Co se po roce 1989 stalo s východoevropskou levicí?

11. 11. 2019

26. října, během oficiální ceremonie ve Washingtonu, D.C., chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovićová obdržela cenu Fulbright Lifetime Achievement Award. Obklopena vysokými hodnostáři vzpomínala, jak coby malá holčička narozená na "špatné straně železné opony" snila o návštěvě míst, kde "lidé mohli svobodně mluvit", napsala Svetlana Slapšaková.

Kitarovičová se nicméně narodila v Jugoslávii, která neležela za železnou oponou a přiznávala občanům právo volně cestovat. Ve skutečnosti sama v 80. letech směla odjet do Spojených států v rámci středoškolského výměnného programu.

Za tímto trapným přeřeknutím, které pro pravicovou chorvatskou prezidentku není nijak výjimečné, leží pořádný zmatek v pojmech, vědomý nebo nevědomý, způsobený koordinovaným úsilím zakrýt, překroutit a falšovat dějiny, aby došlo k ovlivnění politiky. Historický revizionismus zaměřený na 2. světovou válku a následující čtyři dekády socialistické vlády nejen změnil veřejnou percepci historických událostí, ale také ovlivnil politiku ve Východní Evropě po roce 1989, zejména na levici.

Pád berlínské zdi 9. listopadu 1989 znamenal kolaps státního socialismu v regionu. Pro prvního slovanského papeže Jana Pavla II. pád komunismu představoval největší náboženskou událost, zázrak, v němž musela mít prsty sama Panna Maria.

Zatímco staré režimy padaly, západní experti proudili na východ, aby radili místnímu obyvatelstvu, jak "europeizovat" a privatizovat. Například americké feministky (které ve své zemi nikdy neměly zákonem zaručenou mateřskou dovolenou) se slétaly do Východní Evropy, aby vyučovaly o ženských právech ženy, které by mohly mít mateřskou dovolenou až čtyřletou (pokud by si ji přály).

Pod závojem starých a nových antikomunistických mýtů a mystérií země v regionu prodělávaly politickou a ekonomickou tranzici, která se stát od státu lišila. V bývalé Jugoslávii to zanechalo děsivé jizvy kvůli válce a genocidě ve Srebrenici.

V první fázi byly reaktivovány parlamentní instituce, které monopartijní systém prakticky zmrazil, a znova vznikal multipartijní systém. První volby přivedly na scénu hlavně méně kompromitované socialistické lídry a protirežimní disidenty 70. a 80. let.

Bývalí socialisté byli obecně označováni za "levici", ačkoliv nikoliv z příliš dobrých důvodů, protože někteří z nich brzy dali najevo pravicové sklony. To by nemělo překvapovat: Koneckonců, komunistické strany v regionu často prováděly politiku spíše odpovídající pravicovým ideologiím.

Od disidentů, kteří do roku 1989 bojovali za humánnější socialismus, Západ očekával konzervativnější, pravicovější a antikomunističtější názory. Takže pokud chtěli využít politický kapitál odvozený od západní podpory a získat moc, museli se také obrátit vpravo.

Mezitím byl postupnou revizí 2. světové války z trosek po roce 1945 vzkříšen skutečný antikomunismus. Ve Slovinsku jsou například nacisté a fašisté dosud uznáváni za nepřátele. Ale podle revizionistů respektovali zákon a přáli si pouze mírumilovnou okupaci, pod níž by Slovinci žili pohodlně pod vládou spolupracujícího křídla katolické církve.

Podle nich komunističtí povstalci, kteří s určitou pomocí Spojenců a Rudé armády na konci války osvobodili Jugoslávii, nesli vinu za všechno špatné, co následovalo: Socialismus, federalismus, rovnost pro dříve marginalizované etnické skupiny, poválečné mimosoudní popravy podezřelých z kolaborace atd.

