VÁNOČNÍ ČTENÍ

Svatý František

24. 12. 2018 / Ivan Jemelka

Ukázka z knihy Ivana Jemelky Nadějný iluze, nakladatelství Petra Štengla, 2018. Knihu je možno zakoupit ZDE

Bambas, že von se jako moc vomlouvá, že vyrušuje a snad ne třeba už od večeře, už vod tý vánoční, že je mu to blbý, že fakt nerad, ale že paní Bamabasová, jako jeho babička, že nevotvírá, že asi není doma, tak jestli třeba von, jako ten chlap, neví…

Von, teda ten chlap, co bydlí vedle Bambase babičky, takovej postarší, ale žádnej taťka, hubenej, vysokej, delší vlasy a brejle, jako má ten, co chce bejt prezident, ten Císař. Tak tenhle na Bambase zírá a pak chce vědět, jestli von je ten Bambas, co tady s Bambase babičkou bydlel, když byl malej. Bambas, že jo, že to je von, ten, co s Bambase babičkou bydlel, teda, když byl ještě malej. Von, ten chlap, že to teda Bambas vyrostl a ať jde teda dál, ale Bambas, že to ne, že chce jen vědět, jestli, von, jako ten chlap, neví, co je s Bambase babičkou. Ten chlap myslí, že Bambase babička asi jela do Jihlavy, že má dojem, že to vodpoledne říkala, když ji von, jako ten chlap, potkal s taškou a kufrem. Bambas, že to je teda pěkně blbý, že se asi nějak blbě domluvili, nebo to Bambase babička nepochopila nebo co, protože Bambase máma má dneska službu a Bambas měl jet za Bambase babičkou. „Tak to vona je v tý Jihlavě na tom teď asi stejně, jako já tady, protože já jsem v Praze a máma ve špitále,“ napadá Bambase.



Ten chlap ale myslí, že Bambase babička může do toho špitálu, že ji to snad napadne a Bambas věří, že jo, že snad napadne, protože teď už nic nejede, až ráno. Ten chlap zase, ať jde Bambas dál, že ho přece nenechaj v takovejhle večer na ulici, ale Bambas neví, prej že s ním přece nepočítali, a aby jim to nějak všechno nepokazil… Ten chlap ale chytá Bambase za ruku a táhne ho do kvartýru a pak zavírá ty dveře na chodbu. Tak Bambas se teda svlíká a sundavá si ty boty a tu kytaru a ten vobraz pro Bamabase babičku dává pod věšák a ten chlap ho vede dovnitř a je tam dlouhej stůl a bílej ubrus a všechno, sklenice, příbory a tak a v koutě stromek už vozdobenej.

U toho stolu sedí taková černovlasá holka a všechno má velký, voči, pusu, frňák i prsa, ale tlustá, to vona není. Tak ta holka čumí na Bambase a šklebí se a ten chlap, že tohle je Bambas, co bydlel vedle s Bambase babičkou, když byl malej a von teď za Bambase babičkou přijel, ale vona, jako Bambase babička, není doma. Ta holka nic neříká a ten chlap, ať se Bambas posadí, že von, jako ten chlap, hned přijde. Ta holka se pak Bambase ptá, jak to, že jel za Bambase babičkou, když vona, jako Bambase babička, není doma, a Bambas to teda vysvětluje a najednou si tam, k tomu stolu, sedá ženská a je stejně černá jako ta holka a taky stejně vypadá, akorát je starší. Ta ženská hned, ať ta holka přestane Bambase takhle vyslýchat a vona, ta černá ženská, že je tý holky máma, a že kapr už se smaží a polívka je hotová, takže za chvílí můžou jíst a voni, jako všichni, že se jdou převlíct, ale Bambas nemusí, a ať zatím zavolá Bambase mámě. Tak Bambas volá a v tom telefonu je najednou ticho, jako kdyby tam Bambase máma nebyla nebo co, a pak ta Bambase máma říká, že babička přijede prvním vlakem, ať na ni Bambas počká.

Takže potom teda jedí a je to dobrý, voni jsou jako slavnostně oblečený a pouštěj si koledy a ta holka i Bambas můžou víno, tak ho trochu pijou. Ta holka má takový ty šaty, aby ty prsa byly vidět a i nohy, a ty šaty jsou jako škleble vevnitř a docela jí to sekne, to Bambas vidí.

Když jsou po jídle, tak si povídaj, ale hlavně se Bambase vyptávaj, takže von musí říct, že neví, že chce na Hollarku do Prahy nebo konzervatoř Brna a voni jsou překvapený a koukaj, jestli to není moc. Ta holka potom prej jestli to tam u nich, v předsíni, není náhodou kytara a ať teda Bambas něco zahraje. Bambas teda hraje to Villa-Lobosovo Preludium a voni jsou z toho nějak jako unešený a fakt tleskaj a to prej si nemysleli, že hraje takhle. Ta holka má najednou takový, jako rozsvícený voči a těma kouká na Bambase a Bambas jí tý rozsvícený

voči vrací, protože proč ne. Pak si ten chlap, ten tý holky táta, vzpomíná, že vedle tý kytary je taky nějakej vobraz, a prej jestli to není třeba nějakej, co Bambas namaloval. Bambas ho teda nese a vybaluje a je na něm ten barák za Pavlákem, jak končila koňka, a vedle něj vykukuje takovej ten lesklej čumák, jako maj starý tramvaje a je to v zimě, je tam sníh a na tom sněhu je takovej ten balon k vodě.

