Dvě stě padesát let USA jako příležitost ohlédnout se za vládou prezidenta Lyndona B. Johnsona – třetí, poslední část

28. 8. 2026 / Boris Cvek

Skutečně zásadní omezení migrace, a to pomocí kvót na jednotlivé národy, se podařilo prosadit až ve dvacátých letech 20. století, po několik desítek let trvajícím boji mezi Kongresem a prezidenty. Kvóty neplatily pro sousední státy, tedy zejména pro migraci z Mexika. Pokud Bílý dům souhlasil již dříve s omezením migrace z Číny nebo Japonska, předcházelo tomu diplomatické jednání s oběma státy. Naprostou většinu z celkového součtu kvót představovala místa pro Brity, Iry a Němce. Naopak Asiaté, ale vlastně i východní Evropané, byli považováni za neintegrovatelné. Velmi nízkou kvótu měli i Italové. Cílem bylo udržet etnické složení Spojených států.

Moc se to neměnilo ani po druhé světové válce přes rostoucí konsensus, že změny jsou nutné. Na zásadní změnu migrační politiky tlačil Truman, Eisenhower i Kennedy. Hlavní důvod, proč se to nedařilo, byl obrovský vliv dvou politiků, senátora McCarrana a kongresmana Waltera (oba demokraté), kteří ovládali příslušné výbory ve Sněmovně a v Senátu. Ti považovali uvolnění migrační politiky za konec Spojených států. Johnson i Nixon jako senátoři hlasovali zprvu v souladu s touto představou, později se to změnilo.

Nelze pominout aspoň zmínku o původním Johnsonově postoji k migraci z Mexika: jako demokratický senátor za Texas si byl jist podporou Hispánců, takže podporoval zájmy byznysu na jejich vykořisťování, aby dostal na svou stranu i byznys. V zásadě šlo o podporu nelegální migrace, tedy příchodu lidí, kteří měli sníženou možnost se bránit proti vykořisťování. Nyní ale zpět k číslům z průlomového zákona z roku 1924, který poprvé opravdu účinně omezil legální migraci, a to pomocí kvót na jednotlivé národy.

“It worked so effectively in lowering immigration several fold, from over 1 million a year to 350,000, and reducing eastern and southern European immigration, that Congress made the system permanent with the 1924 Johnson-Reed Act. (…) Applying flat percentages, the law allocated each nation an annual quota of legal immigrants so that every year the proportion of immigrants matched that of nationalities identified in the 1890 census count. The quotas limited the absolute numbers of immigrants while conserving the US's ethnic and racial composition. Only just over 150,000 persons could legally immigrate, with 85 percent of visas reserved for Great Britain, Germany, and Ireland. Italians were the worst impacted, with their immigration reduced from more than 100,000 annually to a quota just 5,306. (…) The 1924 law summarily excluded all “aliens ineligible for citizenship,” ending Asian immigration and openly offending the Japanese government. (…) The Johnson-Reed Act plunged immigration to levels unseen since the early nineteenth century, but its effectiveness relied on quantifying and rendering obvious US racial and national prejudices against most peoples of the world. The domestic triumph of US restrictionism presented an intractable problem for American foreign relations.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 205.

 

Akumulovaná čísla za poválečná desetiletí ukazují výmluvný obrázek: z asi 1,25 milionu míst pro migraci ze severozápadní Evropy bylo využito jen asi 570 tisíc, zatímco z Itálie přišlo mnohem více lidí, než dovolovaly kvóty – u Řecka byl nepoměr ještě větší. Kennedy jako prezident navrhl kompromis, ale nedostatečný a zablokovaný jižanskými konzervativci, byť šlo o první signál, že kongresman Walter (už byl sám, protože jeho senátní kolega McCarran zemřel v roce 1954), ztrácí půdu pod nohama. Po smrti Waltera (1963) ale přišli noví odpůrci reformy.

Johnsonovi však výrazně pomohlo jasné vítězství v prezidentských volbách 1964 a úspěch demokratů ve volbách do Kongresu. V obou komorách měl velkou většinu. Spor byl o to, zda úplně zrušit systém kvót a nahradit jej imigrační politikou, která se místo země původu dívá na daného jednotlivce, jeho schopnosti či na jeho příbuzné ve Spojených státech (sjednocování rodin). Johnson prosazoval reformu ve svém projevu o stavu Unie v lednu 1965. Kampaň pro reformu stála i na tom, že bezpečnost země nebude ohrožena, příchozí nebudou zvyšovat nezaměstnanost a celkový počet imigrantů se nezmění.

