Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Koronavirus dnes a pandemie v minulosti

14. 7. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 5 minut

Mezi znovu vyplašené tím v nadpisu citovaným virem patří třeba Chorvatsko. Málem mezi takto zburcované by mohla – či měla? – patřit i ČR (alespoň kvůli nečekaně zvýšenému výskytu toho viru na Karvinsku; anebo celkově v ČR zvláště podle „zvlněné“ statistiky před koncem zrovna uplynuvšího týdne [před 13. 7.]). Ne že by nemuselo nepřekvapovat, že dokonce i prezident USA Donald Trump se kupodivu o uplynulém víkendu objevil před médii s rouškou; aniž bychom měli rychle zapomenout na to, že podle informací CNN z 22. 3. (v rubrice Facts First) prezident Trump pouze za první dva týdny března pronesl jen na účet covidu-19 celkem 33 nepravdivých tvrzení. (Čtvrtina všech koronavirem nakažených pochází současně právě z USA, kde dost dlouho otáleli s protiepidemickými opatřeními.)

Ještě si hned připomeňme, že podle anglicky vedených webových údajů světově zaznamenaných případů onemocnění covidem-19 k 13. 7. 2020 (ráno) máme 13,058,167; úmrtí 571,979 (tj. 7 %); a uzdravených 7,604,642. Jen si představme, kolik životů zbytečně, předčasně a nenahraditelně zhaslo jen proto, že nakonec nejenže k této pandemii došlo, ale navíc že účinná opatření ke zbrzdění výskytu této zákeřné nákazy začala být uplatňována většinou s „jistým“ a mnohdy nemalým zpožděním.

Také předběžně uveďme, že když se ten zmiňovaný virus dostane jednou do těla takto teď nakaženého člověka, pak do pouhých 10 minut se mu podaří vytvořit ve vnější stěně zrovna napadené buňky průchod, díky němuž potom se může začít lavinovitě množit jeho RNA pro další individuální cizopasné a zhoubné viry.

A taky se na okamžik trochu vraťme v čase. Zhruba před sto lety svět prožil jako nesmírně pustošivou katastrofu tzv. „španělskou“ chřipku“ („H1N1“). Ta epidemie začala někde již v roce 1918, jinde na počátku roku následujícího. Došlo k infekci 500 milionů lidí; přibližně mezi 50 až 100 milionů lidí takto pak „odešlo na věčnost“. Epidemie končila „přirozeně“ tím, že mnozí infikovaní nákazu přečkali získáním imunity proti ní, kterou mohli předat taky potomstvu. Tato pandemie proběhla ve třech vlnách. (Nepřehlédněme, že lidstva tehdy kolem konce 1. světové války bylo pouze kolem dvou miliard! Pandemie H2N2 z roku 1957 měla pozitivní účinek v tom, že kmen H1N1 byl eliminován. Objevil se znovu ve formě tzv. „prasečí chřipky“ – opět pandemicky – roku 2009.)

Je zřejmě účelné taky teď dešifrovat zkratku „SARS“; vznikla na základě anglického názvu jednoho koronaviru, objeveného roku 2002, který způsobil epidemii z roku 2003: „Severe Acute Respiratory Syndrome“ („těžký akutní respirační syndrom“; v upravené podobě překladu: „závažné akutní chorobné příznaky dýchání“). Šlo o nákazu zprostředkovanou u člověka přes zvířata; tentokrát přes malé šelmy cibetky. Nejdříve ale se ten virus objevil u netopýrů a kalonů. Prodej masa z těchto zvířat probíhal mimo oficiální tržní síť. (Mezi nakaženými byla vysoká úmrtnost, skoro 10 %.)

Máme tu ještě další zkratku, vzniknuvší o 10 let později (2012), „MERS“ („Middle East Respiratory Syndrom“; tj. „středovýchodní respirační syndrom“; i když s mnohem menším celkovým výskytem obětí (ale rovněž na základě přenosu ze zvířat). Věda dnes eviduje celkem sedm druhů koronavirů. Ten poslední objevený – a pro náš „dnešek“ stále aktuální – je právě ten, co se cituje jako „covid-19“ (tj. koronavirová nemoc z roku 2019; označovaný též jako „SARS-CoV-2“). Křivka jeho výskytu na naší zeměkouli zatím stále ještě stoupá. Samozřejmě že kompetentní ústavy vyrábějící léčiva spěchají s pracemi k vytvoření léku či účinné injekce. Běžně do léčebného finále to trvá zhruba 10 let; v případě „covid-19“ chtějí být laboratoře u provizorního cíle do roka a do dne. Biochemici nepodceňují možnou hrozbu „druhé vlny“ pandemie, s dalšími možnými a předem nečekanými variantami projevů virové nákazy.

Pokud by byla cílem injekce, pak je tu několik cest, jak ji vytvořit. Vytvořit oslabenou verzi viru, se kterou by si bez nebezpečné druhotné reakce lidský organismus poradil, kdyby se ocitla injekčně v těle. Alternativně se může počítat s tím, jak by asi lidský organismus reagoval na pouze vhodně vybrané složky viru nebo na virus zcela deaktivovaný. S vhodnými roztoky by potom mohly začít testy; nejdřív na minimálním vzorku (jak se chová léčivo a jak pacient). Pochopitelně není jednoduché zajistit, aby byla připravovaná vakcína zcela bezpečná pro libovolné pacienty (aby třeba negativně nepůsobila na virem původně neohrožované orgány). Zcela jiný přístup umožňuje pochopitelně práce s genetickým materiálem viru („genetické inženýrství“).

Tak co, jak jsme na tom? (Copak tohle předem víme? Zde neplatí žádný algoritmus.)

A ovšem: jde-li o možnou nákazu vzájemným stykem ve vnějším společně sdíleném prostředí, je včas nutné omezit takový vzájemný styk a brzdit možnost nákazy vhodnou desinfekcí a vzájemnou „izolací“… dokud nejsme vůči hrozbě imunní (dokud nemáme v těle dost protilátek).