Ta holka chce vědět, proč je tam ten balon, když je to v zimě a Bambas, že s tím balonem si hrály někde doma děti, jakože v létě pojedou k vodě, a vokno bylo otevřený. Voni se smějou, že jo, že to je dobrý a ten vobraz se jim líbí a potom říká tý holky máma, že už je čas, tak voni jdou pro dárky a Bambas, ať mu daj chvíli a kus papíru a nějakou tu pentli, nebo něco.

Za chvíli už zapalujou svíčky a prskavky prskaj a voni do toho zpívaj narodil se Kristus Pán a ty dárky jsou tam na zemi pod tím stromečkem. Ta holka ty dárky pak rozdává a Bambas dostává kravatu a palčáky a ty palčáky jsou takový ty velký a pletený a Bambas je zkouší a prej jsou akorát a hoděj se a ta holka zase kouká těma rozsvícenejma vočima.

Voni dostávaj ten Bambase vobraz, ale to prej nejde, když je pro Bambase babičku, ale Bambas, že pro babičku namaluje jinej, tak voni si ten vobraz teda nechávaj. Vod Bambase každej ještě dostává takovej malej dárek, a je to hašlerka s povídáním. Každej si to čte a Bambas, že nic jinýho neměl, tak aby to vomluvili, ale voni, že navopak, a tak Bambas že teda když si daj tu hašlerku do pusy a budou si něco přát, tak se to splní.

Tak voni to dělaj a zavíraj voči, jakože si něco přejou, a najednou začíná tý holky táta hrozně kašlat a je celej červenej a vyvaluje voči a voni seděj a nevěděj, až pak tý holky máma vyskakuje a bouchá tý holky tátu do zad, ale vono to nepomáhá a tý holky táta sebou začíná děsně škubat a ty vyvalený voči má červený, ale vobličej už ne, ten má skoro modrej.

Tak tý holky máma letí k telefonu a voni jí říkaj, co má dělat, a že už jedou. Tý holky máma teda toho tý holky tátu mačká na kolena a dopředu a maj ho všichni mlátit do zad, ale von jim padá a už se ani neškube a pak zvoněj saniťáci a všechny hned vyhazujou a něco tam dělaj a potom toho tý holky tátu odnášej. Ta tý holky máma hned i ta holka, že jdou na František, kam toho tý holky tátu vezou a Bambas neví, jestli má jít s nima, protože to byla ta

Bambase hašlerka, takže Bambas možná tý holky tátu zabil.

Bambas furt neví, akorát, že je to strašný a pak jsou tý holky máma i ta holka najednou pryč. Tak Bambas se modlí, aby tý holky táta tu hašlerku přežil a je z toho úplně mimo a potom vidí na stole vobčanku a myslí, že to bude toho tý holky táty, že ji tam zapomněli ty saniťáci, tak se dívá, jestli jo, jestli to je vobčanka tý holky táty a potom jen čumí a čumí a musí si sednout.

Bambas jde přes náměstí Republiky a nikde nikdo, kdo by taky teď po ulici chodil, trochu sněží, ale nemrzne a Bambas myslí na tu hašlerku a myslí i na tý holky tátu a myslí taky na tu vobčanku, a jak to všechno děsný, jako kdyby se najednou propad někam, do nějakýho blbýho pekla.

Bambas jde na nádraží Střed, protože, kam má teď jít? Na tom nádraží, si v tý hale sedá na lavičku, ale je tam zima jako venku, akorát tam nesněží. Žádný lidi tam nejsou, protože vlaky teď nejezděj a Bambas má pořád v hlavě tu hašlerku a tu vobčanku a taky, že počká, až ty vlaky pojedou a pojede domů.

Najednou je tam nějakej nádražák se psem a ptá se Bambase, co tam dělá, tak Bambas mu to říká a von, ten nádražák s tím psem, že tohle teda ještě neslyšel, ať se jde Bambas k němu vohřát. Bambas teda jde a je to hned vedle tý haly a ten nádražák tam má akorát na takovým tom stole, jak jsou v hospodě, vozdobený větve a ten pes si lehá na takovou tu starou deku k radiátoru.

Tak Bambas si sedá k tomu stolu a ten nádražák dělá čaj. Potom ten čaj pijou a toho nádražáka napadá, jestli by se tam Bambas neměl vrátit, nebo alespoň do tý nemocnice. Bambas ale že to nejde, a nádražák, proč? Bambas krčí ramena, ale pak říká, že voni tam v tom bytě, kde se to stalo, to s tou hašlerkou, zapomněli vobčanku tý holky táty a Bambas ji chtěl vodnýst do tý nemocnice, tak se podíval dovnitř a von, ten tý holky táta, je ten, co voznámil Bambase tátu a Bambase táta pak umřel v lágru.

„Cože? V jakým lágru?“ nerozumí ten nádražák.

„Vykmanov. To je u Varů, jak byly ty uranový doly.“

Nádražák zírá na Bambase a pak chce vědět, kdy to bylo.

„Kdy jako táta umřel?“ Neví Bambas a nádražák kejve.

„V padesátým pátým.“

„Tos byl hodně malej,“ myslí nádražák a chvíli je ticho. „A seš si jistej, že je to von?“

„Kdo jako? Ten, co mýho tátu voznámil?“

Nádražák znova kejve.

„Jmenuje se stejně a i tak vypadá. Máma má doma nějaký jeho fotky.

