Paměť ve věku beztrestnosti

1. 11. 2021

čas čtení 7 minut
  • Máme k dispozici nebývalé množství informací o politických zločinech; nikoho ale zvlášť nezajímají. 

Letos v létě jsem dostal od přítele z Běloruska znepokojivý dopis, který si stěžoval na nezájem světové veřejnosti o dění v jeho zemi. Pár dní poté, co tamní diktátor Lukašenko použil stíhačky k uzemnění mezinárodního pasažérského letu v "jeho" vzdušném prostoru a zatkl běloruského novináře a jeho přítelkyni, kteří žili v údajném bezpečí v Litvě. O pár dní později se zajatý Roman Protasevič objevil ve státní televizi se zjevnými známkami mučení a přiznal se k vlastizradě v záběrech, které připomínaly stalinistické loutkové procesy, napsal Pjotr Pomerancev.

Došlo k jistému rozhořčení v tom, čemu říkáme mezinárodní společenství. Byla použita slova jako "únos" a dokonce "teroristický čin". A pak, jak se přítel obával, bylo vše zapomenuto. Lukašenko čelil mírným následkům jako zákaz letů běloruských státních aerolinek do Evropy. Jeho zpráva pro kohokoliv, kdo si dovolí mu oponovat, však byla silnější: Můžu ti udělat co chci, ať už jsi kdekoliv.

Měl jsem problém příteli odepsat. Aby byla jednotlivá událost připomínána, je třeba ji podporovat širším příběhem, do něhož zapadá. Každý kdo se zabýval politikou paměti ví, že diskrétní záležitosti si zapamatujete tak, že je zařadíte do sekvence, kde nabývají významu jako součást většího celku. Stejně v médiích jako v politice má jedna scéna moc jen coby součást širšího narativu.

Avšak rozhořčující Lukašenkovy zločiny se nezapojily do širšího významového řetězce. A nejde jen o Bělorusko. Od Myanmaru přes Sýrii, Jemen až po Srí Lanku máme dnes mnohem více důkazů o zločinech proti lidskosti než kdykoliv dříve - důkazů o mučení, chemických útocích, barelových bombách, znásilňování, útlaku a svévolném zadržování. Ale důkazy mají problém přitáhnout pozornost, natož pak vyvolat důsledky. Máme více příležitostí publikovat. Nejsme omezeni geografií. Naše publikum je potenciálně globální. Avšak odhalení nebo vyšetřování ve veřejnosti nerezonují. Proč?

Zhroucení SSSR by bývalo mělo vyvolat introspekci a podpořit nás v tom, abychom z širšího příběhu lidských práv hájených proti politickému útlaku nikoho nevylučovali. A v 90. letech se na chvíli zdálo, že je to možné.

Avšak stalo se něco jiného. Místo aby se do příběhu lidských práv dostalo více postav, celý příběh se zhroutil. Situace, kdy se některým obětem dostávalo více pozornosti než jiným, byla nahrazena situací, kde se vytrvalé pozornosti nedostává žádné z obětí.

Hrůzy 2. světové války donutily svět přijmout na půdě OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. Katastrofy ve Srebrenici a Rwandě po studené válce podpořily humanitární intervence a vytvořily prostor pro "odpovědnost chránit".

Při předchozích zločinech proti lidskosti byla vždy výmluvou ignorance. Od Osvětimi přes Srebrenici až po Rwandu lídři mohli tvrdit, že buď neznali fakta, fakta byla nejednoznačná, nebo že se věci odehrály příliš rychle, než aby mohli zasáhnout. Ale dnes máme přístup k "vševědoucím" médiím, která nám často přinášejí hojnost okamžitých důkazů - ale znamená to mnohem méně než kdy dříve. Seznam zločinů zůstává chaosem rozbitých obrazů.

Za studené války to vypadalo jinak. Zdálo se, že existuje spojení mezi zatčením jednotlivého sovětského disidenta a širším geopolitickým, institucionálním, morálním, kulturním a historickým bojem. Média, knihy a filmy té doby vyprávěly příběhy jednotlivých politických vězňů a porušování lidských práv v rámci širšího vyprávění o velké bitvě svobody s diktaturou, bitvě o duši dějin. A tento příběh způsoboval, že se lidé v demokraciích cítili lépe. Existovaly instituce, které tento narativ a identitu podporovaly. Političtí vězni se cítili méně zranitelní, když informace o jejich zatčení bylo oznámeno v BBC a Rádiu Svobodná Evropa, když se jich ujala Amnesty International, když bylo oznámeno v OSN, předloženo americkými prezidenty na bilaterálních summitech se sovětským vedením.

Existovalo cosi, co lze nazvat "velkým vyprávěním", které informovalo a zahrnovalo vše od chování států přes literaturu a umění až po to, jak lidé rozuměli sami sobě. Souviselo to s osvícenskými ideály "pokroku" a "osvobození", v němž fakta a důkazy byli čímsi, co je třeba respektovat, potvrdit nebo vyvrátit racionálním argumentem nebo ověřitelnými důkazy. Dokonce i sovětský režim byl uvězněn v jazyce a světonázoru, kde práva - především práva kolonizovaných a ekonomicky utlačovaných - přinejmenším teoreticky byla důležitá. Dokonce podepsal i deklaraci lidských práv, což umožnilo sovětským disidentům požadovat na lídrech Kremlu, aby "dodržovali vlastní zákony".

Velká vyprávění ovšem měla své problémy. Často privilegovala oběti rivalovy ideologie, zatímco vytvářela slepé skvrny velikosti kontinentů.

Avšak "šeky vypsané v roce 1945 pro nejzranitelnější lidi světa - označené jako `mezinárodní humanitární právo` - zůstávají neproplaceny," říká bývalý britský ministr zahraničí a v současnosti hlava Mezinárodního záchranného výboru David Miliband. Vstoupili do do toho, čemu říká věk beztrestnosti: "Čas, kdy ozbrojené síly. milice a žoldnéři v konfliktech po celém světě věří, že jim všechno projde, a protože jim všechno projde, dopouštějí se čehokoliv.

Kolaps zčásti přišel zevnitř. Jazyk práv a svobod byl vyprázdněn lídry, kteří ho zneužili, zanechali za sebou skořápky bez významu. Sovětský režim zdiskreditoval jazyk ekonomické a sociální nerovnosti. Na Západě byl vznešený jazyk svobody a tyranie použit ve službách nevyprovokovaných válek a poznamenal je jejich nevyhnutelný dopad. U lidí žijících v bohatých demokraciích vyprovokoval cynismus, vlastní sebeobraz jim zhořkl. Slova použitá s mocným významem ve Východním Berlíně a Praze se v Bagdádu minula účelem. Totéž platí pro fotografie.

Vedle této vnitřní hniloby existoval i útok zvnějšku. Velkým leitmotivem ruské a čínské propagandy je, že touha po svobodě a boj za práva nevedou k prosperitě, ale k bídě a krveprolití. Tváří se, jako by konflikty v Sýrii a na Ukrajině byly nevyhnutelným produktem revolt, zatímco jde o snahu diktatur revolty potlačit. Nepříliš zakrytým sdělením je, že diktatura je na rozdíl od demokracie silná a stabilní.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3985

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2021