11. 9. 2026 / Boris Cvek
Už delší dobu si uvědomuji neuvěřitelnou ignoranci české veřejnosti v naprosto klíčovém přerodu nacistického Německa v demokratické západní Německo. Kvůli tomu jsem se před rokem pustil do četby knihy Germany Since 1945 (Bloomsbury Academic 2022), která snad dává aspoň základní přehled. Pokračovat bych chtěl životopisem Konrada Adenauera. Téma je dnes velmi aktuální podle mě i v souvislosti se vzestupem AfD v Německu a otázkami kolem německé identity.
Úvodní kapitola knihy „Germany Since 1945“ má výmluvný název: Totální porážka. Jedním ze dvou důvodů okupace Německa velmocemi byla snaha vyhnout se opakování toho, co bylo po roce 1918. Nyní měli Němci jasně pocítit, že prohráli, armáda už neměla mít možnost šířit lži o dýce bodnuté do zad židy, levičáky a slabochy. Druhým důvodem byl strach Sovětů, že západní velmoci uzavřou separátní mír (Dönitz a Göring to tak chtěli), což tyto velmoci chtěly vyvrátit a alianci se SSSR držet i na konci války. Okupační mocnosti nekompromisně zabránily dokonce i antifašistickým pokusům tam či onde na lokální úrovni o obnovení vlády Němců v Německu. Bezpodmínečnou kapitulací a okupací Německo de facto jako stát zaniklo, ztratilo vojenskou moc a vládu. Francouzská okupační zóna vznikla na úkor, a z dobré vůle, americké a britské okupační zóny. Co mělo po válce vliv na německé obyvatelstvo? Odkrytí a zveřejnění hrůzných zločinů nacistického Německa páchaných ve jménu národní pospolitosti. Dále bombardování Drážďan a dalších německých měst mělo hluboký dopad na německou populaci, dokonce takový, že se dodnes drží mýtus, že šlo o záměrné vraždění civilistů, ačkoli šlo primárně o vojenské cíle. Dále útěk Němců před Rudou armádou z území určených Polsku nebo Sovětskému svazu plus vyhnání Němců z Polska a Československa mělo také velký vliv – přibylo celkem 12,5 milionů nových obyvatel. Druhá sv. válka v Evropě je podána jako primárně konflikt Německa se Sovětský svazem, německá etnocida na východě, genocida včetně hladomoru, drancování, unášení lidí na nucené práce, spálená země za ustupujícími nacistickými jednotkami. A pak sovětská msta na konci války.
“In the east, the Red Army advanced steadily back over the territories it had lost some two years before and as it did so it encountered the ghostly landscapes of the recently vacated areas. As the Germans retreated, they laid waste to towns, burned fields, blew up bridges, and murdered or captured civilians for forced labor. Most of the Red Army soldiers must have lost someone during this war; a conservative estimate places the total Soviet combat and civilian deaths at 27 million – far above the casualty rates of any other nation. If one looks at just the sheer number of lives lost in the European theater, the Second World War was primarily a conflict between Nazi Germany and the Soviet Union. And revenge undoubtedly accompanied the Red Army on its westward drive. When the soldiers arrived in German cities, they went on rampages of destruction and robbery. They raped an estimated two million women in the areas of Germany that they occupied, including over 100,000 women in Berlin alone.”
Peter C. Caldwell & Karin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2022, str. 5.
Je představena celá paleta předvídatelných názorů na příčinu úspěchu nacismu a války. Konzervativní: za nástup nacismu může moderní masová společnost, vláda mas, francouzská revoluce, demokracie, odtud vzešly všechny ty hrůzné věci. Problém je, že Hitler nenechal masy vládnout, ale ovládal je, nenechal se masami přemlouvat k tyranii a genocidě, ale byla to jeho – a jeho sluhů – vlastní agenda. Pak je tu názor ekonomického liberála vracejícího se k Bismarckově politice založené na monopolech, což naopak komunista vidí jako vlastnost vrcholné fáze kapitalismu s rovnítkem mezi nacismem / fašismem a kapitalismem v jeho pozdní fázi. Jsou tu i názory, že Němci prostě byli zvyklí poslouchat a nebojovat za svobodu.
