Jak jde dohromady primitivně manipulativní popis s korektností logického usuzování?

Komentátor časopisu Argument chválí Marine Le Penovou

4. 5. 2017 / Roman Kanda

čas čtení 7 minut

Názorový profil internetového periodika Argument, jehož spiritus movens je ekonomka Ilona Švihlíková, může zvláště poslední dobou vyvolávat určité rozpaky, nebo dokonce znepokojení. Chtěl bych úvodem zdůraznit, že jsem si vždy vážil úsilí Švihlíkové otevírat mainstreamovými médii nepříliš probírané otázky, jako je fenomén levné práce, kriticky analyzovat skutečný stav české ekonomiky, jež je z evropského hlediska ekonomikou periferní, nebo systematicky kritizovat neoliberální reformy prosazované evropskými představiteli.

Její necelé dva roky starý text „Česko v žádném případě nesmí vstoupit do eurozóny!“ bylo lze vnímat jako emocionálně vypjatou reakci na přístup EU k řecké krizi. Reakce nicméně obsahovala několik důležitých postřehů – jako je kritika německého ordoliberalismu (jehož pozoruhodnou analýzu předkládá Werner Bonefeld), ale i střízlivé hodnocení ekonomického programu Syrizy. Zato rušivě působily četné expresivně zatížené formulace. Například: „Je jasné přání věřitelů zničit zcela ekonomiku Řecka, je to horší ,dohoda‘ než ta z roku 1919 z Versailles.“ Nebo: „Vidíme Verhofstadta jako primitivně hulákajícího Prušáka, vidíme v jeho řádění v Evropském parlamentu esenci toho, čemu se říká třídní nenávist.“ Vhodné užití historických paralel téměř vždy vyvolává žádoucí účinek, třebaže často zastírají podstatu věci. Text Švihlíkové působí především afektivně – vyvolává pocit, že Řecko je obětí zlovolné EU, která je nekonzistentně přirovnávána jednou k versailleskému systému po první světové válce, podruhé k nacistickému Německu vyhlašujícímu nad Řeckem protektorát.

Jeden text jistě nemůže zastoupit celý autorčin myšlenkový svět – nadto může jít třeba jen o náhlé vybočení, pouhé intermezzo, časovou reakci na jedinečný podnět a podobně. Avšak současný názorový profil periodika Argument, na němž se Švihlíková sama podílí též jako autorka, mě spíše utvrzuje v tom, že právě reakce na řeckou krizi je – nahlíženo zpětně – dokladem jejího názorového posunu (podobný posun jsme mohli zaznamenat například u Jana Kellera, jenž ostatně do časopisu rovněž přispívá, vedle Ľuboše Blahy, Oskara Krejčího a dalších).

V Argumentu je v těchto dnech reflektováno mimo jiné aktuální téma francouzských prezidentských voleb. K němu se váže komentář Jana Schneidera, bezpříkladná chvála kandidátky Marine Le Penové. (Pro dokreslení kontextu obsahu periodika doplňme, že sama Švihlíková na adresu protikandidáta Macrona naopak nešetřila sarkasmem). Půdu pro svou chválu Le Penové si Schneider připravil kritikou politiky Západu a naproti tomu implicitní obhajobou politiky sovětské (okupace v Afghánistánu) respektive ruské (Putinovo Rusko prý nemá být Západem „tlačeno do kouta“). Je pikantní, že se právě v časopise, který svým názvem odkazuje na korektnost logického usuzování, objevují texty (Schneiderův bohužel není zdaleka jediným), kde se za argumentaci vydávají pouhé asociativní řetězce, jež zdánlivě drží pohromadě jen díky několika klíčovým slovům. Ve Schneiderově komentáři je oním klíčovým slovem „destabilizace“; ta je připsána zahraniční politice Západu, konkrétně USA. Přímo husarským kouskem je pak Schneiderovo souvětí: „Pokračující destabilizace Předního východu se migrační vlnou přenáší do Evropy, která tak začíná mít další problémy, přispívající ke stáje [má být ,stále‘, pozn. R. K.] většímu škobrtání projektu eura.“ Stručně řečeno, za současné obtíže společné evropské měny nesou vinu USA a jejich systematická práce na destabilizaci světových regionů.

