Schopnost se něčeho vzdát

23. 2. 2013

V poslední době mi udělaly radost dvě zprávy - odstoupení papeže a odmítnutí církevních restitucí Bratrskou jednotou baptistů. Obě události v mých očích spojuje jedno podstatné - a to hledání smyslu. Smyslu toho, proč tu jsme, proč vykonáváme určitou práci, roli, o co nám vlastně jde a co v tomto ohledu považujeme za podstatné, píše Daniel Redlich.

Obě události mají ještě další, neméně důležitý prvek - a to schopnost se něčeho vzdát. Vzdát se, i když právě tento úkon může být pro nás v danou chvíli docela nesnadný a bolestivý. Navíc vzdát se za okolností, kdy výsledek vůbec není zaručen a kdy dost dobře nemůžeme předpokládat, že se oběť vyplatí. Tedy kdy nejde o výměnu.

Radost mám v obou případech z pocitu, že účastníci dokázali překonat sami sebe. Protože to je podle mne to, oč jim vlastně jde či by jim snad mělo jít. Neboť, vrátím-li se k myšlence podstaty, můžeme se ptát, jakou roli vlastně v současné společnosti církve mají? A mají vůbec nějakou? Tyto otázky, které by snad jindy či jinde mohly být vnímány jako kacířské, mají své opodstatnění. Je totiž úplně v pořádku, pokud se vydáme téměř "jakoukoliv cestou". Problém nastává, pokud ztrácíme vnitřní konzistenci. A jsem velmi rád, že se papež i baptisté, stejně jako svědkové Jehovovi, kteří se církevních restitucí vzdali již dříve, tou otázku zřejmě zaobírají.

Zde by asi bylo na místě poznamenat, že nejsem členem žádné církve, dokonce nejsem ani věřící v obvyklém slova smyslu. Přesto mi přijde cenné a nadějné, že se výše uvedené události staly. Vidím v tom možný návod a poučení i pro nás ostatní, nevěřící a církevní nečleny.

0
Vytisknout
5370

Diskuse

Obsah vydání | 25. 2. 2013