Voni se s mým tátou znali.“

„Hm,“ ten nádražák znova čumí na Bambase a ten pes zvedá hlavu a čumí na ně voba, na Bambase i toho nádražáka, a pak si zase lehá.

„Ale tvoje babička bydlí vedle a tys tam bydlel taky…,“ nerozumí ten nádražák.

„Asi se báli…, báli mi to říct,“ myslí Bambas.

„A ta tvoje babička? To se s ním normálně bavila?“ Nechápe furt ten nádražák.

„To se nepamatuju. To bylo, ještě než jsem šel do školy,“ vzpomíná si Bambas.

„Takže voni to věděli, jako tvoje babička a máma,“ myslí ten nádražák.

„Asi teda jo,“ kejve teď Bambas. „Jenže teď to je, jako bych to udělal schválně,“ napadá Bambase.

„Co?“ neví ten nádražák.

„To s tou hašlerkou,“ vobjasňuje Bambas.

„Co to je za blbost?!“ nechápe ten nádražák.

„Já vím,“ vzdychá Bambas, „ale blbý to je.“

„Blbý by to mělo bejt spíš jemu, jako tomu, co udal tvýho tátu,“ myslí ten nádražák.

„Ale nějak není,“ ví Bambas.

„Jo, lidi dneska nemaj svědomí,“ šklebí se ten nádražák a prej za tou plentou je postel, tak ať tam jde Bambas spát.

Bambas chce vědět, proč mu neřekli, že ten chlap, co bydlí vedle, je ten, kterej Bambase tátu voznámil a Bambase babička, ať si vezme to cukroví, co vona, jako Bambase babička, vezla do Jihlavy a zase zpátky, a že udělá čaj, a že to je hrozný, že Bambas spal na nádraží, jako nějak vandrák, a jestli se Bambas a Bambase máma nemohli nějak domluvit, prej takhle

zkazit Vánoce, to snad není možný.

„Babi, já se tě ptám, proč jste mi to neřekli?“ Bambas sedí u Bambase babičky v kuchyni, kde to vypadá furt stejně, ta stará almara, co jí Bambase babička říká kredenc, vikslajvant na stole a tak.

„Neřekli, no, proč bysme říkali,“ neví Bambase babička a dělá ten čaj.

„Jak, proč?! Dyť kvůli němu táta umřel!“ vzteká se Bambas, ale Bambase babička akorát tříská nádobím.

„Měli jste mi to říct,“ myslí Bambas.

„Jo? A co by se tím asi změnilo?“ neví Bambase babička a dává na ten vikslajvant takový ty velký hrnky a v nich ten udělanej čaj a chce, aby si Bambas bral to cukroví, co je tam, na tom stole, v krabici vod bot nebo vod čeho.

„A jak můžeš vedle něj klidně bydlet?“ nerozumí Bamabas.

„A kde mám bydlet?“ Bambase babička si sedá k tomu stolu a bere si z týkrabice to cukroví.

„Dyť je jako by, skorem, vrah! Jako by zavraždil mýho tátu! Dyť máma to furt říká!“ rozčiluje se Bambas.

„Tvoje máma se ani neumí domluvit na Vánoce,“ myslí Bambase babička a fouká do toho hrnku, co je v něm udělanej ten čaj.

„Babi!“ houká Bambas a Bambase babička teda přestává foukat a kouká na Bambase.

„S tím přece musíme něco udělat!“ houká Bambas znova.

„Třináct roků s tím nikdo nic neudělal. Nikdo, ani vláda, ani prezident,“ ví Bambase babička a chce, aby si Bambas konečně vzal to cukroví.

„Já to tak nenechám!“ voznamuje Bambas a Bambase babička kejve, že jo, že dobře, a ať si Bambas vezme to cukroví. Tak Bambas si ho teda bere a Bambase babička, jestli je dobrý. Bambas, že výborný a Bambase babička kejve, že dyť se s ním taky tejden dělala a pak ho veze do Jihlavy a zase zpátky jako nějakej šuspajtl. Pak jedí to cukroví a pijou ten čaj a potom se Bambas ptá, jestli by mohl u Bambase babičky chvíli zůstat.

Bambase babička, že může, když už tu je, ale ať to zavolá Bambase mámě.

A když se Bambas zvedá vod toho stolu, že teda zavolá, tak Bambase babička, že aby to ale Bambase mámě neříkal.

„A co jako? To s tátou?“ Bambas stojí u toho stolu a kouká na Bambase babičku.

„To, ani to s tím bombonem, a že si spal na tom nádraží a pak se toulal,“ myslí Bambase Babička.

„A proč jako?“ nechápe Bambas.

„Můžeš tu zůstat, ale tohle neříkej, jo?“ kouká Bambase babička na Bambase zpátky. Von teda přemejší, jako Bambas, a pak kejve, že jo, že neřekne.

Zrovna, když ta holka jde ven, tak najednou vidí toho Bambase, jak vychází vod vedle, vod Bambase babičky, a v tý holce se hned něco jako sevře, něco, co jako by ani nezáleželo na ní, jako na tý holce. Bambas vidí, že na něj ta holka kouká a hned je celej rudej, a to rudnutí zase, jako by nezáleží na Bambasovi. Ta holka se ptá, proč vod nich Bambas utekl a Bambas nejdřív nechce říct, ale ta holka jde až k němu, jako k Bambasovi, až tak, že by si mohli dát pusu, jako ta holka a Bambas, kdyby teda chtěli.

