mi někdo bodal nožem do srdce,“ řekl. „Jsem stále v šoku. Neustále se bojím, že ztratím zbytek rodiny a zůstanu sám. Mám pocit, že se zblázním.“

Heba také šla hledat Lulu a Karama k vodní stanici, ale pak se vrátila do úkrytu v naději, že je tam najde s otcem. Možná se z předchozích setkání se smrtí naučila jakýsi ponurý optimismus.

Sourozenci byli zachráněni z trosek svého domu, který na ně spadl při leteckém útoku na začátku války, a přežili zranění po dalším výbuchu bomby v blízkosti. To však netrvalo dlouho. „Přežili dvakrát, ale potřetí už ne,“ řekla Heba.

Zpráva o osudu dětí se dostala do školy, ale i v Gaze, kde žádná rodina neunikla tragédii, byl rozsah Hebiny ztráty šokující.

„Zpráva o jejich smrti se už šířila, ale nikdo mi to neřekl,“ řekla. „Nikdo se neodvážil mi sdělit tak strašnou zprávu.“ Místo toho ji povzbuzovali, aby je šla hledat mezi zraněnými v nemocnici al-Awda.

Tam našla svého manžela a rozdrcená těla svého milovaného syna a dcery, kteří ještě před pár hodinami byli plní života.

Izraelská armáda útok zdůvodnila „poruchou“, která způsobila, že bomba určená pro militanta dopadla příliš blízko a zasáhla děti, a uvedla, že incident vyšetřuje.

Ashraf to zpochybnil. „Mají nejmodernější technologii a přesně vědí, kam raketa dopadne a kdo je cílem. Jak to může být chyba? Chyba, která zabila obě moje děti!“

Rodina si nemohla dovolit hrob pro děti, proto je pohřbila vedle Hebina otce. Obávají se, že pokud se pomoc civilistům nezvýší, budou muset hrob znovu otevřít pro nejmladší ze svých tří přeživších dětí. Osmnáctiměsíční Ghina je podvyživená a má kožní vyrážky, protože rodina si nemůže dovolit plenky a nemá dostatek vody na její mytí.