Proč "levice" v českém parlamentu nakonec možná téměř nikomu chybět nebude

1. 11. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
  • Když už je o něčem řeč, nezaškodí pořádně si ujasnit, jakým jazykem o dané věci vlastně hovoříme a co vyjadřuje. Současné české řeči o "levici" se nicméně vyznačují tak chronickým sentimentalismem a antiintuicionismem, že to doslova bije do očí. 

Slyšeli jste někdy o karlistech a cristinos? Pokud jste se alespoň poněkud důkladněji nezabývali dějinami Španělska, je docela pravděpodné i pochopitelné, že nikoliv. A přece jde o pojmy ještě bezmála o půlstoletí mladší než ty, jimiž jsme si zvykli cosi označovat na současné politické scéně. Pravděpodobně jen ku vlastnímu zmatku a škodě...


Samozřejmě pokud se budete opravdu snažit, naleznete nějaké paralely mezi někdejším sporem španělských legitimistů s liberály a současným konfliktem tradicionalistických autoritářských "iliberálů" s hodnotovým a institucionálním rámcem liberální demokracie. Vzhledem ke specifičnosti a historické vzdálenosti obou případů ovšem není příliš pravděpodobné, že se naznačeným postupem doberete nějakého hlubšího pochopení současnosti.

***

Parní stroj Jamese Watta z roku 1776 dosloužil v tomto geografickém prostoru někdy v 70. letech 20. století - s odstavením parních lokomotiv z pravidelného železničního provozu. Dnes je vnímán jako záležitost muzeální a nanejvýš ještě patřící na mimořádné víkendové vyhlídkové jízdy vlakem. Je tedy asi stejně "současný" jako třeba chodské dudy, žudro či dřevěné vidle.

Naproti tomu z důvodu, který - na tom trvám - není nikterak zřejmý ani jednoduše pochopitelný, stále panuje očekávání, že termíny "pravice" a "levice", které označovaly zasedací pořádek feudálních a buržoazních reprezentantů ve francouzském skoroparlamentu ("generální stavy") roku 1789, nám i dnes budou sloužit mnohem lépe a uspokojivěji než produkt ducha skotského vynálezce, jenž opustil tento svět v roce 1819.

To vše v situaci, kdy například v sousedním Polsku či ve Francii, ale v menší míře také v postbrexitové a postcorbynovské Británii vidíme, že "levice" coby významná politická síla víceméně opouští politickou scénu.

Arci po historickém období, kdy se za "socialistu" označoval naprosto kdokoliv, od Stalina přes Beneše a Pilsudského až k Hitlerovi, může do jisté míry překvapit, pokud se tak najednou začínají označovat opravdu jen nemnozí skalní veteráni myšlenek.

A přece je velice pravděpodobné, že "levici" právě s jistým zpožděním dohání osud Wattova vynálezu. Největší ironii ovšem představuje fakt, že právě tato "levice" už sama mnohokrát vyhlásila za zanikající (či dokonce zaniklé!) liberální demokracii i kapitalismus. A ačkoliv oba posledně řečené fenomény nepochybně také dříve či později naleznou svůj konec, jako cokoliv jiného v lidských dějinách, pravděpodobně se tak stane teprve až dost dlouho poté, co svět opustí jejich poslední "levicoví" hrobaři.

***

Na západoevropských politických politických scénách vidíme, jak se nová střední třída a její političtí reprezentanti utkávají se starou střední třídou (která je produktem třiceti tučných poválečných let) někdy preferující izolacionistický a antiglobalizační populismus.

Na politických jevištích postkomunistických zemí ovšem přesně totéž divadlo vidět nemůžeme, a to z poměrně zřejmých důvodů. Žádná skutečně solidní stará střední třída v tomto prostoru ani nemohla vzniknout, poněvadž komunistické režimy (a československý ještě mnohem důsledněji než například stalinisté v DDR) z "maloburžoazních" vrstev nadělaly proletáře dokonale oddělené od zestátněných "výrobních prostředků". Vůči novým zárodkům standardní střední vrstvy dokonce mezi nostalgickými příznivci starého režimu zhusta ještě dodnes panuje otevřené nepřátelství až nenávist, které se naplno projevily třeba v zavilé podpoře tažení oligopolisty Babiše proti drobným živnostníkům.

Konzervativní prvek v postkomunistických státech tedy nepředstavují zavedené a zabezpečené střední vrstvy víceméně zvyklé na uměřenou a decentní asistenci sociáldemokratického či křesťanskodemokratického modelu sociálního státu (s důležitou výjimkou Británie, kde sociální stát přes mnohé snahy vlastně nikdy nezačal uspokojivě fungovat a jeho demontáž kvůli zjevnému neúspěchu začala už v roce 1979...), ale navyklí klienti totalitního pečovatelského státu, který podobně jako kdysi církev aspiroval na to provázet poddané na každém jednotlivém životním kroku, od kolébky do hrobu.

Vidíme zastánce tradiční moderny v Západní Evropě bouřit se proti globalistům a "svatokrádežným" kritickým hlasům ekologů, nicméně v postkomunistickém prostoru jsou karty rozdány ještě jinak. Zde navzdory prázdnému žvanění revizionistických historiků stojí specifická opožděná lokální moderna (někteří reformisté 68. roku žertem hovořili o "petrifikaci" ve smyslu napodobování politiky příkaznické modernizace shora ruského cara Petra I.) s takovým množstvím feudálních prvků, jaké jen bylo ještě ve 20. století možné provozovat - proti celé západní moderně, globalismu i ochraně přírody dohromady.

I když se jedním dechem hovoří o západním a východním populismu, povaha jejich konzervativní protireakce je přece jen dosti odlišná. Protože tam kde na jedné straně někdejší železné opony vnímají coby historický ideál demokratický sociální stát, na její druhé straně podle svých převažujících zkušeností sní o "silném vůdci, který se postará" - protože si tamní "levice" dodnes pořádně neudělala ani domácí úkoly z roku 1956. Hic Chruščov, hic salta!

***

Pokud není politologie chápána v tom smyslu, jak ji pojímal např. německý sociolog Ralf Dahrendorf, tj. coby dílčí pododdíl politické sociologie zkoumající zároveň i reálný sociální podklad politického pohybu (případně, jak by řekl třeba Nisbet, předpolitiku), hrozí jí vážné nebezpečí scholastické degenerace. Tedy propadnutí pocitu, že abstrakce, které kdysi kdosi kdesi vypreparoval z reálného historického procesu a svého času dobře posloužily, nepředstavují snad jen účelový weberovský "měřící nástroj" spočívající v říši intelektuální utopie, ale vyjadřují jakési údajné věčné podstaty, esence, předměty nejvyššího poznání, "za které se nelze dostat".

Ale zatímco se přinejmenším někteří politologové a političtí komentátoři za "podstaty" z roku 1789 zjevně nikdy nedostanou, samotný historický proces už je do značné míry někde úplně jinde.

0
Vytisknout
5328

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2021