Nakonec bylo dosaženo kompromisu (Hart-Cellerův zákon), který zahrnoval poprvé také zastropování migrace z Latinské Ameriky. Sám Johnson tvrdil, že tento zákon z roku 1965 není revoluční. Ale, jak se ukázalo, v lecčems byl. V roce 1960 bylo v populaci Spojených států 5 procent cizinců, v roce 2015 už 13,9 % (jen o něco méně než v roce 1890). V roce 1960 bylo 67 procent imigrantů narozeno v Evropě, v roce 2013 jen 13 procent, zatímco 27 procent bylo narozeno v Asii a 52 procent v Latinské Americe. Podle Pew Research by složení US populace bez Hart-Cellerova zákona bylo v roce 2015 75 % bílých, 14 % černých, 8 % hispánců a 1 % lidí z Asie, zatímco ve skutečnosti to je 62 – 12 – 18 – 6.

Zavedení stropů na imigraci z Latinské Ameriky zvýšilo počet nelegálních migrantů. Např. v roce 1964 přicházelo z Mexika legálně několik set tisíc lidí, zatímco v roce 1976 byl učiněn strop na 20 tisících lidech. Jestliže v roce 1965 přišlo z Mexika asi 40 tisíc nelegálních Mexičanů, v roce 1977 to bylo více než desetkrát více (asi 460 tisíc). V 70. letech prezidenti Ford a Carter chtěli zvyšovat kvóty pro Mexičany, ale neuspěli v Kongresu. V roce 1986, za Reagana, byl přijat zákon, který umožňoval legalizaci 2,7 milionu nelegálních, dlouhodobě usazených imigrantů, kteří měli práci a čistý trestní rejstřík. Zákon byl taky zaměřen na opatření proti nelegální migraci. Imigrace z Afriky výrazně rostla až po roce 1990: počet v Africe narozených rezidentů v USA vzrostl v roce 1990 o 360 tisíc, v roce 2000 o 880 tisíc a v roce 2010 o 1,7 milionu. K citaci jsem si zvolil závěrečné shrnutí kapitoly:

“Fifty-five years after Johnson's milestone of immigration reform, the US remained far from a truly democratic “nation of immigrants”. As this chapter has described, the final terms of the 1965 Immigration Act were hastily settled and introduced considerable strains on relations with US's closest neighbors even as immigration became more generally available to persons who qualified as skilled employees, refugees, or close relatives of US citizens. Most significantly, the 1965 Immigration Act finally ended the overt racial discrimination that had dominated earlier immigration policies, thereby operating in parallel with the landmark Great Society and civil rights reforms realized through Johnson's vision and leadership and the exceptionally favorable conditions presented by the Democratic supermajority in Congress. Even as he pushed through his priority policies, Johnson must have recognized that the 89th Congress presented an unprecedented opening for finally overcoming the entrenched defenders of the problematic national origins quota system. Johnson chose to seize opportunity to enact, at last, the “whole loaf” of immigration reform. This bold decision continues to set the primary conditions for immigration to the US today, an accomplishment that none of Johnson's successors in either White House or Congress have come close to matching.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 228.

 

Johnson byl ohledně vietnamské války skeptik: nevěřil v její skutečný smysl pro americkou nebo západní bezpečnost a nevěřil v možnost úspěchu. Přesto se stal tím, kdo válku eskaloval, což pro něj mělo fatální důsledky (mimo jiné se musel na jaře 1968 vzdát obhajoby prezidentského úřadu). Jak se to stalo?

Už od 40. let byl vždy konsistentně antikomunistickým jestřábem, který považoval zadržování komunismu za zásadní věc. Už v roce 1961 jako viceprezident a pak ještě více když se stal prezidentem, byl přesvědčen, že ztratit Vietnam by pro Spojené státy i pro něj osobně (vnitropoliticky) byla katastrofa. Jako prezident mezi svými lidmi pracujícími na problému Vietnamu šířil přesvědčení, že je třeba zvítězit, resp. že on nebude zapsán do historie jako ten, kdo Vietnam ztratil. Johnson nebyl dobře vybaven k chápání mezinárodní politiky, spíše uvažoval v různých klišé typu doktrína domina, poučení z Mnichova, trauma ze ztráty Číny v roce 1949 bez schopnosti reflektovat konkrétní situaci na místě.

