Díra
13. 9. 2026 / Jiří David
Stál dlouho nad dírou a všiml si, že její okraj se jakoby neposouvá. Jen on byl každý den jakoby o něco blíž. Začal ustupovat. Tím se však díra nezmenšila. Objevila se za ním. Někdy tam byl sám, jindy se zdálo, že je tam ještě někdo. Několikrát se tak vrátil na původní místo. Vždycky tam našel jen vlastní stopu. Přestal proto věřit vzdálenosti.
Jednoho rána sestoupil o několik kroků níž. Ne proto, aby do ní spadl. Chtěl jen zjistit, zda má díra dno.
Neměla.
Když se vracel, zjistil, že nahoře už nestojí tam, odkud přišel. Nevěděl, kdy přešel. Pak si všiml, že díra vrhá stín. Jen nebylo jasné, na co. Stín se totiž pohyboval jinak než on. Co však bylo již nezpochybnitelné, bylo, že její okraj se pohybuje.
Když tam příště přišel a nebylo zřejmé kdy, nebyl už na okraji. Okraj byl v něm. A teprve tehdy pochopil, proč se díra nikdy nezmenšovala. Jen měnila místo, odkud se na ni díval. Neměla totiž kam zmizet. Byla nad ním.
Tehdy si uvědomil, že se celou dobu nedíval do díry.
Diskuse