Když soud posune hranici. Demokracie není jen právo většiny křičet hlasitěji

1. 9. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Případ se týkal dvou plakátů z předvolební kampaně SPD před krajskými a senátními volbami v roce 2024. Na prvním byl muž tmavé pleti se zkrvaveným nožem a zakrvácenou košilí. Doprovázel jej text „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší ‚chirurgové‘ z dovozu“ a výzva „Stop Migračnímu paktu EU“. Na druhém plakátu byli dva romští chlapci s cigaretou. Text k nim mimo jiné uváděl: „Říkají, ať chodíme do školy, ale naši to maj‘ na háku...“ a SPD k němu připojila požadavek „Podpora pouze pro rodiny, kde děti plní školní docházku!“.

Kvůli plakátům bylo vedeno trestní řízení pro podezření z podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Původně v něm čelil obžalobě vedle SPD také předseda hnutí Tomio Okamura. Jeho trestní stíhání je nyní přerušené, protože Poslanecká sněmovna nedala souhlas s jeho vydáním; jeho případ se proto projednává odděleně.

První soud řekl: trestný čin

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl 3. června 2026 jinak než dnešní odvolací soud. SPD uznal vinným a uložil mu tří milionový peněžitý trest. Rozsudek tehdy nebyl pravomocný a SPD se proti němu odvolalo.

Prvostupňový soud přitom postavil své rozhodnutí na důležitém rozlišení: něco jiného je mít politický názor a něco jiného je způsob, jakým jej člověk nebo politická strana veřejně prezentuje. Soud nepovažoval samotnou kritiku migrace nebo sociální politiky za trestnou. Problém viděl ve způsobu, jakým byly určité skupiny obyvatel postaveny proti zbytku společnosti do konstrukce „oni a my“.

Soudkyně Ivana Tichá tehdy zcela správně  uvedla, že taková polarizace může vést k růstu strachu a následně nenávisti vůči konkrétním skupinám. Ve svém odůvodnění se soud zabýval také tím, jak podobná komunikace působí na veřejnost a jaké může mít společenské důsledky.

Zajímavé je, že soud prvního stupně přitom nijak nezpochybňoval samotné právo otevřít otázku migrace. Výslovně vycházel z toho, že mít názor na migraci je legitimní. Za problém považoval způsob, kterým byl tento názor prostřednictvím plakátů komunikován.

Odvolací soud hranici nastavil jinak

Městský soud v Praze nyní dospěl k opačnému závěru.

Předsedkyně odvolacího senátu Monika Křikavová uvedla, že použitá forma byla „výrazná, zjednodušující, místy provokativní, na hraně dobrého vkusu“. Přesto podle ní takový způsob vyjadřování patří v zásadě k předvolebním agitacím a politickým debatám. Demokratický právní stát podle jejího vyjádření musí být dostatečně sebevědomý, aby podobné politické projevy snesl.

U plakátu s romskými dětmi soud viděl především prezentaci politického názoru na sociální problematiku. Plakát s mužem tmavé pleti označil za symboliku, zkratku a hodnotící soud vztahující se k migrační politice Evropské unie a k bezpečnostním rizikům, která s ní část veřejnosti spojuje.

Soud zároveň zdůraznil, že jeho úkolem nebylo rozhodovat, zda jsou názory SPD na migraci, sociální politiku nebo integraci správné. Úkolem trestního soudu bylo podle něj pouze posoudit, zda byly překročeny hranice stanovené trestním právem. Samotné otevření těchto témat nebo kritika způsobu jejich řešení proto podle soudu nemůže být bez dalšího považována za projev nenávisti.

A právě tady  začíná skutečný problém.

Nejde jen o jeden rozsudek

Je samozřejmě správné, že trestní soud nemá rozhodovat o tom, která politická ideologie je správná. Není úkolem soudce rozhodovat, zda je někdo příliš protiimigrační, příliš levicový, příliš pravicový nebo příliš kritický k sociálnímu systému.

Jenže z toho ještě nevyplývá, že politická strana může svůj názor prezentovat libovolným způsobem.

Rozdíl mezi názorem a jeho formou není nějaká právnická slovíčkařina. Je zásadní.