V souvislosti s prezidentskou kampaní 1964 nechtěl Vietnam jako téma a doufal, že se válku podaří vyhrát i bez větší angažovanosti Spojených států. S tím, jak se situace zhoršovala, sdělil svému poradci pro národní bezpečnost: nemůžeme to vyhrát, ale nemůžeme ani odejít. Bylo to jen pár týdnů před tím, než došlo k jím nařízené první eskalaci konfliktu přímým vojenským zapojením Spojených států. Kongres mu velkou většinou de facto uvolnil ruce. Tím, že Johnson ukázal svaly, podařilo se mu vyhnout tomu, aby v prezidentské kampani byl ze strany republikánů Vietnam vytáhnutý jako téma. V únoru 1965 (až do podzimu 1968) pak začíná masivní bombardování severního Vietnamu a v březnu přicházejí první americké jednotky. Na konci roku 1965 mohlo být v jižním Vietnamu kolem 180 tisíc US vojáků, v dalších měsících to vzrostlo na téměř 400 tisíc.

Zdá se, že hlavním důvodem byl strach ze ztráty kredibility v mezinárodní i domácí politice. Zároveň Johnson odmítl vyhlášení války, povolání rezerv nebo jiné přípravy na velkou válku. Sázel na rychlé řešení, které nerozpoutá celospolečenskou debatu, nepovede k otevřené válce s Čínou a SSSR a neohrozí jeho vnitropolitickou agendu. Ačkoli se v roce 1966 dalo říci, že americká intervence zabránila pádu jižního Vietnamu, nepřítel nebyl zdaleka zlomen, právě naopak.

Zajímavý je postoj ministra obrany McNamary. Na podzim 1965 po návratu z Vietnamu viděl šanci na vítězství nanejvýše třetinovou a jeho pesimismus se prohluboval. V květnu 1967 psal Johnsonovi v memorandu o obrázku světové velmoci, která zabíjí / těžce zraňuje tisíc civilistů týdně, čímž se snaží donutit malý zaostalý národ k něčemu, co není úplně jasné. McNamara ale přece jen v Johnsonově vládě zůstal až do února 1968. Byl vyhozen kvůli Johnsonovu podezření, že podporuje prezidentskou kandidaturu Roberta Kennedyho. Důvodů toho, proč zůstal tak dlouho, může být více. Nebyl si úplně jistý svým pesimismem, chtěl mít na věci vliv atd. Později si McNamara prý našel omluvu pro sebe v tom, že toho málo věděli ohledně situace přímo ve Vietnamu, o vietnamské tradici odporu atd. Sám McNamara, i Johnson, tehdy ale dobře věděli, že to vypadá velmi špatně.

Nový ministr obrany Clifford prezidentovi sdělil, že válku nelze vyhrát ani v případě, že by se vyhovělo armádě a k již přítomným pěti stům tisícům vojákům by přibylo dalších dvě stě tisíc. Převzít iniciativu ve Vietnamu nebylo ekonomicky únosné a proti se stavěli mezi jinými odborníky i klíčoví architekti studené války. Johnson schůzku s nimi na konci března 1968 komentoval těmito slovy: „Bastardi z establishmentu to vzdali.“ Na konci března 1968 pak Johnson ohlásil, že už nebude kandidovat na prezidenta. Johnson se pak snažil dosáhnout jednáním toho, aby jižní Vietnam fungoval i nadále jako samostatný stát, ovšem za předpokladu, že Američané ukončí válku a stáhnou se. Bombardování na jaře a v létě 1968 tak dokonce zesílilo, ačkoli už téměř nikdo nevěřil, že by to mohlo k něčemu být.

Atentát na Roberta Kennedyho nakonec otevřel dveře k prezidentské kandidatuře Johnsonovu viceprezidentovi Humphreyovu, kterým Johnson pro jeho nerozhodnost v otázce Vietnamu pohrdal (v soukromí dával najevo, že preferuje Nixona). Johnson umírá v roce 1973, v tom samém roce, kdy Nixon dosahuje míru ve Vietnamu.

“Today, some six decades after Johnson made his choice, Americans continue to grapple with consequences. The numbers are stark: more than 58,000 Americans and between 1.5 and 4 million Vietnamese killed; 8 million tons of bombs, and 19 million gallons of defoliants, dropped on Vietnam, Cambodia, and Laos; billions in tax dollars spent. Yet despite these vast expenditures, the United States ultimately could not achieve its core objective: to preserve a noncommunist, independent South Vietnam. What is more, the war contributed to troubles that continue to plague American society to this day – resentment; alienation; mistrust of government and of fellow citizens; erosion of civic institutions and public discourse. As the disconnect grew between what leaders were saying about the war and what the news reports showed to be happening, many Americans became cynical, concluding that the president and his aides were all too willing to deceive the public to serve their short-term needs.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 253.

