Lula byl propuštěn z vězení: stane se v Brazílii zásadním Bolsonarovým odpůrcem

11. 11. 2019 / Fabiano Golgo

Po 580 dnech v improvizované cele (v místnosti na ústředí federální policie v městě Curitiba) byl Lula propuštěn po rozhodnutí brazilského Nejvyššího soudu, že lidé mohou být uvězněni teprve až po odmítnutí jejich posledního odvolání. Hned ve svém prvním projevu dal Lula najevo, že bude hlavním opozičním hlasem vůči ultrapravicové vládě Jaira Bolsonara.

Brazílie má opravdu jedinečný soudní systém, kde poté, co první soudce shledá obžalovaného vinným, daný člověk nemůže být uvězněn a má ještě dalších sedm soudů, k nimž se může odvolat. V podstatě to znamená, že ti, kdo mají peníze na obhájce, nikdy nekončí ve vězení, zatímco chudí černoši z favel jsou uvězněni hned po prvním soudním rozhodnutí a nikdy se nedostanou k druhému soudu na odvolání, nemluvě o osmém.

 

A tak rozhodnutí Nejvyššího soudu, které osvobodilo Lulu, je vlastně velmi špatné. Bylo to zjevně rozhodnutí učiněné jen proto, aby mohl Lula opustit vězení, protože polovina brazilského obyvatelstva ho idolizuje a hrozily lidové nepokoje, protože tito lidé zastávali názor, že je Lula politickým vězněm. Lula byl osvobozen i proto, protože je předseda Nejvyššího soudu bývalým právníkem Lulovy Dělnické strany, jehož k Nejvyššímu soudu v Brazílii jmenoval sám Lula.

Záporný vedlejší efekt tohoto rozhodnutí je, že bude také propuštěno dalších 4580 osob, mezi nimi desítky zkorumpovaných politiků, sexuálních násilníků, vrahů a tak dál. Všichni ti, kteří jsou schopni si zaplatit schopné právníky, si zajistí, že jejich případy budou donekonečna protahovány a nikdy nepůjdou zpět do vězení. To je cena, kterou byla polovina národa ochotna zaplatit za propuštění svého bývalého prezidenta.

Ve skutečnosti měl Lula obrovské štěstí. Být zatčen bylo pro něho obrovskou výhrou. Proč? No,  Luiz Inácio da Silva, chudý chlapec, který se stal prezidentem po mnoha desetiletích boje proti establishmentu, se stal symbolem brazilské levice. Měl auru božské počestnosti, obraz politika, který měl být naprostým kontrastem k předchozím 500 letům otevřené a bezostyšné korupce. Avšak pak vyšel najevo největší korupční skandál v historii naší planety - ukázalo se, že Lula dovolil, aby byly vytulenovány miliardy dolarů a přesunuty do kapes jeho politických spojenců odměnou za to, že dovolili schválení zákonů o sociálních službách a za obecnou politickou podporu pro Lulu. Pak zjistila skupina státních prokurátorů, že Lula navštěvoval příliš často venkovskou rezidenci, kterou nevlastnil, a že jeho manželka byla nafilmována, jak vykládá, že chce novou kuchyni v bytě, který také Lulovi nepatřil. Modernizaci obou příbytků provedla stavební společnost, která se stala držitelem většiny velkých stavebních kontraktů od Lulovy vlády i od všech předchozích šesti brazilských vlád. Za to byl Lula odsouzen na dvanáct let do vězení.

Dejme do kontextu, co se vlastně stalo. Jedna strana tvrdí, že byl Lula odsouzen nespravedlivě, zatímco druhá ho vidí jako nejzkorumpovanějšího politika v brazilské historii. Kde je pravda?

Mou generaci přivedl Lula do brazilských ulic, aby protestovala proti vojenské diktatuře, která vznikla v roce 1964 za plné podpory středních a vyšších vrstev. Už jako dítě jsem o Lulovi věděl, bez ohledu na cenzuru médií, protože v roce 1979 se stal nejdůležitějším disidentem v boji proti autoritářskému režimu. Brazilští novináři prosluli těmi mnoha způsoby, jimiž se dokázali vyhýbat cenzuře a vydat zpravodajství, které bylo cenzurováno. A tak byl Lula neustále v médiích.