Přední sociální demokrat vykládá vzestup nacismu třídně, tedy jako politiku třídy starých vlastníků, kteří kolem sebe dokázali získat apolitické oběti vykořisťování, zřejmě nedostatečně uvědomělé, aby volili levici. Tyto názory docela kontrastují s krátkým shrnutím událostí od Bismarcka až po rok 1945, zejména s tím, že přes mnohé problémy Německo 1871-1914 nebylo patologickým státem, naopak obrovský rozvoj ekonomiky, vzdělání, inovací znamenal větší tlak na větší demokratizaci. Dokonce i Výmarská republika cca do roku 1929 nebyla státem, z něhož by bylo patrné, jak skončí. Přes krutou Versailleskou smlouvu, obrovskou inflaci a další problémy se republice dařilo docela dobře a volební výsledky to reflektovaly: v roce 1928 měla NSDAP 2,6 procenta a nejsilnější stranou byli sociální demokraté následováni národními konzervativci a katolickými centristy.
To, že se Německo nakonec stalo vzornou demokracií, ovšem ukazuje snad všechna zmíněná východiska jako iluzorní. Masová demokracie nevedla po roce 1945 k nacismu, stejně tak kapitalismus nevedl po roce 1945 k nacismu, stejně tak si Německo zachovalo vlastní ekonomický model poněkud více korporativní než čistě liberální model ekonomiky – a pozitivní vývoj po roce 1945 se mi zdá taky těžko založit na tom, že Němci získali větší odvahu bít se za právní stát a svobodu. Možná ji získali, ale jako následek vývoje demokracie, těžko šlo o příčinu.
“As you move through the chapters of this book it is worth keeping these and other possible framings in mind. What would the period from 1945 to 2017 look like, for example, if viewed from the perspective of popular culture? Or if we told postwar German history as one of migration – of Germans and non-Germans moving east and west as well as in and out of the country? If we placed religion and the process of secularization at the center of our study, how might we complicate current narratives? History is ultimately a series of debates and contingencies and not a foregone conclusion. And historians' interpretations of that history differ and change with their times. How else might we approach the story of Germany's recent past?”
Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (2nd ed. 2022), str. 14.
Jak vlastně vypadalo Německo na konci války? Strašně moc lidí mimo své domovy, z různých zemí, často s neznámou identitou. Zejména se to týkalo židů. Ti často přicházeli z východu a shromažďovali se ve speciálních táborech. Tak paradoxně v Německu vznikla velká komunita židovských uprchlíků: 250 tisíc. Často šlo o jediné přeživší z celých rodin. Tito lidé, jak je v knize zdůrazněno, se milovali a měli mnoho dětí. Většinou čekali na možnost odejít pryč z Německa. Druhý vše pronikající aspekt německé společnosti po válce je „hodina žen“. Ženy se staly už na konci války rozhodující pracovní silou německé společnosti. Po válce to byly zejména ony, kdo se musel postarat, často i prostitucí či jinými klientskými vztahy k vojákům, o uživení a bezpečí své rodiny. Na jedné straně spojenci museli zavést sporý přídělový systém a černý trh bujel, každá rodina se musela postarat nějak sama.
Na druhé straně jak sovětští tak američtí vojáci byli překvapeni tím, jak se Němcům po válce žije v zásadě dobře a jak trpí nikoli pocitem viny, ale ublížení. Když byli konfrontováni v Bavorsku Němci s hrůznými fotkami z Dachau, moc to s nimi nehnulo a objevily se dokonce pověsti, že jde o oběti náletů v Drážďanech. Denacifikace – tedy odchod nacistů a jejich sympatizantů ze všech vlivných funkcí – byla přitom jedním z hlavních programů spojenců. Kromě toho dekartelizace, demilitarizace a demokratizace. Klíčová byla dekartelizace, tedy rozbití struktury velkých podniků, které na nacistickém režimu pohádkově vydělávaly (mj. i na otrocké práci) a které byly oporou militarismu i nacismu.