Tak takhle tam ta holka stojí a ptá se znova. Bambas teda, že kvůli tý hašlerce,

co dal tý holce tátovi a von, jako tý holky táta, pak… Bambas to nedopoví a čumí dolů. Ta holka, že je to dobrý, že tý holky tátovi tam něco strčili a tu hašlerku vytáhli, a že zejtra už ho, jako tý holky tátu, pustěj.

Bambas že to je fakt rád, a ta holka, kde ale byl, když u nich doma nebyl a Bambas, že tak různě a dopoledne přijela Bambase babička.

Tak tam takhle furt stojej a ta holka slyší, jak jí bouchá srdce a znova to bouchání, jako by na ní, na tý holce, nezáleží.

Potom se ta holka ptá, jestli Bambas jede do Jihlavy a Bambas, že zatím ne, a ta holka tak jako poskočí a voči, který má jako kafe, jí na chvilku blejskaj, jako když se něco blejská v kafi. Bambas to vidí a vidí teď akorát to, a nic jinýho, jako by kolem už nic nebylo.

Najednou ta holka, že jde do Karlovky, do DISKU, že jejich vod školy dramáťák tam má generálku, protože zejtra to hrajou v Anenský, v tom klášteru. Bambas na tu holku kouká, a co prej tam hrajou a vona, jako ta holka, že vo životě svatýho Františka a vona, jako ta holka, hraje Kláru. Bambas, jakou Kláru?

A ta holka, že ta Klára je nějaká holka, která chce s tím Františkem chodit, ale von, ten František, chce bejt mnich nebo tak něco, takže s žádnou holkou chodit nechce, a ta holka, co s ním chodit chce, je nejdřív naštvaná, ale pak, že bude taky mniška, tak von, jako ten František, ji, jako tu Kláru, vostříhá, aby bylo jasný, že von, jako ten František, nechce, aby se mu ta Klára líbila a vona, ta Klára, to už taky nechce. Jako že tomu Františkovi a tý Kláře, jim voboum, už záleží jenom na Bohu, a tím jsou šťastný voba, i když spolu nechoděj.

Bambas neví, proč hrajou zrovna tohle a ta holka, že je to jako vánoční a ten František na konci udělá Betlém. Bambas chce vědět, jestli jsou tam ějaký písničky, jako v tý hře a ta holka, že jo, tak Bambas, že si skočí pro kytaru a pak jdou do toho DISKU. Jdou Dlouhou na Staromák a Bambas se tý holky ptá, jestli chce taky na konzervatoř a ta holka, že ne, poněvadž táta by ji zabil.

Bambas, a proč? A ta holka, že táta chce, aby šla na gympl a pak na filosofii. Prej jsou pro tátu herci a zpěváci jenom pitomý komedianti.

Bambas myslí, že von, jako Bambas, to má teda u tý holky táty blbý… a ještě ta hašlerka, a ta holka, že to ne, protože tohle je tý holky tátovi jedno, když nejde vo ni, jako vo tu holku. Pak chvíli jdou a Bambase napadá, kdo zpívá, jako ty písničky, jako v tý hře, a ta holka, že nějakej sbor, že ten je vod Kahovce, vod toho damáka ze třeťáku, co to režíruje.

Potom zase jenom jdou a ta holka za chvíli, vodkud má Bambas toho berana, že ten je pěknej a Bambas, že toho někde sehnala máma a vona, ta holka, že má taky dobrej kabát a ta holka, že jo, krešlak a koupila si ho sama.

Dojdou teda do toho DISKU a ta holka hned vede Bambase za tím damákem, jakože Bambas by mohl něco zkusit s tím sborem. Ten damák ale moc nechce, prej se mu, jako tomu damákovi, moc nezdá, něco měnit na poslední chvíli. Je tam ale taková hezká ženská, co je toho sboru vedoucí

a ta je taková správná a chce to zkusit, a jestli prej Bambas umí noty.

Bambas kejve, že jo a vona, že fajn, že si teda teď na chvíli spolu sednou a pak to zkusej. Ta holka se jde teda chystat a ta ženská vod sboru vokazuje Bambasovi pauzy, ve kterejch von, jako Bambas, by mohl něco zabrnkat a hned zkoušej to brkání a ta ženská, že jo, že to by docela šlo a vostatní z toho sboru, jsou tam holky i kluci, nejdřív trochu čuměj, ale pak, že jo, že to jako vyplní ty pauzy a všichni si to čmáraj do těch not, protože teď ty pauzy budou delší.

Ještě to chvíli zkoušej, ale ten damák už tleská, jako že se jede a začíná a nejdřív je tma a pak se rozsvěcuje a je tam nějakej kluk, co je voblečenej jako z tý pohádky vo Honzovi a ten říká vo tom Františkovi, že se narodil v nějakým Assisi a byl to rytíř a vodjel na nějakou výpravu a byl z toho nemocnej a chtěl všechny spasit. Potom se rozsvěcuje znova, jako úplně, a je tam strom a někdo voblečej jako nějakej starej horník u toho stromu sedí, a pak tam, k tomu horníkovi, jde ta holka a má na sobě takový ty věci, jako červená karkulka a všichni čekaj, až ta holka bude něco říkat, ale ta holka nic neříká, akorát furt kouká na Bambase, kterej tam stojí na straně s tím sborem. Ten damák hned vyskakuje a znova tleská a prej, jestli ta holka a Bamabas si tady dávaj rande nebo co, a že je vyhodí voba.


