Chomsky v Česku, aneb O ranách morových

10. 6. 2014 / Lubomír Brožek

Noam Chomsky navštívil Česko a slova létala se zavilou brizancí zprava doleva a zpět jako u Verdunu. A když už někomu z ukázkově zarovnaných šiků mainstreamových válečníků došla munice, alespoň se upšoukl, aby se připomněl.

Mimochodem, je docela zábavné sledovat okázalé rozhořčení teatrálních demokratů nad tím, jak si někdo vůbec dovolí smýšlet jinak, než oni sami považují za správné, přípustné a jediné možné. Noam Chomsky ovšem své názory nijak zásadně nemění. Je konzistentní, není neomylný. Už jenom proto, že je to Chomsky, nikoliv Pýthie. Což ovšem nejspíš sotva mohou pochopit majitelé správných klíčů k jediné pravdě. A těch, medle, není vůbec málo.

Mít tu správnou (posvěcenou) pravdu je výhodné. Není to sice vůbec prospěšné demokracii a svobodě, ale pro osobní kariéru se to vždycky může hodit. Být na správné straně a být za vodou, pro mnohé znamená fakticky totéž. Opačný extrém pak představují ti, kteří Chomskyho za Pýthii považují. Jenomže, a to je ten malér, i kdyby nakrásně starý pán takovou reinkarnaci představoval, museli by mu položit tu pravou otázku, a tedy nejenom poznat sami sebe, ale i mít k tomu dost informací. A kdybychom je měli, chtěli bychom se vůbec ještě na něco ptát nějaké Pýthie?

Ptáme se právě proto, že nevíme, a to s vědomím, že odpověď není, ani nemůže být absolutní, a co si zdánlivě protiřečí, v podstatě může souznít. Dolejšího zajímavé srovnání Chomskyho teze "vojenského keynesianismu" (prostřednictvím státem uměle vytvářené poptávky) se starší studií Michaela Kidrona Permanentní zbrojařská ekonomika (produkující místo skutečné hodnoty "vlastně a především předražený odpad") totiž vůbec nemusí znamenat, že svým způsobem neplatí jedno i druhé.

V ekonomické bublině nadprodukce finančních prostředků a rostoucí spirály půjček, té hry na letadlo bez hranic, může (na těžko odhadnutelnou dobu) pumpování peněz do vojenského stroje zdánlivě fungovat podpůrně i v rámci celého hospodářského systému. A zároveň tento systém v základních parametrech fakticky devastovat.

Ostatně stejně, jako nekontrolovatelné finanční toky podemlely v historii i jiné, dosud víceméně pevné břehy. Třeba ty španělské, nedlouho po objevení Nového světa.

Kastilie, která použila příliv zlata k zakonzervování tradiční privilegované společnosti, se ve výsledku začala rozkládat v samotných základech. Reprezentace, lesk a okázalost v horních patrech systému mohly jen těžko zakrýt zmar. Hospodářská a řemeslná odvětví krachovala, zemědělství bylo v rozkladu. Poutavě o tom píše mimo jiné i Alan Ereira ve svém Poselství ze srdce světa.

Zlatým prutům z dobytých území se začalo říkat zlaté kapky. Jen co se dotkly horkých španělských břehů se totiž vypařovaly a měnily v mraky dluhů, a ty se srážely v rukách bankéřů (jak povědomé), aby se vzápětí rozlily Evropou, kde vyvolaly inflační tsunami. Bublina praskla, spořádaná království upadla do chaosu. V novém řádu, jenž z něho povstal, už pro zruinované Španělsko nezbyla významnější role. Jeho koráby dál křižovaly oceán, ale v jejich podpalubí už bylo více hlodavců než zlata. Skoro tolik hlodavců, jako v polovině 14. století, kdy způsobili epidemii moru, na niž zahynula třetina tehdejší Evropy. Bratru nějakých 25 miliónů lidí. To však už je docela jiná historie. O té Chomsky nemluvil. Ani o tom, že krysy se vždycky vezou. Vezou se a čekají. Dokud nějaká pitomá bublina nepraskne.