 

Navzdory fiasku ve Vietnamu Johnson dělal poměrně dobrou zahraniční politiku, zejména v Evropě. Na prvním místě mezi jeho zásluhy patří dohoda o nešíření jaderných zbraní. Ta byla učiněna se Sověty zejména na úkor západního Německa. Johnson musel složitě hledat cesty, jak Německo za tento „podraz“ odškodnit. Nebylo to snadné z několika důvodů. Jednak ústup sovětské hrozby vedl zejména ve Francii k samostatné, do značné míry protiamerické politice prezidenta de Gaulla. Johnson ve vztahu k Francii prokázal trpělivost a vstřícnost. Dále Británie měla vážné problémy s librou, což v rámci globálního měnového systému tehdy platného ohrožovalo dolar. Vztahy s Británií byly navíc špatné i na osobní úrovni a poškozené zklamáním Američanů z britské rezignace na globální politiku. Nicméně Američanům se podařilo pomoci Británii se z pádu libry obstojně uzdravit. Stejně tak byl zase dolar ohrožen velkými rezervami dolarů v západním Německu, kdyby to se rozhodlo ho vyprodat za zlato. Johnson neudělal radikální krok, který pak učinil Nixon, tedy zrušení navázání dolaru na zlato, ale jednal v tom smyslu.

Německou bezpečnost garantoval americkými jadernými zbraněmi a jednotkami americké armády v Německu (Britové se naopak stahovali). To s sebou neslo velké finanční náklady, nota bene vůči bohatnoucímu státu, který svým exportem odčerpával Americe dolary. Kongres žádal stažení americké armády z Německa. Johnson ale dokázal celou komplexní situaci dobře vyvážit. Bylo mu jasné, že pokud Spojené státy mají dělat velmocenskou politiku, musí odolat izolacionismu a odmítnout soustředění se výlučně na vlastní zájmy. Mezi velké úspěchy Johnsonovy administrativy patří také jednání se Sověty na omezení zbrojení, což ale komplikovala válka ve Vietnamu a pak sovětská invaze do Československa. Plody Johnsonova úsilí sklidil v epochálních dohodách s Brežněvem až Nixon.

“The Trilateral Negotiations of 1966-67 are rarely mentioned in histories of the period and are barely remembered. Yet they revealed the Johnson administration’s deft handling of a series of problems that came together to generate a crisis. Two traditional challenges, a splintering alliance and the rise of Gaullist attacks on the United States, combined with increased isolationism and calls for the return of American troops by Congress, joined with two novel, transnational challenges, international monetary instability and nuclear proliferation, to shake the very foundation of the Cold War Western alliance. It requires little imagination to see that one, combination, or all of these challenges could have led to an American retreat from the continent, a collapse of NATO, or resurgent and unhealthy German nationalism. The Johnson administration avoided these calamities, while revealing how new, global issues could combine with traditional power-political competition to generate unsettling challenges. As Thomas Schwartz argued, “Lyndon Johnson guided the United States with a policy that balanced the solidarity of the Western alliance with the need to stabilize the Cold War and reduce the nuclear danger.” Given the prominence of the Vietnam War, this deft diplomacy by the Johnson administration, which helped stabilize transatlantic relations through the end of the Cold War and beyond, has often been underappreciated.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 279.

 

Na začátku roku 1955, kdy byl Johnson vůdcem senátní většiny, měla OSN 60 členů – v roce 1968, kdy končil své prezidentství, jich bylo 126. Johnson této velké proměně světa z různých důvodů nerozuměl. Chtěl lidem v chudých zemích přinést stejný pokrok jako chudým a černochům v USA, tedy bojovat s hladem, nemocemi, negramotností, nicméně způsob, jakým to chápal, byl destruktivní. Byl totiž přesvědčen, že všichni lidé ve skutečnosti chtějí to samé, tedy jídlo, vodu, blahobyt, zdraví, tj. že všechny nad materiální úroveň se povznášející hodnoty nejdou k jádru problému. I proto neměl rád de Gaulla. Jenže v Evropě jeho politika byla nakonec docela úspěšná, na rozdíl od třetího světa, kde nacionalismus hrál přece jen větší roli. Navíc se mu nikdy nepodařilo vystoupit, pokud jde o třetí svět a zvláště Vietnam, ze stínu strachu z toho, co se stalo Trumanovi, když ztratil Čínu, čili rozpad sociálních a progresivních agend v důsledku vstupu studené války do vnitřní politiky. Zastával také jednoznačně lekci z druhé světové války ve smyslu, že appeasement je zlo, ačkoli to byl paradoxně on, kdo zahájil deeskalaci v jednáních se SSSR.

