Máme problém. Česká společnost ironizuje a zastrašuje oběti sexuálního obtěžování

21. 7. 2020

Když jsem v říjnu 2017 na Facebooku v soukromém příspěvku popisovala své zkušenosti se sexuálním obtěžováním, Miroslav Macek nelenil a celý ho zkopíroval pro svou "glosu" na Parlamentních listech s ironickou poznámkou, že se jedná o můj krušný sexuální život a "pobavíte se", píše Kateřina Mahdalová.

Přesně tyhle snahy o zostouzení berou ženám chuť se svěřovat s tím, co se jim děje. Současná debata, kdy MeToo po třech letech dorazilo aspoň do Deníku N (díky za to!), je pro změnu cinknutá ideologicky a lidé se hojně vymezují proti "levicové ideologii", aniž by řešili podstatu věci.
 

Je s tím bohužel spojená naprostá neznalost věci, odmítání připustit, že by se něco tak "levicového" mohlo stát tématem pro celou společnost, a bohužel i přesvědčení, že viníky jsou i ty napadané ženy (jistá PR pracovnice zcela vážně píše: "Realita je totiž taková, že sexuální obtěžování má vždy dva přesně určitelné viníky: člověka, který se ho dopouští, a trumpetu, který si s ním neumí poradit a pláče v médiích – namísto aby si uvědomil/a, že pořádný kopanec do koulí udělá ve vteřině svoje.").

Jsou-li zkušenosti žen, které zažily sexuální obtěžování, redukovány na "útok proti všem mužům", nikam se nepohneme. A zajímavé je vidět, jak se stejná urputnost proti paušalizování neobjevuje taky u Romů, muslimů nebo feministek.

Paušalizace nevadí, ani když se jedná o ženský mozek, ženskou logiku, mužské nebo ženské role/práce apod. - rozhodně žádné silné reakce nejsou vidět.

Zkrátka, máme problém. Ne všichni muži se chovají vůči ženám predátorsky, ale naše společnost umožňuje, aby to predátorům procházelo, a to ve velkém. Protože většina buď mlčí, nebo se snaží umlčet, zostudit či zastrašit ty, jichž se to týká. A není jich málo.
0
Vytisknout
3386

Diskuse

Obsah vydání | 24. 7. 2020