Všichni se řehtaj, ale ta ženská vod sboru se tý holky i Bambase, jich vobou, zastává, že snad je ten damák nebude za tohle trestat a ta holka je celá rudá a Bambas taky. Ten damák teda, že ještě jednou a naposled, a jestli ne, tak Bambas letí a ten damák už zase tleská znova, že jedem, začínáme a žádný nyvý pohledy do publika.

Je po tom divadle a ještě tam jsou, v tom klášteře, kde se to hrálo a jsou tam taky vod tý holky ze školy, z Masný, i učitelky i rodiče. Ta holka a Bambas taky, voni voba, jsou teď jako slavný.

Potom se všichni bavěj a pijou kafe nebo čaj, co tam jsou v takovejch těch malejch sudech s kohoutkem, jako na vobědech. Tak holka a Bambas to kafe ale nepijou, ani čaj, akorát tam spolu seděj a pak Bambas říká, aby šli, tak jdou.

Jdou kolem Vltavy a je tma a v tý tmě svítěj na Letný ty lampy kolem tý cesty nahoru, takže to vypadá, jako nějakej velkej vánoční stromek, co má nahoře místo hvězdy Letenskej zámeček, protože ten taky svítí.

Vltava pleská vo břeh a placama, nahoře, jsou hvězdy a Bambas má ruce v kapsách toho berana a najednou cejtí v jedný tý kapse ruku tý holky a ta ruka je taková studená a chytá se Bambase, aby se zahřála. Tak takhle jdou ještě chvíli dál a pak se zastavujou a líbaj se a zase kousek jdou a znova se líbaj. Jdou pod Švermovým mostem a po nábřeží Kyjevský brigády až k Hlávkovu mostu a pak kolem Těšnova a po Poříčí, na Náměstí republiky.

Moc lidí teda nepotkávaj, auta skoro žádný, jen nějaký tramvaje. Jim, jako tý holce i Bambasovi, jim voboum, je to jedno, i jak dlouho jdou, protože teď to nejdůležitější jsou jako voni, ta holka a Bambas, voni dva, jeden pro druhýho, a jinak na ničem moc nezáleží. Je to jako kdyby voni dva, jako ta holka a Bambas, voni voba dohromady, byli nějaká ve vesmíru samotná hvězda.

Pak jso najednou v Hradební a jdou nahoru a tam se jako loučej, a nějak jim to moc nejde, i když ta holka i Bambas teď jako by bydlej vedle sebe. Potom slyšej někoho zezdola, tak si daj pusu a radši mizej.


Sotva Bambas zavře, tak je tam Bambase babička a chce vědět, kde Bambas byl, a proč jde tak pozdě. Tak von jí to říká. Bambase babička, že vona už si myslela, že je zas na tom nádraží, a jak prej to přišlo s tím divadlem?


Bambas jí teda říká i tohle a Bambase babička, že včera jí, jako Bambase babičce, málem Bambas vynadal, že bydlí vedle a dneska tohle. A když Bambas na to nic, tak Bambase babička, že udělala šunkafleky, ty Bambas rád a ještě budou teplý, tak jestli si dá. Bambas kejve, že jo, že si dá. Potom Bambas cpe do sebe ty šunkafleky a Bambase babička na to kouká a prej, jestli Bambas tu holku má rád. Bambas krčí ramena, ale pak, že jo, asi jo.

„Tak vidíš,“ kejve Bambase babička.

„Co vidím?“ neví Bambas.

„Tak si jim vodpustil,“ myslí Bambase babička.

„Jemu ne a vona za to nemůže,“ vobjasňuje Bambas.

„Dyť je to rodina, ne?“ nerozumí Bambase babička a prej ať Bambas jí, nebo mu to z tý lžíce spadne. Bambas teda jí, a když ty šunkafleky sblajzne, tak Bambase babička, že jde spát a Bambas by měl jít taky. Bambas teda jde, a když leží, myslí na tu holku, jak mu dala tu ruku do kapsy. Myslí, ale taky na to, jak se ten chlap dusil, na tu toho chlapa vobčanku, jak ji tam Bambas našel a na Bambase mámu, jak mu vokazuje toho chlapa fotku, že to je von, ten chlap, a že si klidně žije. Bambas taky přemejšlí, co Bambase babička řekla vo tom vodpouštění a cejtí, že jo, že kvůli tý holce by vodpustil, jenže ví, že to nejde, tak neví a čumí do tmy a pak nějak usne.

Tak Bambas to tý holce říká. Jsou u Bambase babičky v kuchyni, protože tý holky táta je už z tý nemocnice doma. Bambase babička je v pokoji a kouká na televizi a ta televize je slyšet, ale ne, co tam říkaj. Ta holka na Bambase kouká těma vočima jako kafe a ty voči má nejdřív takový veliký a pak Bambas vidí, že se v nich dělaj slzy. Bambas teda vstává a chce ji vobejmout, ale ta holka Bambase vodstrkuje a chce, aby ji Bambas nechal, a když Bambas tu holku nechává a zase si sedá, tak ta holka si utírá nos a voči a říká, že tý holky táta není takovej, že vo tom napsal knížku, že tomu věřil a pak dělal všechno a i teď, aby to vodčinil.

„Já mám tátu ráda,“ říká ta holka a kouká z vokna, kde není nic moc vidět, protože je tam záclona, ale Bambas vidí, že ta holka zase trochu brečí.

„To je jasný,“ kejve Bambas, „ale to nemůže tvůj táta sám. To musí někdo jinej.“

„Co?“ Nechápe ta holka a už se nedívá z vokna a nebrečí.