Je legitimní říct, že migrace představuje bezpečnostní problém. Je legitimní požadovat přísnější migrační politiku. Je legitimní kritizovat sociální systém a požadovat, aby sociální dávky byly podmíněny určitými povinnostmi.

Ale něco jiného je vytvořit obraz člověka určité barvy kůže se zakrváceným nožem a spojit jej s představou ohrožení společnosti. Něco jiného je vzít děti určité etnické skupiny a použít je jako obraz údajné nezodpovědnosti a zneužívání sociálního systému.

Tady už nejde jen o kritiku nějakého politického problému. Jde o způsob, jakým se vytváří obraz člověka, který je následně použit jako prostředek k vyvolání určité emoce u většinové společnosti.

Jak se má cítit člověk, který je najednou symbolem problému?

Zkusme na chvíli odložit právnické pojmy a podívat se na věc očima obyčejného člověka.

Jak se má cítit lékař afrického původu, který pracuje jako lékař v nemocnici na severní Moravě, když cestou do práce vidí plakát, na němž je člověk stejné barvy kůže zobrazen jako ozbrojený a zakrvácený člověk a jeho vzhled je součástí politického sdělení o nebezpečí přicházejícím „z dovozu“?

Může si samozřejmě říct, že plakát není o něm. Jenže proč potom byla jeho barva kůže vůbec použita jako součást sdělení?

A jak se má cítit rodič romského dítěte, který své dítě posílá do školy, řádně se o něj stará a snaží se mu dát co nejlepší život, když právě děti jeho etnické skupiny byly použity jako obraz lidí, jejichž rodiče mají školní docházku svých dětí „na háku“?

A co si z toho mají odnést samotné děti?

Tady už podle mě nestačí říct, že jde pouze o politickou zkratku. Protože politická komunikace není vedena ve vakuu. Je vedena mezi lidmi. A některým lidem může připomenout, že jsou ve veřejném prostoru stále znovu používáni jako symbol problému, který se má řešit.

Demokracie není jen vláda většiny

Demokracie není pouze soutěž politických stran o většinu hlasů. Kdyby tomu tak bylo, stačilo by říci, že kdo získá více voličů, má jednoduše větší právo určovat pravidla veřejné debaty.

Jenže demokracie je postavena také na ochraně jednotlivce a menšin.

Právě proto existují základní práva a svobody. Ne proto, aby chránily pouze většinu, která má dostatek hlasů, peněz, médií a politické moci. Mají chránit také člověka, který žádnou takovou moc nemá.

Politická strana může zaplatit billboard. Může vytvořit kampaň. Může mít poslance, předsedu strany a miliony voličů.

Člověk, který je na takovém billboardu použit jako symbol společenského problému, nemá nic z toho. Nemůže si objednat vlastní billboard vedle něj a vysvětlit, že není násilník, není příživník a není hrozbou.

A právě proto demokracie nemůže být pouze o tom, kolik toho většina dokáže říct.

Musí být také o tom, co je ochotna udělat s vlastní mocí vůči těm slabším.

Ultima ratio není beztrestnost

Do této debaty samozřejmě patří zásada subsidiarity trestní represe, tedy princip ultima ratio. Trestní právo má být krajním prostředkem. Nemá být používáno jako nástroj k trestání každého nevkusného nebo urážlivého politického projevu.

S tím lze souhlasit.

Jenže princip ultima ratio neznamená, že politický projev má automaticky získat imunitu před trestním právem. Pokud zákon stanoví hranici, za níž už způsob veřejné komunikace může představovat trestný čin, musí být možné tuto hranici použít i tehdy, když je pachatelem politická strana a když se jednání odehrává v předvolební kampani.

A právě zde měl soud hranici stanovit jinak.

Ne proto, že by SPD neměla mít právo kritizovat migraci.

Ne proto, že by nesměla požadovat změny sociálního systému.

Ale proto, že svoboda politického projevu podle mého názoru nemůže být bezbřehá právě ve chvíli, kdy se určitá skupina lidí stává nástrojem k vyvolávání strachu nebo odporu u většinové společnosti.

Jak se posouvá hranice

A tady se dostáváme k nejdůležitějšímu problému dnešního rozsudku.

Soud nerozhodl jen o tom, zda SPD zaplatí tři miliony korun. Rozhodl také o tom, jak široce bude vykládán prostor, který má politická komunikace k dispozici.

