Když se novináři naučili salutovat tiskovým konferencím

11. 9. 2026 / Fabiano Golgo

Novináři o sobě rádi říkají, že píší první verzi dějin. Dne 11. září 2001 to tentokrát nebyla profesní samolibost. Americké televize skutečně psaly první verzi dějin přímo před očima publika a dělaly to většinou pozoruhodně dobře. Moderátoři nevěděli, co přijde za pět minut, reportéři stáli pod mrakodrapy, které ještě před chvílí považovali za kulisu svého pracovního dne, a kamery ukazovaly druhé letadlo v okamžiku, kdy narazilo do jižní věže. Nebyl scénář, nebyla tisková konference, nebyl poradce prezidenta, který by předem vysvětlil, co si o tom má člověk myslet. Média musela jednoduše dělat žurnalistiku.

A právě proto je tak zajímavé sledovat, co se s nimi stalo potom, když už tiskové konference přišly.

 
Bezprostředně po útocích americká veřejnost novinářům důvěřovala způsobem, o jakém se jim předtím ani potom příliš nesnilo. Pew Research Center v listopadu 2001 zjistil, že 77 procent Američanů hodnotilo zpravodajství o útocích a válce proti terorismu jako dobré nebo vynikající. Ještě nápadnější byla změna jiné otázky: před 11. zářím si 43 procent lidí myslelo, že média „stojí za Amerikou", po útocích už 69 procent. Média měla najednou reputaci, publikum a vlasteneckou legitimitu. Pro každou profesi je nebezpečné, když ji veřejnost začne příliš milovat. Novinář by měl zpozornět zvlášť ve chvíli, kdy ho vláda považuje za dobrého občana.

Televizní studia se začala plnit americkými vlajkami a vznikl dokonce spor, zda mají moderátoři nosit vlaječku na klopě. Sama vlajka samozřejmě z nikoho nedělá špatného reportéra. Problém nebyl v kusu látky. Problém byl v otázce, kterou vlaječka symbolizovala: může být novinář v okamžiku národního traumatu současně Američanem, který svou zemi podporuje, a profesionálem, jehož zaměstnáním je nedůvěřovat právě lidem, kteří ji řídí?

Dan Rather z CBS poskytl o několik měsíců později neobyčejně otevřenou odpověď. Připustil, že atmosféra po 11. září ovlivnila jeho ochotu klást některé nepříjemné otázky vládě, a mluvil o vlastenectví, které se může dostat mimo kontrolu. Nebyl to žádný začínající reportér vyděšený telefonátem tiskového mluvčího, ale Dan Rather, jedna z nejslavnějších tváří americké televize. Pokud i on cítil, že některé otázky se v místnosti najednou pokládají obtížněji, není třeba vymýšlet ministerstvo propagandy. Společenský tlak pracuje levněji.

Po 11. září se navíc velmi rychle objevila nová kategorie argumentu, před níž média tradičně měknou: národní bezpečnost. Condoleezza Riceová 10. října 2001 telefonovala vedení hlavních televizních sítí a žádala je, aby celé videonahrávky Usámy bin Ládina nevysílaly automaticky a bez předchozí kontroly. Bílý dům argumentoval, že nahrávky slouží jako propaganda a že by teoreticky mohly obsahovat zakódované instrukce teroristům. Pro tuto druhou možnost neměl konkrétní důkaz. Televize přesto souhlasily, že materiál budou editovat a nebudou ho bez rozmyslu vysílat celý.

To nebyla státní cenzura. Vláda nic právně nezakázala a stanice měly dobrý důvod neproměnit televizní obrazovku v bezplatný vysílač Al-Káidy. Ale vztah se změnil. Když poradkyně prezidenta pro národní bezpečnost řekla redakcím, že něco může ohrožovat Ameriku, redakce už neměly stejnou chuť odpovědět tradičním novinářským „dokažte to". V říjnu 2001 znělo „národní bezpečnost" přibližně jako hasič křičící „uhněte". Člověk nejdřív uhne a až potom se ptá, zda opravdu hořelo.