„No, jako říct, jak to má vodčinit.“

„A kdo má říct?“

„Někdo, kdo to jako rozsoudí.“

„Jako ty?“

„To ne, nějakej soudce, nebo tak…“

Ta holka zírá na Bambase a pak, že jakej soudce, dyť za to snad, s tím Bambase tátou, nemůže tý holky táta. Bambas zase kouká na tu holku zpátky a chce vědět, kdo teda.

„No, všichni,“ myslí ta holka.

„Von to začal,“ říká Bambas.

„Von to nezačal, to už bylo. Táta měl tvýho tátu rád. Byl to kamarád. Myslel, že je statečnej, když to voznámí. Dyť je to v tý knížce. Tys to nečetl?“ nevěří ta holka.

„Tys to věděla,“ čumí Bambas.

„Ne, že to je tvůj táta,“ vobjasňuje ta holka.

„ A ty bys někoho voznámila?“ nemyslí Bambas.

„Kdyby dělal něco špatnýho…“

„Co třeba?“

„Třeba někoho zabil, nebo já nevím…“

„Můj táta nikoho nezabil,“ ví Bambas.

„Já vím, jenže to bylo jiný…“

„Jak jiný?“

„No, já nevím…, asi, že by mohla bejt válka, nebo tak něco…“

„Právě, můj táta na válku, nebo na něco takovýho nevěřil, proto to… umřel,“ napadá Bambase.

Pak je ticho a je zase slyšet ta televize a potom se ta holka zvedá a vzdychá a že teda půjde. Bambas se hned zvedá taky a jde k tý holce a vobjímá ji a ta holka tiše Bambasovi do svetru brečí. Bambas teda čeká, až přestane, a když ta holka přestává, tak ta holka říká, že tý holky táta už je stejně potrestanej, protože má deprese a pak nic nemůže, jenom leží a máma tý holky myslí, že to má kvůli tomu.

„Neboj, to nějak to…, bude,“ šeptá Bambas a dál vobjímá tu holku, ale tak nějak, jako kdyby to byla spíš jeho mladší ségra.

Bambas a ta holka jsou na Švermově mostě a koukaj, jak tam lidi a malý spratci krměj racky. Bambas a ta holka racky nekrměj, protože pro ně nic nemaj. Svítí slunce a trochu mrzne. V noci padal sníh a trochu ho pořád všude je, tak je to hezký. Bambas a ta holka se vopíraj vo zábradlí a za těma rackama, co dělaj ve vzduchu všelijaký kotrmelce a furt křičej, je vidět Hrad a rozhledna. Bambas chce vědět, jestli tý holky táta má pořád ty deprese a ta holka kejve, že jo, že vobčas má.

Bambas za chvíli, jestli tý holky táta nemůže mít ty deprese, protože má blbý svědomí. Blbý svědomí, jako kvůli tomu, co bylo. Ta holka už nekouká na ty racky ani na ten Hrad a ani na tu rozhlednu, ale kouká na Bambase, a jestli Bambas myslí, jako kvůli tomu, co bylo s Bambase tátou. Bambas, že jo, že kvůli tomu. Ta holka je najednou, jako nemocná, a že prejt tý holky máma si tohle myslí, dyť už to říkala, ale ona, ta holka, neví.

„Tvýmu tátovi by se možná dalo pomoct,“ myslí Bambas a kouká na ty racky, Hrad a rozhlednu dál.

„No…, a jak?“ neví moc ta holka.

„Vlastně by se tím srovnalo všecko,“ myslí Bambas.


Tak ta holka čeká a už se zase dívá na ty racky, Hrad a rozhlednu taky.

„Možná…,“ Bambas to říká, tak, jako kdyby nerad, „možná kdyby byl nějak vodsouzenej, myslím, ne jako dovopravdy, akorát podmínkou, to by stačilo…“

„Cože?! Jako můj táta?!“ ta holka je najednou úplně vytřeštěná.

Bambas je z toho taky trochu vyvalenej. „Já myslel, jako kdyby byl taky nespravedlivě vodsouzenej….“

Teď ta holka najednou vypadá, že se děsně leká.

Bambas mává rukou, jako ať se ta holka neleká, jakože, von, Bambas, myslel, že když tý holky táta zažije nějakou nespravedlnost taky, budou si s Bambase tátou kvit a nebudou ty deprese.

Ta holka něco jako zkouší říct, ale nejde to, až za chvíli, a prej jakou nespravedlnost?

„Babička má doma starej jed na myši…“ Bambas mluvit přestává, protože ta holka se hned děsí znova. Bambas teda čeká, až se ta holka děsit přestane a pak, že to dost promejšlel, a že trochu toho jedu by ta holka dala sobě a i tý holky mámě, ale tý holky tátovi žádnej. „Toho jedu jenom trochu, třeba do čaje, aby ti… i mámě bylo akorát blbě,“ vobjasňuje Bambas.

Ta holka nechce věřit a vypadá, že uteče, tak Bambas tu holku radši chytá, a že jde vo to, aby to vypadalo, že tý holky táta, chtěl tý holku mámu i tu holku, jako je vobě, votrávit. Ta holka má teď ty svý kafový voči velký, jak vopravdický dvě velký kafe. „A proč by to dělal?“ nerozumí ta holka.

„Protože má deprese,“ myslí Bambas.

