Jak konkrétně bojovat proti změně klimatu

16. 7. 2020

Vědci se snaží přijít na to, jak využít jeden z přírodních triků k odstranění oxidu uhličitého z atmosféry pomocí některých hornin (především čediče a některých křemičitanů) a deště. Jak déšť odplavuje malé částice hornin, čerstvě exponované minerály se vážou na uhlík a přeměňují oxid uhličitý na nové chemikálie. Je to jednoduchá kombinace základní chemie a eroze.

Můžeme celý proces uspíšit tím, že erozi zrychlíme, a to rozdrcením spousty tun hornin a jejich rozprostřením po zemském povrchu. K tomu jsou zapotřebí finanční investice a rozlehlá oblast, kde by místním jednou za rok nevadily kamiony pokrývající tamní půdu vrstvami prachu z hornin. Farmy jsou nejpravděpodobnějším kandidátem na takový masivní podnik, protože někteří zemědělci již obdobné metody realizují, píše Nathanael Johnson na webu časopisu Bulletin of the Atomic Scientists.

Analýza, která právě vyšla v časopise Nature, představuje dosud nejpodrobnější kalkulaci této metody: kolik uhlíku by technika, známá jako zesílené zvětrávání, mohla zachytit a kolik by celý podnik stál. Globální zavedení této praxe by mohlo každoročně ze vzduchu odstranit dvě miliardy tun oxidu uhličitého – asi třetinu množství, kterou každoročně vypouštějí Spojené státy. Odstranění jedné tuny uhlíku by vyšlo na 60 až 200 dolarů: to záleží na konkrétních podmínkách dané země. 

Levnější by to bylo v zemích, jako je Indonésie a Indie, kde mají lepší klimatické podmínky (teplé, sezónně vlhké počasí..) a nízké náklady na pracovní sílu a energii. Státy s největším potenciálem pro realizaci zesíleného zvětrávání jsou podle vědců shodou okolností největšími emitenty skleníkových plynů, tedy Čína, USA a Indie. 

Klimatolog James Hansen, který se na vzniku této studie podílel, uvedl, že se začal zajímat o zvětrávání, protože po tisíce let dokáže z atmosféry zachytávat uhlík. Hansen dodal, že i další opatření, příkladně opětovné zalesňování, jsou důležitá, přičemž jímání uhlíku vyžaduje řízení.

Vědci odhadují, že kdyby Američané rozprostřeli prach z hornin na polovinu své zemědělské půdy, dokázali by zachytit 420 milionů tun oxidu uhličitého. To by každého Američana  ročně přišlo na 225 dolarů, odstranění jedné tuny uhlíku by stálo 176 dolarů. Jde o vyšší náklady než u jiných opatření. Kupříkladu budování solárních farem v současnosti snižuje emise mnohem laciněji.

Jenže světové společenství není schopno emise účinně snižovat. Proto Mezivládní panel pro změnu klimatu rozhodl, že budeme muset aplikovat „záporné emise“ a používat přitom nákladné metody, aby se uhlík mohl dostat z atmosféry a abychom mohli zabránit nejnebezpečnějším dopadům klimatických změn.

Mohli by z toho mít prospěch i zemědělci. Teoreticky by používání mnohem většího množství prachu z některých hornin na polích mohlo zlepšit kvalitu půdy a výnosy plodin. Zemědělství by se tak vymanilo z chudoby a zároveň by se zvýšila světová produkce potravin, zatímco by se zachycoval uhlík. Stejně jako při jakémkoli jiném geoinženýrském pokusu s naší atmosférou by se i na této cestě patrně vyskytla nepředvídané úskalí, ale zároveň i neočekávané výhody.

 

Celý článek v angličtině ZDE

 

 

0
Vytisknout
2620

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2020