Jak se mu ve třetím světě nedařilo, podléhal netrpělivosti a fatalismu: ať udělá cokoli, bude to špatně, dobré řešení neexistuje. Ve vztazích k zemím třetího světa postupně více cenil stabilitu a přehlednost, tedy vládu diktátorů, před demokracií. Kromě toho předpokládal, že on ví lépe než představitelé či obyvatelé těch zemí, co je pro ně správné, a vynucoval si hrozbami a silou poslušnost. Abych to shrnul: nelze říci, že by nechtěl změnu k lepšímu (lze mu např. přičíst významnou roli na podpoře programu vedoucího k vymýcení neštovic), chtěl ji ovšem v tom smyslu, který byl často destruktivní jak z hlediska možnosti něčeho smysluplného v realitě dosáhnout, tak z hlediska jeho vlastní politické kariéry a odkazu.

“Indeed, despite his sincere impulse to dream up a new world of peace and prosperity for all and his fealty to the notion that all common folk, whether they lived in Ghana or West Virginia, wanted the same things, Johnson believed deeply in power as the only truly universal language. (…) In contrast to his deft management of alliances in Europe, Johnson rarely seemed able to make sense of the motivations and interests of the nationalist leaders he worked with in the Third World. He was especially aggressive with nationalist leaders in the Western Hemisphere and believed that toughness should guide his interactions with Latin America at every turn lest he be taken advantage of by opportunists. (…) The leaders of the non-aligned countries – notably India, Egypt, and Indonesia – were especially infuriating to LBJ. Because he discounted ideology as a motivating factor for human behavior, he saw the unpredictability of leaders working to pursue non-alignment as a cover of old-fashioned shake-down.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove: LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 297-298.

 

Nakonec shrnutí. Ještě v roce 1957 stál Johnson, pokud jde o zákonodárnou aktivitu, jednoznačně na straně jižanské segregace, ačkoli mu postupně bylo z této strany tolerováno, že nedrží partu, protože jinak by nemohl vůbec pomýšlet na cestu k (vice)prezidenství. Samo viceprezidentství po úspěšné kariéře lídra senátní většiny pro něj bylo katastrofou bezvýznamnosti. A nebýt atentátu na Kennedyho, asi by v politice ztratil veškerý vliv.

Jako prezident se rozhodl, ale velmi takticky, dělat docela radikální progresivní agendu, zejména v oblasti lidských práv a v sociální politice. Ilustrativní čísla: v souvislosti s Johnsonem prosazenou legislativou (Voting Act) vzrostl počet Afroameričanů, kteří se k volbám registrovali v Mississippi, z necelých 7 procent na dvě třetiny. Johnson ovšem sám cítil, že nesmí v právech Afroameričanů zajít moc daleko, aby proti sobě nepostavil nejen Jih, ale ani Sever. Na druhé straně za hlavní cestu k emancipaci Afroameričanů viděl jejich právo volit. Dodnes to zůstává velkým problémem.

Jinou stále aktuální otázkou z Johnsonovy doby je role federální vlády v řešení společenských nepravostí. To hlavní, co se musí stát, je obnovení důvěry. V roce 1964 důvěřovalo federální vládě 77 procent Američanů. Od té doby v souvislosti s válkou ve Vietnamu, s Watergate a v nedávné době s ekonomickou krizí a s rostoucí nerovností důvěra ve federální vládu padala – v roce 2022 to bylo jen kolem 22 procent. V květnu 2021 bylo 52 procent Američanů frustrováno z vlády a 17 procent se na ni hněvalo. V 90. letech asi 90 procent Američanů odmítalo násilný útok na federální vládu, v roce 2022 ho 33 procent občanů Spojených států považovalo za přijatelný. Vrátit se k Johnosonovu dědictví by mělo inspirovat vládu k větší akceschopnosti při řešení vážných společenských problémů, a to ovšem s důrazem na to, že je třeba hledat věcně, nikoli v duchu paušální kritiky a paušální chvály, co vlastně funguje.

“After fifty years, what lessons does Lyndon Johnson have to teach us? I believe he urges us to reconsider our war on government. We can point to government's failures, though our lists will differ. But government is not the enemy. Held to a high standard, it can be and has been an agent of change and a force for good when only federal government, with its size and scale, could make the difference. Johnson also tells us… that while we've made progress, it's been too slow. Progress has been captured by a culture that resists a full embrace of our true American identity and relies on memory and narratives inconsistent with history. LBJ shows how event advocates for progress can be held hostage to those conceptions of American identity and illuminates the importance of confronting this essential and challenging issue if we're ever to become a true democracy.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 320.