„Děláš si srandu,“ věří ta holka, ale Bambas vrtí hlavou, že ne, že nedělá. Tak ta holka, že si snad Bambas nemyslí, že vona, ta holka, naleje tý holky mámě někam jed, aby snad tý holky tátu i zavřeli. A jestli se Bambas úplně nezbláznil. Bambas ale že von vo tom fakt přemejšlel, a tohle je jediný, čím se by se to dalo srovnat všecko, i teda, a teď Bambas čumí na chodník, aby von, Bambas a vona, ta holka, voni voba, mohli bejt spolu dál.

Ta holka, má ty kafový voči hned lesklý slzama a prej, jak to Bambas myslí? Bambas, že ať si to ta holka vezme, jestli von, Bambas, může bejt s holkou, když tý holky táta voznámil Bambase tátu a von pak, teda Bambase táta, umřel v lágru.

Ta holka chce hned vědět, a už skoro brečí, proč s ní, jako s tou holkou, Bambas teda je, a proč to nevadilo dřív a vadí až teď. Bambas čumí na ten chodník pořád a prej vadilo to pořád, ale taky von, jako Bambas, bejt bez ní, jako bez tý holky, nechce, a tohle by to srovnalo všecko. „Bez toho, toho…, aby to bylo jako kvit, to nejde,“ vzdychá Bambas a skorem brečí taky.

Ta holka to vidí, to, že Bambas málem brečí, a hned Bambase vobjímá a Bambas tu holku taky a mačkaj se vobličejema k sobě a kolem lítaj rackové a křičej, poněvadž čekaj, že jim Bambas a ta holka taky, voni voba, něco hoděj, ale voni nic nemaj, a i kdyby měli, tak jim to teď nehoděj.

„Stačí pár kapek, je to hustý,“ šeptá Bambas. Jsou s tou holkou znova u Bambase babičky v kuchyni a Bambas má v ruce takovou tu skleničku vod Sanorinu. Ta holka se na tu skleničku kouká, ale vzít si ji nechce. Bambas se teda ptá, co je, jestli s ním, jako s Bambasem, ta holka už nechce bejt. Tak ta holka si tu skleničku teda bere, a drží ji v ruce, jako prve Bambas a chce vědět, co když se vona, ta holka a tý holky máma, voni vobě, doopravdy votrávěj a umřou. Jestli by to třeba nemohli nejdřív nějak zkusit.

Bambas ale neví jak, aby se na to hned nepřišlo. Ta holka chvíli přemejšlí a pak ji napadá, že kdyby Bambas teď zkusil třeba jednu kapku… Bambas kouká na tu holku a nevěří a prej, jestli se ta holka bojí, že ji chce Bambas votrávit. Ta holka, že to ne, akorát má strach, aby se něco hodně blbýho nestalo, a že dyť je to jed. Bamabas, že je to jed na myši, a ne na lidi.

Navíc, přece to už Bambas říkal, když to zkusej a jemu, Bambasovi, potom bude blbě, a tý holce a tý holky mámě pak stejně, tak to bude pěkně nápadný.

Ať jestli to ta holka teda chce udělat nebo ne, protože von, jako Bambas, ji chtěl zrovna malovat, ale jestli ne, tak Bambas ji radši malovat nebude, aby se mu nestejskalo tolik. Ta holka dává tu skleničku vod Sanorinu na stůl a kouká na ni a prej, proč nemůžou voni, jako ta holka a Bambas, voni voba, bejt spolu, když voba chtěj i bez nějaký takovýhle blbosti s nějakým pitomým jedem.

Bambas ale, že pro něj, jako pro Bambase, to s Bambasovým tátou vůbec blbost žádná není, a že už to říkal na tom mostě.

Potom slyšej, že jde Bambase babička, tak Bambas rychle šahá po tý

skleničce vod Sanorinu a strká ji do kapsy a ta holka šeptá, že u nich nikdo není, tak můžou k nim.

Tak jdou a Bambase babička, že před ní nemusej utíkat, že koupila k vobědu sekanou a udělá kaši, a že toho je dost pro všechny. Bambas ale že ta holka slíbila, že doma uklidí a von jí pomůže.

Bambase babička hned že tohle kdyby slyšela Bambase máma, tak nebude věřit a ta holka celá kamení. Bambas ale že von, jako Bambas, doma taky uklízí furt a tu sekanou si vezme pozdějc.

Tak jsou Bambas a ta holka taky, voni voba, u tý holky doma a Bambas myslí na ty Vánoce, jak tam přišel, a jak pak bylo to s tou hašlerkou a potom i s tou vobčankou a tak, a potom se ptá tý holky, jestli má nějakej skicák a tužku, protože to von, Bambas nemá. Ta holka teda jde a nese nějaký čtvrtky a verzatilku, že jinou nemá.

Bambas, že dobrý, ať si teda někam sedne a moc sebou nešije. Tak ta holka si sedá, ale za chvíli vstává a ať prej Bambas počká a někam jde, a když se vrací má na sobě ty šaty, co měla na Vánoce, ty jako škeble vevnitř, jak jsou jí, tý holce, v těch šatech, vidět prsa i nohy.

Tak v těchhle šatech si ta holka znova sedá a Bambas ji teda takhle kreslí. Chvíli kouká, Bambas, na tu holku a chvíli na to, co kreslí a je slyšet akorát tu verzatilku. Potom si ta holka najednou stahuje seshora ty šaty a pod nima nic nemá a Bambas kreslit přestává a už nekouká na to, co kreslí, ale jenom na tu holku. Vona, ta holka, se Bambase ptá, proč

nekreslí a von, Bambas, dává pryč ten papír i tu verzatilku a jde k ní, k tý holce a vobjímá ji a dává jí pusu a vona, ta holka, vobjímá Bambase taky a potom ji, tu holku, Bambas hladí, i ty její velký prsa.

