Arabské jaro je mrtvé - a Sýrie píše jeho nekrolog

8. 9. 2012

Možná se choval jako neústupná babička, ale měl pravdu. Arabské jaro skončilo. Dny protestujících s laptopy a BlackBerry na náměstí Tahrír jsou už dávno pryč.

Namísto toho probíhá rozsáhlejší boj, který se vztahuje k událostem starým celá staletí a v nichž jde jak o regionální nadvládu, tak o válku mezi sunnity a šíity o kontrolu nad Středním východem a dědictvím proroka Muhammada.

Frontová linie nyní vede Sýrií, kde podle OSN bylo od začátku protestů v březnu 2011 zabito více než 20 000 lidí.

Ale kořeny sahají, aspoň pokud jde o moderní historii, přinejmenším do Iráku - a Spojené státy nesou velkou část zodpovědnosti za znovuotevření této Padořiny skříňky.

Významným faktorem při vzniku probíhajícího boje se stala americká invaze do Iráku v roce 2003, která postavila dosud vládnoucí sunnity proti šíitům. Podle sunnitů jsou šíité vlastně nevěřící, kteří se před 1 400 lety postavili proti představitelům islámu a od té doby jsou na špatné straně. Jenže invaze znamenala vítězství šíitů a postupnou proměnu Iráku v klientský stát sousedního šíitského Íránu. Sunnité dodnes nechápou, proč Američané pluli přes oceán, aby dosáhli této změny, a mnoho se jich ze zoufalství přidalo k al-Kajdě.

A nyní se bojuje v Sýrii. Ve skutečnosti Asadova rodina není šíitská, ale alávitská, tj.náleží k tajné šíitské sektě, která tvoří asi 13% obyvatelstva. Je tu také významná křesťanská komunita. Írán alávity "přijal do rodiny" a dlouhodobě udržuje spojenectví a rodinou Asadů.

Dále na západ leží Libanon. Ten je na severu sunnitský, ve středu křesťanský a na jihu šíitský, přičemž každá z náboženských komunit tvoří zhruba třetinu obyvatelstva. Jak vám každý Libanonec řekne, je to citlivá směs, která dala vzniknout živoucí kultuře, fantastickému jídlu, atraktivním lidem - a navracejícím se cyklům občanské války.

Na vrcholu stojí šíité se svou milicí Hizballáh, která je po zuby ozbrojena a má tisíce raket namířených na Izrael, většinou dodaných z Íránu a Sýrie. Kromě toho provozuje vlivnou síť sociálních služeb. Hizballáh může svrhnout vládu, kdykoliv se mu zachce.

Írán tedy v regionu získává podporu a proti němu zasahují ropné státy Perského zálivu podporující syrské povstalce.

Na začátku nemělo Arabské jaro ke sporu mezi sunnity a šíity žádný vztah. První výbuch nastal v Tunisku v prosinci 2010. Pak přišel Egypt, Bahrajn, Libye a Jemen. Diktátoři čelili demonstrujícím studentům disponujícím mobilními komunikacemi, jež vláda neuměla sledovat a monitorovat. Studenti uměli zorganizovat dav a komunikovali prostřednictvím sociálních médií se stamilióny příznivců.

Arabské režimy byly v mnoha ohledech výsledkem izraelských vítězství v letech 1948 a 1967. Po katastrofálních porážkách se k moci dostali vojenští despotové a postupně se nechali zkorumpovat. V roce 2011 byla většina arabských vlád brutálních, nekreativních a neinspirujících.

Arabské jaro uvedlo Střední východ opět do pohybu - a přitom vyplul na povrch sunnitsko-šíitský spor.

Náboženské napětí vzniklo nejdříve v Egyptě, kde sunnitské Muslimské bratrstvo snadno ovládlo pole po revoluci zahájené liberály, anarchisty, socialisty, studenty,umělci a fanoušky moderních technologií, kteří se přidali k miliónům nezaměstnaných a zbídačených. A také v Tunisku vládnou sunnitští islamisté, i když umírnění.

Ale epicentrem historického boje sunnitů s šíity se stala Sýrie. A Libanon bude zřejmě následovat. Téměř všichni povstalci v Sýrii jsou sunnité a bojují takřka výhradně v sunnitských oblastech. Oblasti obývané alávity obecně podporují Asada a k nejhorším masakrům došlo v sunnitských vesnicích na okraji alávitských měst. Podle povstalců se alávité snaží území etnicky vyčistit pro případ, že by prohráli, aby tak zajistili jeho obranyschopnost. Ačkoliv povstalci chtějí vytvořit sunnitskou vládu, která podle nich bude otevřená všem a demokratická, Tahrír to už nepřipomíná ani zdaleka.

Jak Asadova vláda slábne, ocas začíná vrtět psem - vliv Íránu a Hizballáhu uvnitř Sýrie roste. Hizballáh bojuje bok po boku se syrskou armádou a Íránci dodávají zbraně a cvičí syrské milice. A z druhé strany se sunnitská al-Kajda snaží proměnit Sýrii ve svou novou základnu. Bojovníci z Alžírska, Iráku, Libye, Čečny a dalších zemí proudí do země a velitelé povstalců s nimi uzavírají spojenectví. A Sýrie se svým terénem by se mohla stát mnohem lepší základnou al-Kajdy, než kdy byl Irák.

Sýrie se patrně ještě ve větší míře změní v bojiště války mezi Hizballáhem, sunnitskými povstalci, vládními vojsky, Íránem a al-Kajdou. A až se země zhroutí - nebo možná ještě dříve - může stejně dopadnout i Libanon.

Můj irácký přítel měl pravdu. Arabské jaro už neexistuje.

Podrobnosti v angličtině: ZDE