Myslet kriticky a vlastním rozumem

27. 10. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut
 

Znovu a znovu, už po mnoho let, se setkávám s názorem, že kriticky a vlastním rozumem myslí ten, kdo neuznává autority. Tito lidé, kteří sami sebe považují za nezávislé na jiných, se ovšem nenarodili s názory a vědomostmi, které právě mají. Představte si novorozence, který se právě narodí: může se rozhodnout, že nebude dbát na autority a že bude myslet kriticky? Vždyť nemá žádné pojmy, neví, co je to myslet, natož kriticky.

Během dětství a dospívání získáváme nějaké názory od okolí, učíme se mluvit, používat pojmů, číst, psát atd. Někdo zůstane na úrovni svého rodinného prostředí nebo nějaké té či oné nahodilé moudrosti z doby svého mládí, a pak tomu říká „svůj názor“. Nebo ještě hůře: někde si něco přečte a uvěří tomu a vydává lpění na tom za „kritické myšlení“. Odkud se ale bere skutečný „vlastní rozum“ a „kritické myšlení“? Především platí jedna přehlížená trivialita: pokud se někdo chce dostat ke svému názoru, nemůže zvolit cestu odříznutí se od společnosti nebo návratu do doby, kdy byl embryem.

Člověk se nerodí s „vlastním rozumem“ nebo „kritickým myšlením“ a základním předpokladem takových schopností je opustit sféru samozřejmostí „selského rozumu“ nebo nějakých kolektivních pravd. První krok je pochopit, že lidé mají různé názory a že tyto názory nemají stejnou kvalitu. Další krok je ten, že pokud někdo chce něčemu rozumět, musí se tomu věnovat, tedy sledovat lidi, kteří v té věci jsou už mistři, případně vstoupit do diskuse s nimi, ujasňovat si, proč si myslí to, co si myslí. Mistrem se člověk nestává ve své profesi ovšem tím, že se narodí, nebo tím, že si nějak zakonzervuje své schopnosti z dětství. Musí dělat pravý opak: rozvíjet se a to rozvíjení je možné jen v kontaktu s autoritami.

V určité fázi takového procesu, kdy už člověk sám je mistr a rozumí tomu, co si vlastně ty autority myslí a proč, může zpochybňovat jejich pravdy, nicméně dělá to vždy v nějaké komunitě autorit a jeho cílem je přesvědčit ostatní mistry, že je třeba korigovat stav poznání. Tak to třeba udělal mladý Einstein: nejprve musel znát brilantně fyziku, musel znát díla velkých mistrů, jako byl Newton, Maxwell, Lorentz – od nich se také naučil, co ve fyzice znamená platný argument. Einstein nebyl v situaci, že by si někdy v pěti letech zformuloval teorii relativity, aby zaútočil na autority. Naopak při studiu autorit se mu vytvářela v hlavě nová fyzika, pro jejíž formulaci potřeboval autority znát. A tato nová fyzika právě proto byla v takovém jazyce a na takové úrovni, že ostatní soudobí fyzikové tomu mohli porozumět, posoudit to a nakonec to i přijmout. Einsteinovým cílem bylo přesvědčit autority a sám se tak stát autoritou, jednou z největších v dějinách fyziky. Autoritou, která se mýlí, ale jejíž omyl lze pochopit jen z brilantní znalosti fyziky samotné.

A tak je to s celou vědou a se všemi odbornými činnostmi, včetně řemesel. Mantra „vlastní rozum“ a „kritické myšlení“ je naprostým vrcholem absurdity, pokud má znamenat, že laické vědomosti mohou nahradit expertní znalosti. Jistě je dobré, aby laici byli k odborníkům nikoli jen důvěřiví, ale také kritičtí. To však nemohou dělat tím, že nahradí odbornost „vlastním rozumem“, nýbrž tím, že konfrontují odborníka s jinými odborníky a sledují probíhající diskusi nebo její obraz ve kvalitní popularizační literatuře. Osobně si myslím, že masivní nedůvěra v odborníky – která je mezi lidmi dávno před covidem – je spíše selháním odborníků než veřejnosti. Mediální svět dělá na objednávku vědců z vědy smršť povrchních senzací bez smyslu. Kdekdo má „lék proto rakovině“, kdekdo slibuje technické zázraky a vozí se na představě vlastní důležitosti. Veřejnost se setkává v souvislosti se soudními procesy s protikladnými posudky expertů v téže věci, a to podle toho, kým jsou placeni. Epidemie covidu také ukázala chaos v odborných názorech a potřebu veřejnosti nutit „pravdy“, které byly jen předběžnými hypotézami.

Jistě svobodná společnost nemůže být „vládou expertů“. Samotná odborná sféra potřebuje svobodnou debatu a otevřenou společnost, má-li se vyvíjet. Věda potřebuje společnost mnohem více než společnost vědu. Věda bez společnosti nemůže existovat, společnost bez vědy – na úrovni velmi nízké kvality života – existovala po tisíce let. Nicméně právě chceme-li vysokou kvalitu života, efektivní řešení problémů, rozvoj a pokrok, musíme mít vědu, kterou nelze nahradit „vlastním rozumem“. Protože „vlastním rozumem“ běžných laiků by nikdy nedošlo k průmyslové revoluci, pokroku v léčbě nemocí atd. Věda v sobě má obrovský poklad, je to poklad způsobu myšlení, který vede, když je správně používán, ke kultivaci celé společnosti a k jejímu materiálnímu rozvoji. Musíme s tímto pokladem ovšem umět zacházet, nesmí se nám utopit v žumpě mediálních senzací a osobních ambicí. V mnoha ohledech je věda jistě v současnosti v hluboké krizi, zejména biomedicína. Nicméně řešení této krize je opět věcí expertní komunity a jejího vývoje.

2
Vytisknout
1953

Diskuse

Obsah vydání | 1. 11. 2021