Už během roku 1945 se ale spojenci začali zásadně rozcházet v pojetí budoucnosti Německa: americká vs. sovětská verze ekonomiky a politiky. V roce 1945 žádný program, jak má Německo vypadat, neexistoval. Američané – s podporou Francouzů – uvažovali dokonce o rozdělení Německa na tři státy a zničení průmyslu. Nebylo to však realistické. Agrární Německo by těžko uživilo své lidi, jak upozornil exprezident Hoover. A hlad by podle něj vrhl Němce do náručí komunistů. Šéf vojenské správy Německa, americký generál Clay to vyjádřil jasně: no choice between being a Communist on 1500 calories a day and a believer in democracy on 1000 – volně přeloženo: těžko zvolíte demokracii, když vám nabízí 1000 kalorií denně, zatímco komunisti 1500. K citaci jsem si ale vybral pasáž o kartelech, ona totiž dobře ukazuje, jak byl nacistický systém protilidový, vykořisťující, nahrávající velkému byznysu a úzké skupině boháčů:
“Big corporations, connected by overlapping executive boards, had formed official cartels and colluded to fix prices, raise profit margins, and exclude new competition. Rather than challenge such business arrangements, the German state protected and enforced them to mutual benefit. Corporations like Krupp, a gigantic arms manufacturer in the First World War, and I. G. Farben, a massive chemicals concern, provided Hitler and the Third Reich crucial support and profited immensely for it – not least by their extensive use of slave labor. To break up this collusion of private and public power, the Allies agreed on the principle of decartelization, the need to break up the existing concentration of private economic power. All sides agreed as well that Germany had to demilitarize. Germany had to lose its army, but more importantly the German people had to give up their militaristic traditions. How this would happen on an individual level was murky but ending cartels – and with them the concentration of power in the heavy war industries – was understood as important to loosening the military's dominance over civilian life generally. And both decartelization and Germany's demilitarization worked to achieve the Allies' last goal and policy, that of denazification. Nazis and known Nazi sympathizers should be removed from all positions of power and influence, in every area of German life.”
Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloosmbury Academic 2018 (3d ed. 2022), str. 21.
Norimberský tribunál, denacifikaci a poměry v sovětské zóně. Pořád jsme těsně po válce. Stalin a Churchill soudní proces nechtěli, Francouzi a Sověti zase nechtěli, aby se zdůrazňovali židé jako hlavní oběti nacistického režimu. Nakonec převážili Američané a Britové. I tak se otevíralo mnoho problémů. Jakou platnost má vlastně mezinárodní právo? Je zločiny vinen stát, nebo lidé v jeho vedení? Jak reagovat na to, že spojenci dělali – postavení černochů v USA, kolonialismus, o SSSR nemluvě – podobné zločiny jako nacisté? Tato poslední otázka byla prohlášena za irelevantní čili nepřípustnou. Co si počít s tím, že Sověti chtěli nacisty potrestat za Katyň? A nedopřeje proces nacistům prostor pro obhajobu a zmatení veřejnosti? A co si počít s tzv. zločiny proti lidskosti, které potlačovaly dosud svatosvatou suverenitu států?
Jednoznačným úspěchem procesu bylo pojmenování a prokázání zločinů nacismu. Kromě tohoto procesu pak proběhlo 12 dalších: zločiny nacistických lékařů, právníků atd. Solidní základ pro denacifikaci. Američané vzali denacifikaci skutečně vážně, vypracovali dotazník se 130 otázkami, který musel každý dospělý vyplnit. Podle toho pak měli být lidé členěni do pěti kategorií. Postupně se to ale ukázalo jako fakticky nerealizovatelné. Nota bene když se toho chopili sami Němci. Osvědčení o čistotě se vydávala na základě svědectví, což vedlo samotné Němce k tomu, aby se tomu vysmívali. Denacifikace velmi vadila konzervativním kruhům a katolické církvi. Církev v tom ohledu přímo kontaktovala vojensku správu. Bála se, že z vlivných funkcí budou odstranění věřící lidé, kteří si zadali s nacismem, zatímco to pomůže komunistům a levici. V sovětské zóně měla denacifikace radikálnější charakter s detencí bývalých nacistů v táborech, nicméně výsledek byl podobný. Nota bene když se v americké i sovětské zóně ukázalo, že hlavní priorita je vybudovat silný, funkční stát. Nacistická minulost úředníků, učitelů, expertů musela jít stranou. V britské a francouzské zóně probíhala denacifikace ještě chaběji.