Takovýto primitivně manipulativní popis mezinárodní situace – popis mající rysy paranoidního diskurzu sugerujícího, že hrozba přichází z vnějšího světa, nikoli zevnitř systému –, jenž ovšem není ničím jiným než autorovým názorem (komentář je přece subjektivní žánr), tvoří rámec následující ódy: „Le Penová kritizuje kroky, které vedly k destabilizaci regionů, odkud (nebo přes něž) vedly migrační vlny (Libye, Sýrie). Dochází k zásadně jinému zhodnocení role Ruska. Tento v Evropě odvážný krok je frontálním atakem zdravě drzého rozumu na hybridně amébovitý přízrak takzvané politické korektnosti, pod níž se kdysi dávno skrýval určitý přirozený ostych z respektu k druhé bytosti, která však hypertrofovala tak, že se pod ní skrývají lži, tunely a podvody doslova globální.“ Místa vyznačená tučně jsou už něčím víc než shora uvedená asociativnost. Představují poměrně souvislé vyjádření určitého hodnotového postoje, který je zaměřen proti Západu, proti politické korektnosti, proti migraci, proti údajné destabilizaci a který je shovívavý k politice Sovětského svazu a Ruska a naprosto oslavný k Marine Le Penové; její případné vítězství v příštích prezidentských volbách by totiž podle komentátora Argumentu dostalo „Francii do pozice nejen evropské avantgardy“ (sic!). Mluvit o avantgardě tam, kde máme co dočinění s přímým protikladem, ba popřením idejí, k nimž se avantgardy historicky hlásily – jako je osvobození člověka a všestranné uvolnění jeho tvůrčího potenciálu – představuje obzvlášť flagrantní příklad cynického zneužívání slov a účelového přepisování jejich významů. Politika Marine Le Penové je mnohem spíš zadním vojem a jako avantgardu ji vidí jen ti, co si spletli směr.

Nelze jednoduše stavět Západ proti Východu, jak se často děje (viz mimořádně hloupé a krátkozraké heslo „Jsme Západ“) a jak učinil také Schneider ve svém textu – ať už se stavíme na stranu liberálních nebo socialistických hodnot, nebo na stranu nacionalismu či konzervatismu. Západ se svou koloniální minulostí a globalizační přítomností není nijak historicky privilegován k tomu, aby někomu uděloval lekce z demokracie. Černobílé vidění světa je však neobyčejně podmanivé a pomáhá organizovat nepřehlednou přítomnost do ideologické mřížky. Je daleko snadnější zvolit si tu či onu stranu konfliktu a požívat ochrany takto znásobené síly, než outsidersky zkoumat rozpory situace, která onen konflikt vyvolala, a třeba riskovat, že na nás budou obě znepřátelené strany nemilosrdně útočit – tím spíš, že budeme pro obě strany černobílého spektra nezařaditelní, takto hrubě nedefinovatelní. Přesto se domnívám, že se obtížná cesta nakonec vyplatí: člověk si zachová kritický rozum a nezávislost, protože je neustále nucen k tomu, aby reflektoval svou vlastní pozici.

Bylo by dobré, kdyby si zejména Ilona Švihlíková a další autoři časopisu Argument konečně položili prostou otázku, zda ještě kritizují rozpory globalizace jakožto důsledku fungování kapitalistické ekonomiky, zda ještě odhalují deficity současné západní politiky a zejména EU – nebo zda už se náhodou nepřiblížili postojům těch, kteří proti demokracii a globalizaci staví autoritářství a nacionalistické resentimenty, a zda tedy nepřispívají k ideologické diskreditaci české levice (k níž se Švihlíková pravděpodobně ještě stále hlásí). V případě komentáře Jana Schneidera je odpověď více než jasná.

0
Vytisknout
12144

Diskuse

Obsah vydání | 5. 5. 2017