Ta holka furt sedí, tak Bambas ji zvedá, jako aby stála, když stojí, tak tý holce, Bambas stahuje ty šaty. Potom ta holka chytá Bambase za ruku a vede ho někam a je to

do pokoje tý holky na postel. Tak jsou na tý posteli, ta holka s Bambasem, voni voba a Bambas už je svlečnej, má akorát trenky a stahuje tý holce kalhotky a ta holka chce, aby Bambas počkal, ale Bambas nechce.

Ta holka, že ne, ať Bambas nejdřív slíbí, že se na to, jako Bambas, vykašle.

„ Na co?“ neví Bambas a pořád drží za gumu tý holky kalhotky a ta holka si je drží taky a prej na to s tím jedem. Bambas najednou pouští tu gumu a vstává a voblíká se a ta holka se přikrejvá dekou, co tam na tý posteli je a kouká, jak se Bamabas voblíká. „To je, jako bys mi dal facku,“ říká pak ta holka.

„To je, jako by si dala facku ty mě,“ myslí Bambas, a když je dovoblečenej, tak jde a tu skleničku vod Sanorinu nechává na tý holky stole, co tam ta holka v tom svým pokoji má.

Jak je Bambas doma, hned je tam Bambase babička, a co prej hledal v komoře, že je tam všechno zpřeházený. Bambas nejdřív že neví, a že nic, ale když spustí Bambase babička, ať Bambas nevykládá, že to tam vypadá, jako by tam řádil nějakej vopilej zloděj, tak Bambas, jak je z tý holky rozhozenej, to všechno říká. To vo tom jedu i vo těch tý holky táty depresích i to vo tom jako by votrávení a pak taky vo tom tý holky táty vodsouzení, aby si byli s Bambasem táty kvit.

Bambase babička zírá na Bambase a chytá se stolu a potom si sedá a pak prej, kde to Bambas má. Bambas, že co, a Babička, že ten jed, ty blbče.

Tak Bambas teda už musí říct i tohle a vona, Bambase babička, hned zdrhá na chodbu a zvoní a mlátí do těch dveří, co bydlí ta holka. Ta holka za chvíli votvírá a je v županu a celá uřvaná a Bambase babička na ni, na tu holku, kde je ten jed na myši. Ta holka zírá na Bambase babičku i na Bambase, kterej stojí za ní, jako za Bambase babičkou, a nejdřív neříká nic, a pak že to vylila.

Bambase babička na tu holku kouká a najednou ji chytá za ruku a táhne ji k sobě, jako k Bambase babičce, a že prej, proč lžeš ty huso, copak jste nám neudělali dost neštěstí. V kuchyni Bambase babička bere nějakej džbán a pouští do něj vodu a sype sůl a ta holka tam stojí a akorát čumí a Bambas taky.

Pak Bambase babička zase na tu holku, ať to vypije, nebo zavolá esenbé a udělá takovej cirkus, že to ještě neviděla. Tak ta holka teda pije a kafový voči má znova plný slzí, a když ten džbán má v sobě, tak Bambase babička ji táhne na záchod a Bambas má jít pryč. Bambas slyší, jak tam, na tom záchodě, ta holka zvrací.

Potom jsou v koupelně, Bambase babička i ta holka, voni vobě a pak Bambase babička, ať si ta holka sedne v kuchyni, a že počkaj, jestli budou muset volat záchranku. Tak tam seděj, Bambase babička, ta holka v županu a Bambas, všichni tři a za chvíli ta holka, že to fakt vylila, a Bambase babička, že to ať vykládá někomu jinýmu.

Pak je zase ticho a seděj a čekaj, Bambase babička, ta holka v županu a Bambas, všichni tři. Potom najednou ta holka znova, co řekne doma, proč je v županu, a Bambase babička, že řekne, že si zabouchla a ať už je zticha.

Tak je ticho zase a čekaj a ta holka se dívá na Bambase a prej teď jsou voni, jako ta holka a Bambas, jako ten František a ta Klára.

„Cože?“ Nechápe Bambas.

„Nemáte tady nůžky,“ ptá se ta holka Bambase babičky a vona, jako Bambase babička se ptá, na co, a ta holka, že se chce vostříhat.

„Děláš si šprťouchlata?!“ neví Bambase babička.

„Jako že ta Klára? Jako že už spolu nechodíme?“ dochází Bambasovi.

„Jako že ses mi líbil a chtěla jsem s tebou chodit, ale ty, že tátové si musej bejt kvit a dals mi nějak blbej jed. Takže jo. Už s tebou taky nechci chodit a v hlavě mám teď akorát ten blbej jed,“ vobjasňuje ta holka.

„Co říkáš?!“ děsí se Bambase babička.

„Jako že v tý hře, von ví,“ a ta holka kouká na Bambase, „tomu Františkovi a tý Kláře, jim voboum, už záleží jenom na Bohu, a tím jsou šťastný voba, i když spolu nechoděj. A mně a jemu,“ a ta holka kouká na Bambase znova, „už záleží akorát na tom pitomým jedu a tím jsme taky nějak debilně šťastný voba, i když spolu nechodíme,“ říká ta holka a Bambase babička, že pro Krista Pána, že snad bude volat tu záchranku.

0
Vytisknout
2905

Diskuse

Obsah vydání | 28. 12. 2018