Už od roku 1945 bylo zřejmé, že západní a sovětská zóna se bude vyvíjet jiným směrem, to právě velmi podpořilo otázku na budování státu místo denacifikace. Sověti neměli zpočátku žádný jasný plán. Stalin kladl důraz na předstírání demokracie, ale fakticky chtěl vždy reálnou moc v rukou komunistů. Postupně byly povoleny v sovětské zóně 4 strany: komunisté, sociální demokraté, liberálové a křesťané. Největší problém pro komunisty byli sociální demokraté. Oni sami, tedy sociální demokraté, chtěli v duchu poučení z konce výmarské republiky spojení s komunisty, ale brzy pod vlivem sociální demokracie v západních zónách začali razit antikomunistickou notu. To vedlo Stalina k vynucenému sloučení. Svobodně se k tomu mohli vyjádřit jen sociální demokraté v západním Berlíně: 82 procent bylo proti. Svobodné volby v roce 1946 v sovětské zóně byly pro Sjednocenou socialistickou stranu (plod násilného splynutí komunistů a sociálních demokratů) zklamáním, proto Sověti ovládli vedení zbylých stran, vytvořili jednotnou „antifašistickou“ kandidátku… a zbytek známe už z Československa po roce 1948. V Berlíně jako celku volby dopadly naprostým triumfem sociálních demokratů (48,7 %) a debaklem sjednocené socialistické strany (19,8 %).
“The elections on October 20, 1946, demonstrated the party's limited support. In the Land assemblies of the Soviet zone, the Socialist Unity Party won slightly over 47 percent of the vote, less than the “bourgeois” parties… combined. More telling were the election results for Greater Berlin, where all four occupying powers administered the vote, not the Soviet administration alone. The Social Democrats received 48.7 percent of the vote, the Christian Democrats 22.2 percent, the Socialist Unity Party 19.8 percent, and the Liberal Democrats 9.3 percent. In short, free elections did not produce the outcome desired by the Soviet occupation and the Socialist Unity Party. After this election, the Socialist Unity Party shifted to the “unity list” voting system then being imposed in other Eastern Bloc states: Each voter cast a single vote for a single list of candidates drawn from the different parties and mass organizations, determined in advance by the Socialist Unity Party. This list represented “unity” behind the anti-fascist program. The alternative to voting for the unity list was to vote „no“, which required a procedure that made a negative vote evident to election observers. Free elections with a truly secret ballot were over.”
Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (3rd ed. 2022), str. 31
Nyní o poměrech v americké okupační zóně. Vojáci, kteří spravovali Německo, se obecně snažili spíše vyhnout politice a klást důraz na věcnou, odbornou stránku, což je ale vedlo k těm, kdo si nějak zadali s nacismem. V západní zóně vznikly tyto strany: sociální demokraté, křesťanští demokraté, komunisté, liberálové. Nejvíce bývalých nacistů v poměru k velikosti strany bylo mezi liberály. V roce 1949 měli volební leták, v němž dávali rovnítko mezi ukončením denacifikace a občanskou rovností. Liberálové měli v zásadě dvě hlavní křídla: právní stát a ekonomický liberalismus spojený s nacionalismem. Sociální demokraté byli antikomunističtí, ale chtěli určitou míru znárodňování. Přes snahu překročit hranice dělnictva třeba i směrem ke katolickým věřícím zůstával v SPD antikatolický sentiment, který jí zřejmě prohrával volby. CDU (resp. CSU) byla novou stranou, která vznikla ve snaze distancovat se od kolaborantů z bývalé katolické strany Centrum a ve snaze překlenout katolický / protestantský předěl. To se dařilo ale jen velmi postupně. Ve straně měla veliký vliv katolická církev. CDU měla dvě hlavní křídla: 1. odborářské, jemuž nebyla cizí určitá míra znárodnění, ale menší než u SPD, a hlásalo třetí cestu mezi kapitalismem a marxismem, a 2. byznysové, které postupně převládlo a jehož představitel byl Adenauerem.
