Univerzální základní příjem: Odzbrojujícím způsobem prostá idea - a potrhlá

10. 6. 2016

Tak jako v případě všech jednoduchých nápadů se však věci při bližším pohledu komplikují. Po dekády zaznívají jeremiády předpovídající, že dělníci budou nahrazeni roboty a nezaměstnanost nekontrolovatelně poroste. Byly chybné, a to z důležitého důvodu: Úroveň nezaměstnanosti je určována sociálně, nikoliv technologicky. Keynes předpokládal možnost společnosti, kde bude existovat nadbytek volného času, protože mnohem produktivnější práce bude sdílena a minimalizována, nikoliv vyhrazena jen některým. Keynesiánské řízení poptávky zajistilo setrvalý poválečný boom, jemuž se západní Evropa těšila, ale nadbytek volného času nikoliv. Toto období neukončila technologie - skončilo, protože posílilo zaměstnance natolik, že kapitál byl rozhodnut situaci zvrátit, třeba i za cenu obnovení nestability a opakujících se, nyní možná vytrvalých krizí.

Ze socialistické perspektivy je vysoce žádoucí, aby rutinní formy zaměstnání, které poskytují minimální obohacení, vyžadují málo intelektuálního nebo kreativního vstupu, byly eliminovány a jedincům bylo umožněno se (pře)kvalifikovat a (pře)školit na sociálně více žádoucí aktivity v pečovatelské službě, nebo pro náročnější a více naplňující úkoly. Z feministické perspektivy je stejně žádoucí, aby rozlišování mezi částečným a plným úvazkem, které často odsuzuje ženy k tomu prvnímu, bylo nahrazeno tím, že každý bude pracovat řekněme 21 hodin týdně, jak navrhovala Nadace pro novou ekonomiku, s příslušným sdílením domácích povinností. Taková rozhodnutí by neměla být odsouvána špatně podloženým tvrzením, že masivní nezaměstnanost je deus ex machina, jejž je nutno fatalisticky přijmout.

A to vede ke druhé komplikaci. Těžko prospívá osobnímu blahobytu po léta pasívně ležet na gauči, se všemi známými účinky, které to má na úpadek dovedností a ztrátu morálky. Marx by kroutil hlavou nad současnými levičáky, kteří podporují něco takového. Prohlásil by, že jsou zajatci "zbožního fetišismu" a "peněžní vazby" - neschopnými myslet mimo rámec kultu posledního zboží, peněz, jakožto posledního řešení všech sociálních problémů. A připomněl by jim, že v jeho ideálním socialistickém a dokonce komunistickém světě stálo v úvodě definujícího hesla "Každý podle svých schopností".

Slabinou univerzálního základního příjmu je zranitelnost kritikou "něco za nic", a právě ta vedla k masivní a nevyhnutelné porážce ve švýcarském referendu. A není nic socialistického na podpoře mentality "společnost mi dluží obživu". Naopak, socialismus se týká ochoty udělat pro spoluobčany něco navíc, i při absenci osobní odměny a dokonce někdy za cenu velké osobní oběti. To protiřečí hyperindividualistické anomii, kterou po dekády prosazovala neoliberální ekonomie - a univerzální základní příjem s ní není v žádném rozporu.

Druhou částí Marxova socialistického hesla bylo "každému podle jeho práce". Zhruba řečeno, můžete to přirovnat ke státům blahobytu založeným na sociálním pojištění ve Střední Evropě, jako je současné Německo. Druhou částí komunistického hesla bylo "každému podle jeho potřeb". A přibližně to odpovídá rovnostářštějším univerzálním státům blahobytu nordických zemí.

Třebaže probíhá pilotní projekt ve Finsku - za středopravicové, nikoliv sociálně demokratické vlády - univerzální základní příjem byl myšlenkou, která nepřekvapivě rozkvétala v anglosaském světě, který zná pouze stát blahobytu založený na tržních principech. Zde se zdál být všelékem na šířící se nejistotu. Ale jde o plýtvání, které by bylo velice drahé a neefektivní: Perverzním dopadem by zjevně bylo rozšíření sféry "minidžobů" nabízejících nízký výdělek s nízkou produktivitou, k němuž by univerzální základní příjem prostě přidal mzdovou podporu pro chudé zaměstnance. Mnohem rozumnější je usilovat o dekomodifikaci práce prostřednictvím vhodné regulace pracovního trhu a zajištění univerzálního blahobytu.

Přímluvci takových projektů kvůli jejich značné prázdné zátěži nevyhnutelně končí u "praktičtějších" alternativ - jako v pojednání pro Compass od Reeda a Lansleye, kde zcela pochopitelně argumentují pro podporu v nezaměstnanosti vyšší než současná britská dávka a založenou na progresívním zdanění. Ale to by znamenalo prostě způsobit, že Británie bude vypadat trochu víc jako univerzální stát blahobytu.

A klíčovým aspektem takových států je, že se netýkají jen transferu příjmů - ačkoliv jsou nejúčinnějším sociálním strojem na rovnost, jaký v dějinách vznikl. Jsou také prostředkem posilování osobního blahobytu pro všechny zajišťováním veřejného blaha. Takže univerzální péče o děti, zdarma nebo silně dotovaná, je jádrem nordického státu blahobytu - ne že je kupována "spotřebitelem" péče za univerzální základní příjem. Projekty aktivního pracovního trhu, které pomáhají zaměstnancům s přechodem od zastaralých návyků k těm žádanějším, jsou dalším klíčovým rysem zejména proslulé dánské "flexicurity".

V tomto ohledu univerzální základní příjem není ani tak idea, jejíž čas nadešel, jako spíše potrhlost, která zapadne kvůli nedostatku přitažlivosti pro veřejnost. Univerzální státy blahobytu si mohou veřejnou podporu zajistit, protože jsou placeny na progresívním základě platební schopnosti, zatímco nabízejí zajištění na základě potřeb. Jsou vysoce efektivní, protože se zaměřují na potřebu, bez účinků zahrnujících podporu těch, kdo ji nepotřebují. A jsou vysoce efektivní, protože se snáze administrují.

Je třeba, aby se staly personalizovanějšími - včetně zapojení uživatelů, "koprodukce" a zapojení specializovaných neziskových organizací - aniž by tomu obětovaly univerzalitu. Ale tyto komplexní, konkrétní politické argumenty nás velmi vzdalují od "fastfoodové" náhražky v podobě univerzálního základního příjmu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE