Channel Four News:

O neuvěřitelné cestě jednoho sedmiletého chlapce

8. 6. 2016

Reportérka: Afghánci jsou nyní druhou největší skupinou uprchlíků, hned po Syřanech, kteří v EU žádají o azyl. Ahmid se vydal na cestu se svým starším bratrem Jawadem, který se stále obává o svou bezpečnost a požádal nás, abychom ho neidentifikovali.

Reportérka: "Řekněte mi, co můžete, proč jste se rozhodli vzít vašeho bratra na tu velmi dlouhou a nebezpečnou cestu."

Bratr: "Naše životy byly v nebezpečí, naše rodina byla v nebezpečí. Museli jsme odejít, přestože jsme věděli, že to bude těžké. Lidé nám říkali, že je to strašlivě těžké, ale my jsme museli odejít. Nevydali jsme se na cestu jen tak z plezíru."

Reportérka: Selfies z cesty poskytují jen část obrazu. Byla to cesta, která trvala dlouhé měsíce. Cestovali z Afghánistánu přes Pákistán a Írán:

Ahmed: "Neměli jsme žádné jídlo, jen několik vajec a neměli jsme žádou vodu. Dávali jsme sníh do lahve a nechávali jsme ho roztát."

Starší bratr: "Po cestě bylo mnoho dětí bez rodičů, které neměly nikoho. Aspoň můj bratr měl mě. Mohl jsem mu pomáhat a občas jsem ho nesl na zádech."

Reportérka: V Turecku je zadržovali pašeráci. Věznili je dvacet dní.

Bratr: "Byly tam děti, které neměly nikoho. Některé malé děti tam byly dokonce mučeny a bity. Jejich život byl ohrožen. Nemohl jsem pomoci ani sám sobě, tak jak bych býval mohl pomoci jim."

Nakonec je pustili a vydali se na snad nejnebezpečnější část cesty.

Ahmed: "Byli jsme na člunu z umělé hmoty. Byla bouře a člun skákal nahoru a dolů. Když jsme byli napůl cesty, člunu došel benzín a převrátil se. Přijela velká loď a zachránila nás."

Reportérka: Z moře do tábora Džungle. Ahmed říká, že přijeli do tábora v Calais, jak nastala zima. Skupina dobrovolníků, jako Liz Clegg z Británie se snažila pro stovky dětí, které tam skončily, život učinit aspoň trochu přijatelný.

Ahmed: "V Džungli to nebylo hezké a mně se tam nelíbilo. Pořád přicházela policie a střílela po nás slzným plynem. Bylo to jako místo pro zvířata."

Reportérka: Ale každou noc se Ahmed a jeho bratr, jen s mobilním telefonem, který dostali od Liz, přidali ke skupinám lidí, kteří se snažili dostat se do kamionů směřujících do Británie.

Ahmed: "Jednou stříleli do vzduchu. Byla to ostrá střelba. Lidé utíkali a můj bratr mě vzal někam blízko a pak na nás vystřelili slzný plyn. Slzný plyn jsem měl po celé tváři. Utíkali jsme a utíkali. "

Reportérka: Nakonec, jedné noci, se Ahmedovi a jeho bratru podařilo dostat se do kamionu směřujícího do Británie.

Reportérka: "Když jste se konečně dostali do jednoho z kamionů, jaké to bylo?"

Ahmed: "Když jsme dojeli do Británie, začal nám docházet kyslík. Bušili jsme na dveře a pak mě napadla Liz. Zavolal jsem jí a řekl, že není kyslík."

Bratr: "Byla tam taková tma, že to bylo jako hrob, jako pohyblivý hrob. Myslel jsem, že můžeme umřít každou chvíli. "

Reportérka: Liz zatelefonovala policii, ta našla kamion na dálničním odpočívadle v Leicesteru.

Ahmed: "Přišla policie a dveře nešly otevřít, tak oni je rozbili. A tak jsme se dostali ven. Policie byla opravdu hodná."

Reportérka: Od jejich příjezdu v dubnu se stal jejich domovem Birmingham. Zažádali o azyl, ale mnoho je ještě nutno zařídit. Maličkosti jsou jednoduché."

Ahmed: "Chci, aby byl můj případ brzo přijat. Jestliže dostaneme svůj byt, chci chodit do školy a stát se pilotem.

Reportérka: Ahmedova dlouhá cesta z Afghánistánu už skončila, ale její dopady jsou stále s ním. Předepsali mu oční kapky na vyléčení jeho očí po útocích slzným plynem. Doufá sice, že se v budoucnosti stane pilotem, ale jeho snům dominuje minulost.

Ahmed: "Zdá se mi v noci, jak na nás v Džungli policie střílí slzný plyn. Pak přijdou a deportují nás."

Ahmed ztratil kontakty s příbuznými v Afghánistánu a doufá, že mu bude dovoleno zůstat v Británii. Také by ale chtěl, aby mnoho dětí, které potkal po cestě, dostaly také domov. Ví, že ne všichni mají stejný názor.

Reportérka: Někteří lidé nechtějí, aby sem přicházeli uprchlíci. Co ty na to?

Ahmed: "Oni nás tady nechtějí? Já nevím, proč nás nemají rádi. Jaký zločin jsme spáchali, že nechtějí, abychom sem přicházeli?