Adenauer uspěl díky dvěma základním bodům: 1. žádné socialistické experimenty a 2. ekonomická integrace s Francií a Beneluxem. Vliv komunistů výrazně klesl s tím, jak se východní Německo měnilo v komunistický stát, byl to zřejmě i pro voliče komunistů na západě Německa odstrašující fakt. V prvních svobodných volbách v nové NSR měli jen 5,6 procenta a v roce 1956 byli zakázáni. V západní zóně byla podporována svobodná politická diskuse a Němci měli přijít s návrhem ústavy. V Hesensku 70 procent voličů podpořilo ústavu, v níž bylo znárodnění těžkého průmyslu, železnice, vody, elektřiny. Američané to odmítli s tím, že je to jednak moc socialistické a jednak že je třeba znát názor celé západní zóny. V roce 1947 bylo už jasné, že žádné jednotné Německo nebude. Studená válka se zostřovala v souvislosti se situací na Balkáně a postupně dalším vývojem v mezinárodním kontextu včetně února 1948 v Československu.
Západní spojenci se rozhodli k integraci svých zón. Američané také spustili Marshallův plán: asi 150 miliard dolarů v dnešní hodnotě. Nejvíce dostaly Francie a Británie. Pro Sovětský svaz to byl fakticky akt agrese, který navazoval příjemce ekonomicky na USA. Pro západní Německo měla větší význam měnová reforma. Do té doby měly stabilní směnnou hodnotu jen americké cigarety. Pro rozhýbání ekonomiky bylo třeba nahradit starou říšskou marku novou měnou. Reforma se měla stát výkladní skříní křesťansko-demokratické politiky tzv. ordoliberalismu, tedy sociálně-tržní ekonomiky. Zavedení nové měny znamenalo výrazné poškození úspor: pokud měl někdo 1000 marek, zůstalo mu asi 70. Důchody a mzdy byly převedeny ale v poměru 1:1. Reforma umožnila výrazně omezit přídělový systém a zaplnit obchody zbožím (produkce vzrostla asi o 25 procent). Vzrostla i nezaměstnanost, ale spíše ve smyslu, že se ukázalo, kolik bylo reálně nezaměstnaných lidí už před reformou. Reforma znamenala definitivní rozkol mezi západní a východní zónou, což se ukázalo zvláště tvrdě v Berlíně.
Nová měna začala spontánně i ve východním Berlíně nahrazovat tu starou. Sověti to nemohli připustit, pokud chtěli držet svůj ekonomický model, a tak Berlín jako celek zavřeli. Západní spojenci se ho mohli vzdát, jenže Američané chtěli ukázat, že to se svými závazky vůči spojencům v Evropě myslí vážně, a tak spustili obří projekt leteckého mostu, který zásoboval západní Berlíňany potravinami, uhlím, ropou atd. S pomocí Britů uskutečnili mezi dubnem 1948 a květnem 1949 přes dvě stě tisíc letů. Pro západní Němce se tak najednou angloamerická letadla stala symbolem nikoli zkázy, ale pomoci. Sověti fakticky nemohli letecký most vojensky ohrozit s ohledem na své postavení v Německu i v Evropě a na horkou válku, kterou by tím mohli vyvolat.
“To give up Berlin at this point might have signaled a limit to Americans' commitment to their European allies. Consequently, the United States decided, in conjunction with Britain, to fly food and fuel into the western zones of Berlin. What is today known as the Berlin Airlift was a risky venture and in no way a guaranteed success. Nonetheless, the United States and Great Britain began the enormous project of providing for Berlin's western residents, flying over 200,000 flights from April 1948 to May 1949. The logistics were difficult. The Western Allies developed a complicated system for planes to land, unload, and take off rapidly after dropping their cargo. The Soviets did not respond to the Berlin Airlift with the force. To shoot down civilian planes would have cost them their stakes in the institutional organization of Germany and the high moral ground, and violated the four power agreements for the occupation of Germany, and, most importantly, the peace. If the Berlin Airlift did not provoke another war it nonetheless changed the city of Berlin. From now on there were two governments, two city halls, two Berlins – East and West.”
Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (3rd edition 2022), str. 42.
Diskuse