Britské listy tehdy sledovaly něco, co bylo v českém prostředí velmi viditelné: různé země reagovaly na tutéž událost úplně jiným novinářským reflexem. BBC například svým reportérům doporučovala, aby sami nepoužívali slovo „terorista" jako automatickou redakční kategorii a nechávali podobná označení především citovaným aktérům. Američanovi sedícímu několik týdnů po 11. září před televizí mohl takový přístup připadat téměř absurdně akademický. Britská veřejnoprávní tradice však vycházela z myšlenky, že novinář není zaměstnán proto, aby si oblékl slovník jedné ze stran konfliktu, byť tou stranou je vlastní stát. Britské listy na tento rozdíl upozorňovaly už tehdy.

Pak přišel Afghánistán, kde se ještě dalo relativně snadno vysvětlit, kdo je kdo. Al-Káida provedla útoky, Tálibán jí poskytoval útočiště a americká vojenská operace měla na začátku poměrně srozumitelný cíl. Britské listy už v listopadu 2001 porovnávaly zpravodajství České televize a BBC a upozorňovaly, jak odlišný obraz války dostává český a britský divák. To byl důležitý spor, ale skutečná maturita médií přišla až s Irákem. Tam už nebyl problém ukázat tank. Bylo nutné zjistit, proč tam ten tank vlastně jede.

A právě tady se ukázalo, že reportér může být mnohem méně zranitelný pod palbou než na washingtonském briefingu.

Bushova administrativa při přípravě války disponovala informační výhodou, která je pro novináře téměř nesnesitelná. Měla CIA, Pentagon, NSA, satelitní snímky, přeběhlíky, tajné dokumenty a vysoké představitele, kteří mohli říci: „Máme další informace, ale jsou utajované." Tato věta je pro žurnalistiku něco mezi heroinem a šekem bez částky. Informaci nelze nezávisle ověřit, ale nelze ji ani bezpečně ignorovat, protože ji právě pronesl viceprezident nebo ministr obrany.

Nejznámější selhání proběhlo v New York Times. V květnu 2004 noviny udělaly něco, co velké instituce dělají asi stejně ochotně jako kočky chodí k veterináři: veřejně přiznaly, že část jejich předválečného zpravodajství o iráckých zbraních hromadného ničení nebyla dostatečně přísná. Některé informace pocházely od iráckých emigrantů a přeběhlíků, kteří nebyli právě neutrálními pozorovateli Saddámova režimu; někteří měli velmi konkrétní zájem na tom, aby ho americká armáda odstranila. Redakce připustila, že kontroverzní informace nebyly vždy dostatečně označeny jako nejisté a že některé příběhy dostaly význam, který jejich důkazy neunesly.

Judith Millerová se stala symbolem této katastrofy, protože novinářský svět miluje jednoho viníka stejně jako politický. Je to pohodlnější než přiznat, že problém musí projít několika patry budovy, než se dostane na první stránku. Reportér dodá text, editor ho přijme, další editor zvolí titulek, někdo rozhodne o první straně a celá instituce dá čtenáři signál: tohle je důležité a máme důvod tomu věřit. Pokud byl problém pouze Judith Millerová, New York Times by nepotřeboval redakční sebereflexi. Potřeboval by personální oddělení.

Ještě zajímavější pitvu provedl Washington Post. Když Howard Kurtz v roce 2004 zkoumal vlastní předválečné zpravodajství listu, našel vzorec, který je možná důležitější než jakákoli jednotlivá chyba. Tvrdá tvrzení administrativy dostávala prominentní prostor, zatímco skeptické texty často končily uvnitř novin. Walter Pincus například napsal před válkou článek zpochybňující sílu důkazů o iráckých zbraních hromadného ničení. Skončil na straně A17.

A17 je kouzelné místo. Technicky jste zprávu zveřejnili. Morálně si ji můžete po válce najít v archivu. Prakticky jste zajistili, že ji neuvidí nikdo kromě člověka, který hledá výsledky okresního lakrosu.

To je způsob, jakým může seriózní médium informovat o obou stranách a přitom jedné straně dát megafon a druhé sklenici přitisknutou ke zdi.

Ne všichni novináři přitom pochodovali stejným směrem. Reportéři washingtonské kanceláře Knight Ridder, zejména Warren Strobel a Jonathan Landay, mluvili s lidmi z nižších a středních pater státního aparátu, tedy s analytiky a diplomaty, kteří často měli mnohem menší chuť předvádět se před kamerou než jejich šéfové. Už v roce 2002 publikovali články zpochybňující některá tvrzení o iráckých zbraních a vztahu Saddáma k Al-Káidě.

Jejich problém byl téměř komický. Měli řadu správných otázek, ale pracovali pro organizaci, jejíž jméno v newyorských a washingtonských salonech nemělo stejnou váhu jako New York Times. V americkém žurnalistickém systému tedy existovaly skeptické informace. Jen neměly dostatečně prestižní logo.

To je jedna z nejméně diskutovaných lekcí celé epizody. Selhání médií neznamená vždy absenci správné informace. Někdy správná informace existuje, jen jí systém nepřisoudí správnou společenskou hodnotu. Ministr má titul, kancelář, limuzínu a mikrofon. Analytik má pochybnosti a tabulku. Není těžké odhadnout, kdo půjde do hlavních zpráv.

Pak válka začala a Pentagon přišel s projektem, který byl současně geniální a zcela legitimní: embedded journalism. Přibližně šest set novinářů bylo přiděleno přímo k americkým a britským vojenským jednotkám. Dostali něco, co válečný reportér normálně zoufale chce — přístup. Mohli jet s vojáky, spát s nimi, vidět boj zblízka a vysílat obrázky, které by jinak nikdy nevznikly.

Tvrdit, že embedding byl pouze propagandistická operace Pentagonu, je příliš jednoduché. Novináři díky němu viděli věci, které by jinak neviděli, a vojáci neměli automaticky právo určovat obsah jejich reportáží. Jenže systém měl zabudovaný jeden lidský problém. Když s dvaceti lidmi několik týdnů spíte, jíte, jedete stejným obrněným transportérem a někdo po vás střílí, přestanou být abstraktním „americkým vojskem". Stanou se Bobem, Mikem a chlapcem z Ohia, který má doma dvouletou dceru.

To není novinářská korupce. To je savčí nervový systém.

Právě proto musí redakce vědět, že embedded reportáž ukazuje válku z výjimečně dobrého místa a zároveň z výjimečně úzkého místa. Kamera vidí, odkud americká střela odletěla. Nemusí vidět, kam dopadla.

Reportérka Ashleigh Banfieldová z MSNBC na to upozornila už v dubnu 2003. Kritizovala příliš čistý televizní obraz války a mluvila o tom, že americké publikum nevidí celou její realitu. NBC oznámila, že je jejími výroky hluboce zklamána. Z toho nemusíme vyrábět sovětský proces. Banfieldová nebyla odvlečena na Lubjanku a síť měla své vlastní profesní výhrady. Ale je pozoruhodné, jak rychle se kritika způsobu, jakým média válku ukazují, mohla stát problémem uvnitř samotného média.

Peter Arnett dopadl ještě rychleji. NBC ho vyhodila poté, co poskytl rozhovor irácké státní televizi a prohlásil, že původní americký válečný plán narazil na problémy. Arnett sám připustil, že dát takový rozhovor propagandistické televizi nepřítele bylo špatné rozhodnutí. Zajímavé ovšem je, že hlavní spor nebyl o to, zda jeho hodnocení situace bylo fakticky absurdní. Problémem bylo, kde to řekl. V době války se někdy fakta neposuzují pouze podle obsahu, ale také podle toho, na kterém kanálu je člověk vysloví.

A pak nastává nejkrásnější paradox celé historie amerických médií po 11. září. Tisk, který v některých zásadních chvílích před válkou selhal v kontrole vlády, později předvedl některé ze svých nejlepších výkonů právě při odhalování následků této politiky. CBS zveřejnila fotografie z Abu Ghraibu, Seymour Hersh případ rozšířil v New Yorkeru, americká a britská média odhalovala tajné věznice CIA a extraordinary renditions, Washington Post publikoval o black sites a o několik let později Guardian a Washington Post zveřejnily Snowdenovy dokumenty o NSA.

