Dokument:

Ne německá Evropa, ale evropské Německo

25. 2. 2013

Excelence, vážené dámy, vážení pánové,

ještě nikdy nebylo tolik Evropy! To říkám, když se s velkou vděčností rozhlížím po tomto sále a smím pozdravit hosty z Německa a celé Evropy!

Ještě nikdy nebylo tolik Evropy: mnozí lidé to dnes pociťují úplně jiným způsobem, například při ranním pohledu do německých novin. Tam se s námi potkává Evropa zkrácená na čtyři písmena -- jako euro, jako krizová záležitost. Neustále se mluví o diplomacii na nejvyšší úrovni a záchranných balíčcích. Jde o obtížná vyjednávání, také o dílčí úspěchy, především ale je zde stísněnost, také výrazná rozmrzelost, kterou nelze ignorovat. V některých členských státech se lidé bojí, že se stanou pokladníky krize. V jiných zemích narůstí obavy ze stále ostřejších úsporných opatření a sociálního sestupu. Dávání a braní, zadlužování a ručení, odpovědnost a podílení se -- to vše se mnoha občankám a občanům už nezdá být ve společenství Evropanů správně a spravedlivě rozdělené.

K tomu přistupuje seznam kritických výtek, které lze číst a slyšet už po dlouhou dobu: rozhořčení nad bruselskými technokraty a jejich regulační zběsilostí, stížnosti na nedostatečnou transparentnost rozhodování, nedůvěra k nepřehledné síti institucí a v neposlední řadě nevole nad rostoucím významem Evropské rady a dominantní roli německo-francouzského tandemu.

Krize důvěry v politický projekt jménem Evropa

Přes všechnu svoji přitažlivost zanechává Evropa v příliš mnoha občanech pocit, že jsou bezmocní a bez vlivu. V Evropě je zapotřebí vyjasnění. Když vidím známky netrpělivosti, vyčerpání a frustrace mezi občany, když čtu průzkumy ukazující obyvatelstvo, které si není jisto, jestli je naše cesta směrem "více Evropy" správná, zdá se mi, jako bychom stáli před novým prahem -- nejistí, jestli máme doopravdy rozhodně pokračovat dál. Tato krize má víc než jen ekonomický rozměr. Je to také krize důvěry v politický projekt jménem Evropa.

Pro mne je dnešní den podnětem, abych se znovu a kriticky vrátil ke své euforické větě krátce po uvedení do úřadu, kdy jsem řekl: "Chceme mít odvahu pro více Evropy." Tak rychle a jistě jako tehdy bych to už dnes neformuloval. Toto "více Evropy" potřebuje výklad, potřebuje diferenciaci. Kde může a má více Evropy přispět ke zdařilé vzájemnosti? Jak má vypadat Evropa: co chceme rozvíjet a posilovat, co chceme omezit? A ještě: jak najdeme pro víc Evropy také víc důvěry, než kolik jí máme nyní?

Vzpomeňme si: začátek byl velmi slibný. Pouhých pět let po konci druhé světové války navrhnul ministr zahraničí Francie Robert Schuman svým evropským partnerům založení Evropského společenství uhlí a oceli. Francie a Německo se staly zdrojem mocných impulzů evropského vývoje -- a z někdejších válečných protivníků se stali blízcí partneři.

Začátek: Evropa jako mírový projekt

Tehdy, roku 1950, pocházela hlavní idea od Jeana Monneta. Jeho cíl: zajištění evropského míru "vytvářením společenství", které by současně slibovalo užitek svým členům. Západní Německo dosáhlo touto integrací svou první rehabilitaci v mezinárodním společenství států. Francie a ostatní členské státy uspokojily prostřednictvím kontroly nad německou produkcí uhlí a oceli své bezpečnostní potřeby. Základní myšlenka se prosazovala dlouho a obtížně, ale byla politicky velmi jasnozřivá: když bude navzájem splývat hospodářství, jednou splyne i politika.

Na dalekosáhlou, národy přesahující politiku bylo roku 1950 přirozeně ještě příliš brzo. Z hospodářské integrace se měla stávat politická integrace jen krok za krokem, společná Evropa měla nakonec povstat ze stále větších oblastí vzájemného společenství -- pro jedny to měla být evropská federace, pro jiné Evropa vlastí. Po dlouhou dobu byl pro tuto pragmatickou metodu celkový projekt Evropy fakticky věcí budoucnosti. Dnes jsme ovšem nuceni tuto taktiku znovu od základu zvážit. Pokud bude připuštěno, aby vývoj dál pokračoval bez dostatečného celkového politického rámce, dostanou se tvůrci politiky časem do vleku událostí.