Rozhořčení nad "vnucenou" etnickou rovností vyústilo v postjugoslávském Slovinsku ve vyloučení asi 26 000 lidí považovaných za "neslovinské". V roce 1992 bylo vydáno tajné nařízení šířené jen mezi státními zaměstnanci včetně policie odebrat práva neslovinským obyvatelům, kteří nepožádali o slovinské občanství. Ve výsledku mnozí z 26 000 postižených přišli o všechno - rodiny, domovy, práci, přístup ke zdravotní péči a sociálním službám. Mnozí byli nuceni odejít a nikdy nedostali kompenzace, ačkoliv slovinský ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva vynesly rozsudky v jejich prospěch.

Současně s tím ve Slovinsku a všude jinde byla zvláštní pozornost věnována obětem útlaku komunistického režimu. Ke studiu problému byly zřízeny zvláštní instituce, na exhumaci a forenzní analýzu masových hrobů byly vyčleněny státní prostředky, na památku byly zřízeny různé památníky. Vědecká přesnost a profesionalismus výzkumu vyprodukovaného k danému tématu byly diskutabilní a v některých zemích zpochybněné.

V posledních letech proběhla skutečná propagandistická ofenzíva pravicové Slovinské demokratické strany za maďarské peníze, která publikuje stále týž materiál démonizující levici a stigmatizující komunismus, socialistickou minulost, Jugoslávii, vše neslovinské, LGBTQ komunitu, uprchlíky, islám, ženská práva, atd.

Podobné narativy a události se objevily i v jiných postsocialistických zemích. Také je doprovázel vznik rasistických, neonacistických, sexistických, patriarchálních extremistických skupin a politických stran, které se stávají stále násilnějšími.

(Ve Slovinsku, podobně jako na Slovensku, má revize komunistického výkladu dějin 2. světové války skutečně často podobu rehabilitace vlastních klerofašistických kolaborantů. Autorka ovšem zcela - podle mého názoru záměrně a účelově, ve stejném stylu jako jí kritizovaná Kitarovićová - ignoruje výklady dějin, které nemají ani v nejmenším v úmyslu odsouzením komunistického totalitarismu rehabilitovat totalitarismus ultrapravicový. Její rovnice, podle níž antikomunismus = pravicový extrémismus, která byla typická pro propagandy starých režimů Střední a Východní Evropy, tedy rozhodně neplatí; stejně jako pochopitelně neplatí, že levice = marxismus - pozn. KD.)

Třicet let po pádu zdi antikomunismus v nacismus připomínajícím formátu získává ve Východní Evropě na síle na úkor parlamentní demokracie. Je dosti fascinující, že ačkoliv Západ každým rokem slaví vítězství Spojenců nad Osou a usmíření s Německem (italský fašismus je v oficiálních rituálech takřka zapomenut), neznepokojuje jej sílící revizionismus ve Východní Evropě.

V kontextu démonizace a překrucování historie nevznikl jiný spolehlivý a obecně přijatelný ideologický základ pro levici v postsocialistickém světě než ten, který tu byl po dlouhou dobu - marxismus. Protože se stal hlavním terčem sílícího antikomunismu (ačkoliv bez nějaké seriózní analytické debaty), jen ti nejodvážnější se jím zabývají.

V generaci, která žila v pozdním socialismu a během tranzice, existuje určitá opatrnost, nebo přinejmenším tendence udržet marxismus v bezpečném intelektuálním/akademickém prostoru a zajistit nezbytný objektivní přístup a předejít politické vulgarizaci.

Mladší generace v postsocialistických zemích nepřijala takové rozvinuté mechanismy obcházení, které jsou ve skutečnosti reliktem socialistické éry, takže malé skupiny v městském prostředí se věnují radikálnímu myšlení bez pocitu historického zatížení. Někteří se integrovali do různých anarchistických, feministických a environmentalistických skupin.

Aby čelila atmosféře nenávisti a netolerance se stále rozšiřovanou sadou terčů - komunismus, migranti, uprchlíci, ženy, islám, Židé, atd. - levice by měla kombinovat své protestní akce s komunitní prací, intelektuální produkcí a ideologickou prací soustředěnou na obnovu pojetí pracovní organizace, třídního boje a politické moci.

Musí prosazovat environmentalismus a vést klimatickou akci. Ovšem nastávající environmentální katastrofa může nepozorovaně skončit a otevřít cestu progresivní levici na politickou scénu Evropy a celého světa.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2142

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2019