Celý příběh má počátek u prezidenta Juscelina Kubitscheka, potomka Čechů, který v letech 1956-1961 provedl v Brazílii revolucii, proměnil ji ze zemědělské, venkovské země v městský, industrializovaný, moderní a kulturně dynamický národ. JK, jak byl znám, měl vliv na vznik "bossa nova", hudebního stylu, který tehdy dobyl svět. Vedlo to k podstatnému posílení brazilské hrdosti a Kubitschek se stal ikonou, jehož jméno je oslavováno dodnes.

Během Kubitschkových let se Copacabana stala mezinárodně známou a Rio de Janeiro se stalo vysněnou destinací pro turisty i pro mezinárodní zločince. Avšak JK se rozhodl vybudovat nové hlavní město uprostřed pouště, tisíc kilometrů od nejbližšího zdroje stavebního materiálu či pracovních sil. Za dobu kratší než pět let postavil z ničeho Brasilii, futuristické město, které má dnes dva miliony obyvatel a tisíce budov. Problém byl v tom, že celý ten podnik znamenal, že se Brazílie obrovským způsobem mezinárodně zadlužila a korupce dosáhla neuvěřitelných rozměrů. To vadilo armádě, která, jak ve všech jihoamerických zemích, je vždycky garantem či likvidátorem vlád.

Brazilská armáda hrála hlavní roli v brazilské historii mnohokrát, vyvolávala či podporovala puče podle svého přání. Brazilský zákon nedovolil Kubitschekovi, aby se nechal znovu zvolit. Musel čekat čtyři roky, než by se mohl znovu stát kandidátem. A bylo jisté, že by se r. 1965 vrátil k moci (jeho popularita neklesla dodnes). Skutečným důvodem vojenského puče v Brazílii bylo zabránit Kubitschekovi, aby se znovu stal prezidentem.

Avšak kontextem, v němž armáda dokázala realizovat za podpory elit puč a nižší vrstvy mlčely, bylo to, že po Kubitschekovi byl zvolen populista s fašistickými tendencemi. Na tohoto prezidenta,  Jânio Quadrose, vyvíjela za scénou armáda nátlak, zejména poté, co udělil Fidelu Castrovi nejvyšší brazilskou medaili. To do osmi měsíců vedlo k jeho rezignaci. Viceprezident  João Goulart, známý jako Jango, byl bohatým farmářem, ale jeho politická rétorika byla levicová. Armáda nechtěla, aby převzal moc. V době, kdy Jânio odstoupil, byl Jango na návštěvě Číny, což  byl další komunistický hřích v očích vojenských velitelů. Rozhodli, že Jangovi nepovolí návrat do země.

Po mnoha týdnech vyjednávání vytvořila Brazílie funkci premiéra a prezidentu bylo dovoleno vrátit se do země, jenže přišel o většinu svých pravomocí. Avšak o rok později referendum rozhodlo vrátit systém k jeho původnímu formátu. Brzo poté Jango projevil svůj populismus v projevu ke statisícům lidí, v němž deklaroval, že jeho vláda bude podporovat přerozdělení zemědělských pozemků a že odebere od vlastníků půdy ty pozemky, které nejsou obdělávány. Příslib zemědělské reformy byl poslední kapkou - armádu to ujistilo, že je Jango komunista, a v době, kdy bylo zjevné z případu Kuby, že na jihoamerickém kontinentě zuří studená válka, v Brazílii se za podpory CIA uskutečnil vojenský puč.

Zprvu, v důsledku propagandy proti Jangovi a jeho údajným komunistickým vazbám, brazilská společnost puč podpořila. Nedošlo k žádným protestům a média otevřeně souhlasila s novým režimem. Avšak všichni očekávali, že se v roce 1965 budou normálně konat volby. Konec konců, oficiálním důvodem pro puč bylo ochránit zemi před komunismem. Kubitschek komunista nebyl.

Armáda nemohla otevřeně deklarovat svou nelibost vůči Kubischekovi, protože ten byl nesmírně populární. Tak se rozhodla nepodpořit volby. V roce 1967 vystoupila na univerzitním hudebním festivalu celá řada protestních zpěváků, kteří písněmi vyjádřili svou nespokojenost s absencí demokracie. V roce 1968, poté, co sto tisíc lidí, včetně nejznámějších herců, zpěváků a novinářů, protestovalo proti režimu, vstoupila Brazílie do své temné éry. V zemi zavládla tvrdá represe a tisíce studentů, umělců, aktivistů za lidská práva i obyčejných občanů skončilo v mučírnách, v policejních celách a v hrobech. Kubitscheka v roce 1976 zavraždila tajná policie při vyvolaném automobilovém incidentu.