Konstrukční chyby, nicméně...

Už v minulosti často chybělo u významných mezníků politické rozpracování. Po zhroucení komunistického tábora bylo do EU přijato deset států, ačkoliv pro tak velkou EU ještě chyběly potřebné základy. A tak zůstaly při tomto velkém rozšíření EU otázky jejího prohlubování zčásti bez odpovědi. Jak se ukázalo, vážné důsledky mělo také zavedení společné měny. V průběhu let zavedlo euro sedmnáct států, ale samotné euro nedostalo žádné důrazné finančně politické řízení. Tato konstrukční chyba dovedla Evropskou unii do zvráceného postavení, které bylo v nouzi korigováno teprve záchrannými opatřeními jako je evropský mechanismus stability ESM a fiskální pakt.

Pro mě je nicméně jasné: i kdyby měla selhat jednotlivá záchranná opatření, celkový evropský projekt tím zpochybněn není. Jeho přednosti jsou dodnes naprosto zřejmé: cestujeme od Němenu až k Atlantiku a od Finska až po Sicílii beztoho, že bychom někde na hranici museli vytahovat cestovní pas. Ve velké části Evropy platíme společnou měnou a kupujeme boty ze Španělska a auta z Česka bez celních přirážek. V Německu se necháváme ošetřovat polskými lékaři a jsme za to vděční, protože jinak by musely leckteré praxe zavřít. A naši senioři tráví svůj odpočinek na pobřežích Španělska, mnozí také na polském Baltu. Je potěšitelné, že více Evropy se stalo každodenní záležitostí.

Z tohoto důvodu jsou výsledky průzkumů veřejného mínění rozporné jen na první pohled. Skepse vůči EU sice v posledních letech silně stoupla, ale většina lidí je dál přesvědčena: naše složitá a stále globálnější realita potřebuje regulaci v rámci přesahujícím národy. My všichni v Evropě máme ze společenství velké politické a hospodářské výhody.

Co je evropská identita?

Je ovšem pořád těžké načrtnout, co nás vyznačuje jako Evropany, co znamená evropská identita. Nedávno mi mladí lidé, kteří byli hosty v tomto zámku Bellevue, potvrdili to, co asi dobře ví mnoho lidí v tomto sále: "Když jsme ve velkém širém světě, cítíme se jako Evropané, když jsme v Evropě, cítíme se jako Němci. A když jsme v Německu, cítíme se jako Sasové nebo Hamburčané." Vidíme, jak je identita mnohovrstvá. Evropská identita neruší regionální ani národní identitu, ale existuje po jejich boku.

Geograficky se náš kontinent pojímá nesnadno -- sahá například k Bugu nebo až k Uralu? K Bosporu nebo až do Anatolie? Také vztahy, které ukotvují identitu, doznaly ve svých dlouhých dějinách mnoho změn. Dnes víme, že jsou součástí celého souboru počínajícího řeckou antikou přes ideu římské říše a římské právo až k utvářejícím tradicím křesťanské a židovské víry.

Jak to ale vypadá dnes? Co dnes vytváří jednotící svazek mezi občany Evropy? Odkud čerpá Evropa svůj nezaměnitelný význam a politickou legitimitu, kvůli čemu je přijímána?

Když obdržela Evropská unie v listopadu Nobelovu cenu, popisovali slavnostní řečníci Evropu jako mírový projekt. Je nezapomenutelné, jak Winston Churchill požadoval roku 1946 ve své slavné řeči k mládeži v Curychu "znovuvytvoření evropské rodiny". Je nezapomenutelné, jak bylo tehdy nejhlubší přesvědčení politiků i obyvatelstva vyjádřeno třemi slovy: "Už nikdy válku!"

1989: Evropa jako projekt svobody

Za studené války se kontinent rozpadl na dva politické tábory. Mohlo sice dojít k tomu, že byla východní a střední Evropa přes čtyřicet let odříznutá, její obyvatelé ale Evropu nikdy v duchu neopustili. Pro ně a také pro mě bylo pak naše přesvědčené "ano" svobodné, demokratické, zámožné Evropě něco jako druhý zakládající akt Evropy, dodatečné přistoupení k té části kontinentu, která u toho nemohla být od samého začátku. Pro Evropu to také bylo kvalitativní rozšíření. Takže tak jako byla po druhé světové válce Evropa mírovým projektem, byla roku 1989 projektem svobody.

