Zemřel Josef Ratzinger, emeritní papež Benedikt XVI.
31. 12. 2022 / Boris Cvek
Samozřejmě Benedikt musel čelit novým výzvám, především dlouho tutlaným případům sexuálního obtěžování (nejen) dětí v církvi, z nichž se za jeho pontifikátu stávaly výbušné skandály. Rázně zakročil v případě brutálního predátora Maciela, zakladatele a šéfa tzv. Legionářů Kristových, nicméně je pochopitelné, že jako významný představitel Vatikánu z dob Jana Pavla II. byl tak či onak odpovědný za tradiční politiku kurie. Z hlediska moderní demokracie je na Vatikánu nejhorší vlastně to, že není transparentní a podřízený veřejné kontrole moci. Bez veřejné kontroly moci nebude možné nikdy udělat ve Vatikánu takové reformy, které by vedly ke skutečné důvěryhodnosti a transparentnosti, které by katolickou církev zbavily toho, čemu současný papež František říká „klerikalismus“.
Papež Benedikt se bohužel místo toho upjal k hájení tzv. racionality proti tzv. relativismu. Za nedostatkem úcty pro objektivitu racionálního poznání viděl hlavní důvod krize naší doby. Mluvil o tzv. totalitě relativismu. Jako by nebyl žádný sociologický, antropologický výzkum patologických jevů, ale jako by všechno záviselo hlavně na filozofii. Byli bychom však nespravedliví, kdybychom se na něj nedívali ve společenském kontextu jeho církve a jejích institucí. Nic jako „rozum“ mimo společenský kontext neexistuje (a on si uvědomoval, že neoscholastika selhala a že se nelze vracet do minulosti). Oproti církvi před Druhým vatikánským koncilem je Josef Ratzinger modernista a snad i relativista. Jeho snaha jít zároveň ve stopách koncilu a zároveň zachránit filozofické dědictví konzervativní vzpoury katolické církve proti moderní společnosti, víru jako něco „racionálního“, nota bene „racionální“ katolicismus jako něco právě proto privilegovaného proti jiným vírám či filozofiím, je v sobě rozporná a budí účast s tragickým údělem vržené lidské bytosti.
Chtěl bych zdůraznit, že chápu, proč Josef Ratzinger myslel tak, jak myslel, chápu jej jako společenskou a kulturně zakotvenou bytost, která si nevybrala, kdy a kde se narodí, s jakými intelektuálními a emocionálními stimuly se v životě setká atd. Myslím si dokonce, že podle svých možností a svého svědomí vždy jednal čestně a slušně, jen je škoda, že se to kvůli děsivé neprůhlednosti Vatikánu nikdy pořádně neukáže. Věřím tomu, že byl často vydán napospas velmi cynickým a krutým volbám menšího zla a že musel do značné míry vzít na svá bedra dědictví instituce, již představoval. Stejně tomu bylo s Janem Pavlem II. a stejně tomu je Františkem.
U Františka ovšem vidíme místo filozofie mnohem větší důraz na to podstatné, totiž sociologickou a psychologickou rovinu křesťanství, na institucionální a systémové problémy církve. Právě tohle je efektivní přístup ke skutečnosti, skutečně vědecké chápání člověka, nikoli slonovinová věž filozofických sporů, v nichž nelze dělat vlastně nic efektivního se zneužíváním dětí kněžími. Žádný způsob filozofické racionality nezajistí transparentnost a veřejnou kontrolu moci, k tomu je potřeba společenských a politických mechanismů.
Ale i Josef Ratzinger byl v něčem velmi moderní, emancipovaný, zejména ve srovnání s osudem svého předchůdce. Zřejmě si jako blízký svědek konce Jana Pavla II. už tehdy uvědomil (zcela empiricky a pragmaticky), že takto skončit nechce, a včas podal rezignaci na papežskou funkci. To je gesto, pro které by moderní filozofové (ale i takový Michel de Montaigne), včetně Kanta, kterého Ratzinger kritizoval, měli pochopení jako pro vyjádření střízlivého pohledu na lidský život. Oproti „racionálnímu“ pojetí víry (a předpokládám, že Bůh se neomezuje při daru víry otázkou, do jaké filozofické školy obdarovaný vlastně náleží, ba považuji za banální fakt, že kvalita víry vůbec nezávisí na filozofické škole, ale právě na Božím obdarování v nahodilosti a vrženosti lidské existence) je ve střízlivosti a skromnosti, lidskosti jeho rezignačního aktu něco skutečně imponujícího.
Zde jsme s ním najednou všichni na jedné lodi naší lidské slabosti a vydanosti nemoci a smrti. To, co lidi spojuje, není rozum, nota bene ten filozofický, ale, jak ukazuje Martha Nussbaum, emoce, zejména emoce spojené se zranitelností, utrpením a smrtí. Proto také Ježíš neodpovídá na otázku, co je láska k bližnímu, filozofickým traktátem, ale soucitem, který prokázal Samaritán vůči pocestnému. Smrtelný, slabý, nahý Josef Ratzinger je ten, kdo přichází právě nyní před Boží tvář a poznává skutečnou Pravdu, poznává Boha tváří v tvář. Kéž najde v Boží lásce a Božím světle věčnou spásu.
Diskuse