A tím podle mého názoru posunul hranici veřejné debaty.

Ještě před několika měsíci první soud řekl: politický názor je jedna věc, způsob jeho prezentace druhá. Dnes odvolací soud říká: forma může být výrazná, zjednodušující, provokativní a dokonce na hraně dobrého vkusu, ale stále může být součástí běžné politické agitace.

To není zanedbatelný rozdíl.

Protože hranice veřejné debaty se neposouvá najednou. Posouvá se postupně. Něco, co bylo včera považováno za nepřijatelné, se nejprve označí za provokaci. Potom za nadsázku. Potom za politický marketing. A nakonec za normální součást volební kampaně.

Právě tak se normalizují věci, které by společnost ještě před několika lety odmítala.

Populismus nepotřebuje demokracii okamžitě zničit

Populistická politika navíc nemusí demokracii nutně napadnout otevřeně. Může využívat její vlastní mechanismy.

Volby, svobodu projevu, sociální sítě, média i veřejnou debatu.

Její síla často spočívá v jednoduchém rozdělení společnosti na „my“ a „oni“. My jsme ti slušní, pracující a ohrožení. Oni jsou problém. Oni nám berou peníze. Oni ohrožují bezpečnost. Oni se nepřizpůsobují. Oni jsou důvodem, proč věci nefungují.

Takový způsob politiky je účinný právě proto, že nevyžaduje složité vysvětlování. Nabízí jednoduchého viníka složitých problémů.

A když se podobný způsob komunikace opakuje dostatečně dlouho, společnost si na něj zvykne.

To je podle mě skutečné nebezpečí dnešního rozsudku.

Ne že by soud dnes prohlásil nenávist za něco dobrého.

Ale že posunul hranici toho, co může být ještě prezentováno jako legitimní politická komunikace, a tím může přispět k její další normalizaci.

Demokracie musí chránit i ty, kteří nejsou slyšet

Možná někdo řekne, že menšiny přece nikdo neumlčuje. Že mohou také mluvit. Že mají stejnou svobodu projevu.

Formálně ano.

Jenže skutečná politická síla není rozdělená rovnoměrně.

Silné politické hnutí může svou interpretaci světa dostat na billboardy, do televizních debat i na sociální sítě. Jednotlivec, který se v tom obrazu pozná jako příslušník menšiny, může maximálně říct, že se mu to nelíbí.

Právě proto má demokracie ochrannou funkci.

A právě proto podle mě není správné chápat svobodu projevu pouze jako právo těch nejsilnějších mluvit stále hlasitěji.

Demokracie je také o tom, že většina má určitou odpovědnost vůči menšině. Že člověk nemá ztratit důstojnost jen proto, že je v menšině. A že politický boj o hlasy nemůže být jediným měřítkem toho, co jsme ochotni ve veřejném prostoru tolerovat.

Co nám tedy dnešní rozsudek říká?

Říká nám především to, že trestní hranice politického projevu je v tomto případě širší, než jak ji viděl soud prvního stupně.

S tímto posunem bychom se neměli stotožňovat

Soud  měl přihlédnout nejen k tomu, jaké politické téma SPD otevřela, ale také k tomu, jakým způsobem pracovala s obrazem konkrétních skupin obyvatel a jaký společenský účinek takové zobrazování může mít.

Protože demokracie není jen právo říkat cokoliv, co dokáže přilákat voliče.

Je také odpovědností chránit ty, kteří mají méně moci, méně prostředků a méně možností se bránit.

A jestliže se tato ochranná hranice začne postupně posouvat, nemusíme si toho všimnout okamžitě.

Jeden plakát zmizí.

Další přijde za rok.

Potom další.

A to, co bylo kdysi považováno za nepřijatelné, začne být označováno jen za „provokativní politickou agitaci“.

Právě v tom vidím největší problém dnešního rozhodnutí.

Nejde jen o to, zda byl spáchán trestný čin. Jde také o to, jakou podobu veřejné debaty jsme ochotni normalizovat.

Protože demokracie není jen vláda většiny.

Je to také ochrana těch, kteří jsou v menšině, jsou slabší nebo se sami nedokážou účinně bránit.

A právě tam podle mého názoru dnešní rozsudek posouvá hranici nesprávným směrem.