Mladá generace, která se narodila v osmdesátých letech a později, vidí opět Evropu zcela jinýma očima. Jejich prarodiče a praprarodiče, kteří zažili Berlín, Varšavu a Rotterdam v sutinách a popelu, dokázali Evropu znovu vybudovat a na západě dokonce předat svým dětem a vnoučatům blahobyt.

Přesto je samozřejmě pravda to, co se často připomíná: v Evropě chybí velké vyprávění zakládající identitu. Nemáme společné evropské vyprávění sjednocující 500 milionů lidí kolem společného příběhu, který by je chytal za srdce a pobízel jejich ruce k vytváření. Ano, je to tak: my Evropané nemáme dodnes žádný zakládající mýtus na způsob nějaké rozhodující bitvy, v níž by se Evropa mohla postavit nějakému nepříteli, zvítězit nebo prohrát, ale v každém případě zachovat svoji identitu. Nemáme také žádný zakládající mýtus ve smyslu úspěšné revoluce, v níž by občané kontinentu společně provedli akt sociální emancipace. Jedné společné identity je stejně málo jako evropského dému, evropského státního lidu nebo jednoho evropského národa.

Základní zdroj evropské identity

A přesto má Evropa zdroj, z něhož vychází její identita -- v podstatě nadčasový kánon, který nás zavazuje dvojím způsobem, jako vyznání a jako program. Shromažďujeme se ve jménu Evropy nikoli kolem pomníků, které odvozují slávu jednoho z porážky druhého. Shromažďujeme se pro něco -- pro mír a svobodu, pro demokracii a právní státnost, pro rovnost, lidská práva a solidaritu.

Naše evropské hodnotové společenství chce být prostorem svobody a tolerance. Trestá fanatiky a ideology, kteří rozeštvávají lidi, hlásají násilí a podkopávají naše politické základy. Chce být prostorem, v němž spolu národy žijí v pokoji a netáhnou proti sobě do pole. Taková válka jako na Balkáně, kde dodnes musí evropští vojáci a civilní síly zajišťovat mír, se už nikdy nesmí stát krvavou realitou.

Naše evropské hodnoty jsou závazné a současně zavazují. Pokud by evropské státy porušovaly pravidla Evropy, mohou být žalovány u evropských soudů. Evropský hodnotový kánon není vázán na hranice zemí a jeho platnost přesahuje všechny národní, etnické, kulturní a náboženské rozdíly. Zřetelně je to vidět na příkladu muslimů žijících v Evropě. Stali se samozřejmou součástí naší evropské pospolitosti. Evropská identita se nedefinuje negativním vymezováním vůči jiným. Evropská identita roste spolu s pospolitostí a přesvědčením lidí, kteří říkají: chceme být součástí tohoto společenství, protože sdílíme jeho společné hodnoty. Víc Evropy znamená: víc žité a sjednocené rozmanitosti.

Diskuse o institucionálním uspořádání a nutnost sjednocení

Náš hodnotový kánon naštěstí zpochybňuje jen velmi málo Evropanů. Naproti tomu se právě intenzivně diskutuje o institucionálních rámcích, které v Evropě dosud existují. Pro některé je jedinou šancí kontinentu evropská, federální unie, jíní směřují ke korekturám u nynějších institucí, jako je například vytvoření druhé komory Evropského parlamentu nebo rozšíření jeho práv. Někteří považují za dostatečné udržet status quo, pokud bude víc politické vůle k využití jeho skutečných možností. A euroskeptikové by nejraději evropskou rovinu omezili.

Nacházíme se uprostřed této diskuse a ne na jejím konci. A na institucionálním rámci se shodneme snadněji, když společně a do všech podrobností prodiskutujeme základní otázky budoucnosti evropského projektu.

Naštěstí se už politika pod silným tlakem pustila do nutných přizpůsobení hospodářské a finanční politiky v europrostoru. Všichni ale víme,. že Evropa stojí před dalšími výzvami. Kdysi byly evropské státy velmocemi a globálními hráči. V globalizovaném světě dneška s velkými novými nastupujícími zeměmi se může jako globální hráč udržet v nejlepším případě sjednocená Evropa:

Politicky, aby mohla podstatnou měrou spolurozhodovat a celosvětově vystupovat za naše hodnoty svobodu, lidskou důstojnost a solidaritu.

Hospodářsky, aby zůstala konkurenceschopná a tak v Evropě zajistila naši materiální jistotu a tím také vnitrospolečenský mír.

Dodneška je Evropa na tuto roli málo připravena. Potřebujeme širší vnitřní sjednocení. Bez společné finanční a hospodářské politiky totiž může společná měna sotva přežít. Potřebujeme také rozsáhlejší sjednocení naší zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky, abychom byli připraveni na nové hrozby a mohli jednotněji a účinněji vystupovat. Potřebujeme také společné koncepty v ekologické a společenskopolitické rovině -- zde jde například o migraci -- a v neposlední řadě také v ekologické rovině.