Vyrůstal jsem za situace, kdy jsem byl nucen zpívat státní hymnu a každý den ve škole deklarovat loajalitu generálům. Ve škole jsme byli podrobování hodinám indoktrinace, že je armáda pro naši zemi spásou. Avšak doma mi otec jasně dával najevo, že vojenský režim není ten správný systém, i když pocházel z rodiny vojáků, kteří v minulosti hráli v mnoha pučích významnou roli. Avšak Lula byl pro nás pro všechny připomínkou, že je něco špatného na tom, jak věci jsou. Lula uměl mluvit tak, že tím zaujal babičky i malé děti. Pak, od roku 1982, nám už vojenský režim nedokázal zabránit, abychom se dověděli, co říká Lula, protože byla cenzura oficiálně zrušena v důsledku dohody, kdy měl postupně vojenský režim skončit a politikové v exilu měli mít možnost se vrátit a založit opoziční strany. Konec režimu byl důsledkem obrovské hospodářské krize a tlaku ze zahraničí.

Lula založil Dělnickou stranu  (Partido dos Trabalhadores), avšak pravicové strany vítězily ve volbách po dobu dalších dvaceti let, než dostal Lula šanci stát se prezidentem. Až v listopadu 2002 byl prezidentem zvolen. Lula se pak stal miláčkem celé elity, která ho předtím neměla ráda. Utvořil svou vládu v koalici se všemi protagonisty vojenského režimu i zkorumpovanými demokratickými režimy, které následovaly. Sdílel moc tím, že rozdával ministerstva a celé velké části vládního aparátu - jako například správu gigantické ropné společnosti Petrobras - politikům, kteří dříve podporovali pravicový vojenský režim.

Jeho politika byla směsicí kapitalistických a socialistických opatření. Podniky měly svobodu prosperovat, ale vláda postupně zvyšovala minimální mzdu z ubohých 40 dolarů na asi 350 dolarů, vytvořila úspěšný systém sociální podpory, kdy její příjemce musel dokázat, že on sám nebo jeho děti studují. To vedlo k tomu, že miliony lidí, kteří by jinak nebyli ve škole, získaly kvalifikaci, která jim umožnila dostat zaměstnání. Jedna věc vedla k dalším, sociální podpora se okamžitě utrácela za nákupy v supermarketech, v lékárnách, v obchodech s oděvy a za různé služby - ty všechny měly prospěch z nové vlny peněz, i když v malých dávkách. Brzo tyto podniky expandovaly, v důsledku milionů ze sociálních dávek investovaných do ekonomiky, a to vytvořilo nové pracovní příležitosti a přijalo to novou generaci "prvních gramotných lidí ve své rodině" - mladých lidí, kteří zlikvidovali začarovaný kruh trvalé chudoby milionů lidí.

Lulova vláda tak provedla historickou sociální a ekonomickou revoluci, která osvobodila více než 30 milionů lidí z chudoby, zvýšila příjmy středních a vyšších vrstev, ukončila negramotnost a hladovění a učinila černochy součástí společnosti prostřednictvím přístupu ke vzdělání a k pracovním příležitostem.

Úspěch té revoluce byl tak zjevný, že Lula ukončil svých osm let prezidentství bez opozice. S podporou ve výši 83 procent ti kandidáti, kteří se rozhodli kandidovat proti následovnici, kterou si za sebe vybral, Dilmu Rousseffovou, neznámou ženu, o níž chtěl, aby pro ni Brazilci hlasovali, ho prostě nikdy nekritizovali a slibovali, že budou pokračovat v realizaci jeho politiky a jeho programů.

Za vlády Rousseffové došlo k dramatické změně, protože když byly přijaty nové zákony, které poskytly obrovské pravomoci prokurátorům a soudcům, kteří nyní mohli bojovat proti korupci, vyšlo najevo, že všichni ti Lulovi spojenci, všechna ta jména, která jsme poslouchali během vojenské diktatury, a také mnoho Lulových starých přátel z Dělnické strany, kradli a tunelovali miliardy dolarů. Po dvou letech každodenních odhalení a věznění obžalovaných, skandálů ilustrovaných audio i video nahrávkami, kdy národ slyšel a viděl tyto lidi, jak páchají své trestné činy, obraz Luly, s výjimkou 30 procent obyvatel, jeho loajálních a fanatických stoupenců, se změnil z obrazu spasitele v obraz pána korupce. Lulovi stoupenci nemohli tu korupci popírat, ale ospravedlňovali ji jako nutnou, pokud měl Lula získat dostatečnou volební podporu pro sociální benefity, které vytvořil. Mnoho lidí z mé generace mělo pocit, že byli zrazeni, protože Lula měl přece být jediným nezkorumpovaným politikem. Byl to symbol, ne člověk.