Hlídací pes tedy nezemřel. Jen v rozhodujícím okamžiku několikrát usnul u dveří a potom velmi energicky pronásledoval zloděje po zahradě.

To není drobný rozdíl. Úkolem tisku není pouze odhalit po pěti letech, že vláda neměla důkazy, o nichž tvrdila, že je má. To je samozřejmě pořád důležité. Jenže z politického hlediska existuje určitá asymetrie mezi titulkem „Saddám má zbraně hromadného ničení" před invazí a titulkem „Možná je vlastně neměl" poté, co tanky už stojí v Bagdádu.

Noviny mají datum vydání. Válka bohužel nemá tlačítko Undo.

Britské listy byly v tomto období často posedlé právě otázkou, co tradiční média vynechávají. Někdy oprávněně, jindy jsme v touze otevřít debatu dávali příliš velkou váhu materiálům, které si ji nezasloužily — jak jsme už ukázali v části této série o konspiračních teoriích 11. září. Ale základní nedůvěra vůči mediálnímu konsensu měla po roce 2001 velmi konkrétní důvod. Konsensus totiž někdy nevzniká proto, že všichni nezávisle ověřili stejnou skutečnost. Může vzniknout také proto, že všichni telefonovali stejným lidem.

Když Dick Cheney v neděli vystoupí v televizi, New York Times v pondělí cituje vysoce postaveného představitele a CNN v úterý diskutuje článek New York Times, divák může mít dojem tří nezávislých potvrzení. Někdy však pouze sleduje jednu informaci, která udělala kolečko Washingtonem a vrátila se na obrazovku s lepším účesem.

To je mnohem zajímavější než jednoduché tvrzení, že média „lhala". Většinou nelhala. Některé redakce pracovaly špatně se zdroji, některé přeceňovaly autoritu lidí ve vysokých funkcích, jiné podceňovaly skeptické hlasy a skoro všechny pracovaly uvnitř společnosti, která ještě slyšela zvuk letadel narážejících do World Trade Center. Žurnalistické selhání nemusí být korupce ani ideologické spiknutí. Někdy je to kombinace prestiže, strachu, přístupu a profesního stáda.

Právě stádnost je v tomto příběhu důležitá. Novinář nerad zůstává sám s titulkem, který říká, že všichni ostatní možná běží špatným směrem. Pokud se mýlí společně s Times, Postem, CNN a vládou Spojených států, byla to „chyba éry". Pokud má pravdu sám a válka skutečně začne, kolegové ho mohou považovat za člověka, který nepochopil závažnost okamžiku. Institucionální incentivy tedy vůbec nemusí být politické. Stačí obyčejná profesní zbabělost, která se obvykle jmenuje „opatrnost".

To je také důvod, proč americká zkušenost z let 2001–2003 není jen historická kuriozita. Dnes máme tisíckrát rychlejší informační systém a tisíckrát více zdrojů, ale základní mechanismus nezmizel. Vláda stále disponuje informacemi, které reportér nemůže ověřit. Úředník stále může říci „classified". Redakce stále soutěží o exkluzivitu a novinář stále miluje člověka, který mu zavolá první.

Rozdíl je jen v tom, že nyní už vedle Bílého domu existuje ještě X, Telegram, TikTok, influenceři, anonymní účty, umělá inteligence a několik milionů lidí, kteří během patnácti minut vysvětlí, že ministr lže, reportér lže a letadlo možná vůbec neexistovalo.

V roce 2001 měl novinář problém, protože měl příliš málo informací. V roce 2026 má problém, protože jich má tolik, že dobrá lež může přijít ve vysokém rozlišení, s mapou, titulky a člověkem, který si před jméno napsal „Dr.".

Ale 11. září naučilo média jednu věc, kterou by bylo škoda znovu zapomenout. Jejich nejlepší okamžik nastal tehdy, když nevěděla nic, vláda ještě neměla připravený výklad a reportéři museli pouze sledovat, ověřovat a popisovat, co vidí.