Provést to vše s trpělivostí a prozíravostí je úkolem všech, kdo se cítí zavázáni vůči projektu Evropy. Nejistota a strach nesmí nikoho zahánět do rukou populistů a nacionalistů. Proto by klíčová otázka při všech těchto změnách měla znít: jak může vypadat demokratická Evropa, která zbavuje občana obav, poskytuje mu možnosti svého utváření, zkrátka: Evropa, s níž se může ztotožnit?

Neusilujeme o německý diktát

Na rozdíl od 19. století nemůžeme ani nechceme evropské sjednocení nadiktovat shora. Bez souhlasu občanů by se nemohlo dařit žádnému evropskému národu, žádnému evropskému státu. Rytmus a hloubku evropské integrace budou koneckonců určovat občanky a občané.

Na tomto místě bych chtěl pohlédnout na Velkou Británii. S velkým zájmem jsem vyslechl dvojí poselství předsedy vlády: "ano" britské tradici a britským zájmům, které by nemělo být žádným "ne" Evropě. Je jistě věcí Britů rozhodovat o své vlastní budoucnosti, ale možná jsou přece jen ochotni vyslechnout přání ze zámku Bellevue:

Milí Angličané, Skotové, Walesané, Severoirové a noví britští občané! Chtěli bychom vás u toho mít dál! Potřebujeme vaše zkušenosti země s nejstarší parlamentní demokracií, potřebujeme vaše tradice, vaši střízlivost a odvahu! Svým nasazením ve druhé světové válce jste pomohli zachránit naši Evropu -- je to také vaše Evropa. Ať spolu dál vedeme spory o cestě k evropské Res Publica, protože jen společně dorosteme budoucím výzvám. Víc Evropy nemá znamenat "bez vás"!

Dělá mi starosti, když role Německa v evropském procesu okamžitě vyvolává u některých zemí skepsi a nedůvěru. Skutečnost, že se Německo po opětovném sjednocení stalo největší hospodářskou mocností uprostřed kontinentu, nahání mnoha lidem strach. Byl jsem zděšen, jak rychle se pokřivilo vnímání dnešního Německa, jako by stálo v tradiční linii německé velmocenské politiky, ba německých zločinů. Nejen populistické strany vykreslovaly dokonce i německou kancléřku jako představitelku státu, který si údajně chce tak jako v minulosti vymoci německou Evropu a potlačovat jiné národy.

Ujištění sousedům

Ujišťuji ale všechny občanky a občany v sousedních zemích: mezi tvůrci politiky v Německu nevidím nikoho, kdo by usiloval o německý diktát. Společnost se dosud chovala racionálně a dospěle. V Německu nezískala žádná populisticko-nacionalistická strana takový souhlas, který by ji přivedl do německého Spolkového sněmu. Z hlubokého vnitřního přesvědčení mohu říci: více Evropy neznamená v Německu německou Evropu. Víc Evropy znamená pro nás: evropské Německo!

Stojí za to, aby si všech dvacet sedm partnerů v našem společenství ještě jednou připomenulo slib, s nímž kdysi odstartovala měnová Unie. Tato unie bude nesena myšlenkou, že se budou dodržovat pravidla a trestat jejich porušování. Tato unie znamená dávat a brát, pro nikoho nemůže být jednosměrnou ulicí. Drží se principu vzájemnosti, stejných práv a stejných povinností. Více Evropy musí znamenat: víc spolehlivosti. Spolehlivost a solidarita stojí i padají společně.

Jsem přesvědčen: když zůstanou všichni v Evropě věrni této zásadě, pak může vnitroevropská solidarita dokonce dál růst, aby dlouhodobě zmenšovala velké nerovnosti na kontinentu a vytvářela životní poměry, které lidem nabídnou perspektivu v jejich vlasti.

Víc Evropy vyžaduje u všech víc odvahy! Evropa dnes nepotřebuje pochybovače, ale praporečníky, nikoli váhavce, ale ty, kdo přiloží ruku k dílu, nikoli lidi vlečené událostmi, ale tvůrce.

Úplný text projevu, který přednesl německý spolkový prezident Joachim Gauck 22. února 2013 na shromáždění ve svém sídle, berlínském paláci Bellevue. Z němčiny přeložil Rudolf Převrátil. Titul a mezititulky redakce BL.

Zdroj: ZDE

0
Vytisknout
7253

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2013