Avšak zatímco proti ostatním existovalo velké množství důkazů, jediné, co se dalo najít proti Lulovi, bylo levné sídlo na venkově a byt na předměstí. A pak, těsně předtím, než se Lula chystal znovu kandidovat na prezidenta, rozhodl Nejvyšší soud, že všechny osoby, které byly odsouzeny už u druhé instance, musejí být uvrženy do vězení. Vypadalo to jako spiknutí, jehož cílem bylo zabránit Lulovi, aby kandidoval ve volbách na prezidentský úřad. Když se soudce, který Lulu odsoudil, stal ministrem spravedlnosti v Bolsonarově vládě, podezření se stalo jistotou: soudce Sergio Moro uvěznil Lulu jen proto, aby umožnil Bolsonarovi zvítězit. Když zveřejnil server Intercept, řízený americkým nositelem Pullitzerovy ceny novinářem Glennem Greenwaldem, proslaveným vydáním prozrazených dokumentů Edwarda Snowdena, tajnou komunikaci mezi Morem a státními prokurátory (byly to protizákonné rozhovory - soudce jednal s jednou stranou v procesu, který soudil) ukázalo se nad sluncem jasnějším, že Lulu poslali do vězení na základě monstrprocesu.

Aby ale bylo jasno: to neznamená, že Lula nestál v čele zkorumpované vlády a že nežije v bytě, který patří stavební společnosti, která za jeho prezidentství dostala množství státních kontraktů. Jen to znamená, že Lula byl uvězněn, aby se nemohl vrátit k moci. Je vinen, ale i kdyby nebyl, Moro by ho býval stejně poslal do vězení.

Lulovo propuštění je zřejmě dosud největší ranou pro Bolsonarovu vládu. Nikdo dosud neměl schopnost zvítězit v neustále válce slov, kterou vede Bolsonaro. Pro seriozní novináře je velmi obtížné bojovat proti Bolsonarovým primitivním a agresivním útokům. Žádný politik nemá tolik fanatických stoupenců jako  Bolsonaro. Kromě Luly. Zatímco Bolsonara podporuje solidních 30 procent voličů, Lulu podporuje nejméně 40 procent loajálních stoupenců.  Ostatních 30 procent brazilského obyvatelstva je nerozhodných. A ty nyní bude Lula přesvědčovat. Příští týden zahajuje turné, během něhož navštíví více než tisíc měst, kde bude mít příležitost hovořit k davám, které tak expertně dokáže získávat na svou stranu. Bude neustále v médiích. Zprávy z jeho turné budou v médiích každý den. To všechno mu poskytne výsadní, široký prostor ke kritice a k opozici vůči Bolsonarově vládě.

Pro velkou část brazilského obyvatelstva, která má pocit, že je utlačována zlou silou, která převzala moc a začala likvidovat veškeré sociální služby, ničit Amazonii, nechat vraždit domorodce a indiány (jen letos bylo zavražděno 140 indiánů, brazilské úřady proti tomu nehnuly prstem), podporovat nucené pokřesťanšťování vlády a militarizaci škol, je Lula Mesiáš. Paradoxní je, že pro Bolsonarovy stoupence je Bolsonaro Mesiáš, což je do určité míry posilováno skutečnosetí, že jeho skutečným jménem je Jair Messias  Bolsonaro. V tomto náboženském kontextu se Brazílie nyní dostává do etapy jakéhosi "Návratu Jediů".  Lula bude aktivně bojovat proti Bolsonarovi, bude využívat svých vyzkoušených schopností politické manipulace k sabotáži všeho, co pochází od vlády, a bude hrát pro masy svými známými schopnostmi proti soupeři, který neumí dát dohromady delší větu a který má slovní zásobu jen asi 500 slov, podle průzkumu, který analyzovat 31 let jeho projevů a interviewů.

Lula je menší zlo. Lidé o něm říkají "ať nechává bohaté krást, ale ať je donutí, aby peníze sdíleli i s chudými".