30. 12. 2022
Židovský německý spisovatel Heinrich Heine ve své básni Nachtgedanken ("Noční myšlenky") napsané v roce 1844 toužil po jednotě a modernosti své roztříštěné, feudálně ovládané vlasti. "Když v noci myslím na Německo, připravuje mě to o spánek," napsal v prvních dvou řádcích jedné z nejznámějších básní v zemi.
V Německu to teď cítím podobně.
Nejprve jako student jazyků a poté jako mladý zahraniční zpravodaj jsem strávil několik formativních let v tehdejším západním Německu. Poprvé v životě jsem žil, miloval a snil v cizím jazyce. Byla to frontová linie studené války a já si stále pamatuji, jak se měnily vůně tabáku, jídla a výfukových plynů z aut, když jste překročili Berlínskou zeď. Rozdělení Německa bylo příkladem poválečného sevření Evropy sovětským impériem, stejně jako znovusjednocení Německa ztělesňovalo jeho konec.
Přesto Německo děsí, stejně jako těší. Byl jsem zmaten "gorbymánií" – zamilovaností západních Němců do posledního sovětského vůdce Michaila Gorbačova. To, co následovalo, mě pobouřilo. Nově sjednocené Německo bylo ve vytržení nad Ruskem a do značné míry ignorovalo země v prostoru mezi ním a vlastním územím. Místo aby upřednostňovali bezpečnost a blahobyt zemí, jako je Estonsko, Lotyšsko, Litva a Polsko – které spojenectví nacistického vůdce Adolfa Hitlera a sovětského diktátora Josifa Stalina v roce 1939 proměnilo v popraviště – němečtí politici všech kategorií sledovali chamtivou, svatouškovskou a nezodpovědnou politiku. Německo zaváhalo při přijímání nových východních demokracií do Evropské unie a – zejména – NATO. Mezitím usilovalo o vysoce lukrativní dvoustranné dohody s Moskvou, zejména o dvou plynovodech Nord Stream přes Baltské moře.
Pokusy čelit tomu nikam nevedly, jak jsem zažil na vlastní kůži. Kdykoli jsem se v rámci své žurnalistiky, přednášek a konzultací snažil upozornit Němce na nebezpečí, které představuje rodící se a poté plně oživený ruský imperialismus, smáli se mi. Stále si vzpomínám na ironickou, povýšenou odpověď, kterou jsem dostal v německém kancléřství kolem roku 2010, když jsem se snažil varovat své partnery před nebezpečím ruské taktiky hybridní války – koktejlu dezinformací, ekonomického nátlaku, podvracení, špionáže a hrozeb silou, které Rusko používá proti svým sousedům. "Nemyslíte vážně, že by Rusko provedlo tyto operace proti Spolkové republice Německo?", zeptali se hostitelé nevěřícně.
"Aha, ano," odpověděl jsem. (Paměť možná parafrázuje mou přesnou odpověď). Samolibý přístup Berlína dovolil ruským špionům, gaunerům a násilníkům řádit, krást tajemství, vraždit kritiky a budovat v Německu bašty vlivu. Zpráva, že důstojník Bundesnachrichtendienst – německé zahraniční zpravodajské služby – byl minulý týden zatčen za špionáž pro Rusko, nebude překvapením. "Pokud chcete, aby Kreml bral něco vážně, dejte to Němcům a řekněte jim, že je to tajemství," řekl mi v 80. letech podrážděný zpravodajský důstojník ze země NATO. Od té doby se ruský (a nyní i čínský) průnik do německých bezpečnostních služeb jen zhoršil.
Historická, geografická a geopolitická slepá místa jsou propojena. Němci alergičtí na nacionalismus kvůli jeho zneužívání Hitlerovým nacistickým režimem ucukli před úlohou, kterou sehrálo vlastenecké cítění v povstáních v letech 1988-91, jež svrhla komunismus. Východoevropané byli "nacionalisté", mumlali Němci nesouhlasně (ačkoli ruský nacionalismus, mnohem větší a toxičtější síla, byl pohodlně ignorován). Němci tvrdili, že zásluhu za ukončení studené války měla ve skutečnosti jejich vlastní Ostpolitik – neboli "východní politika" – ze 70. a 80. let, která se zaměřovala na sblížení a budování důvěry se sovětským blokem. Sovětský svaz navíc kývl na německé sjednocení a stáhl svou armádu z bývalého východního Německa. Vděčnost, nikoli skepse, byla vhodná reakce.
Vojenské výdaje, které nebyly nikdy populární, vyšly z módy a do roku 2005 klesly o polovinu na sotva 1 % HDP. V moderním světě německá politika zbožně intonuje, že problémy by se měly řešit dialogem, nikoli anachronickou konfrontací. Způsobem, jak se vyhnout konfliktu, bylo podpořit obchod a investice. Rusko by nikdy nezaútočilo na své zákazníky. Teď vidíme, jak to dopadlo. Německo se snaží odpoutat od ruských energetických dodávek a stále více se obává své závislosti na Číně.
Během těchto let všudypřítomná atmosféra antiamerikanismu v Německu podněcovala morální ekvivalenci a whataboutismus. Ano, Putinův režim má své chyby – ale co Spojené státy s jejich neúspěšnými válkami v Iráku a Afghánistánu, jejich mocný bezpečnostní stát (mnoho Němců považuje Edwarda Snowdena, kontraktora americké Národní bezpečnostní agentury, který prozradil tajné informace a požádal o azyl v Rusku, za hrdinu), odpuzující osobnosti, jako jsou prezidenti George W. Bush a Donald Trump?
Němci se utápí ve vině za zločiny své země z nacistické éry, ale sotva si uvědomují, že 2. světová válka přinesla Ukrajině mnohem více smrti a zkázy než územím, která nyní tvoří Ruskou federaci. Jejich sebevědomá nevědomost o historii jim brání aplikovat poučení z minulosti na jiné zločiny a nebezpečí. Poukazování na nepochybnou podobnost mezi Stalinovým Sovětským svazem a Hitlerovou Třetí říší bylo například dlouho odsuzováno jako pokus o relativizaci holocaustu. Koncem 80. let zuřivý Historikerstreit – neboli "spor historiků" – o této otázce přenesl tajemné historiografické otázky do hlavního politického proudu způsobem, který si stěží lze představit v jakékoli jiné evropské zemi. I dnes, kdy režim ruského prezidenta Vladimira Putina snadno splňuje definici fašismu, zůstává většina Němců uvězněna v jedinečnosti své vlastní historie. Minulé utrpení Ruska z rukou Německa ho chrání před kritikou. Neviditelnost Ukrajiny v německé historické paměti vylučuje pobouření nad jejím osudem.
Iluze umíraly těžce. Těsně před únorovým útokem Ruska na Ukrajinu vzbudila vláda německého kancléře Olafa Scholze posměch tím, že nabídla 5 000 přileb jako "vojenskou pomoc" sužované Ukrajině.
O několik dní později přišla realita. Scholz oznámil Zeitenwende – neboli "bod obratu" – s navýšením obranného rozpočtu jeho země o 100 miliard eur. Rétorická podpora Ukrajiny se táhla napříč politickým spektrem, s nesouhlasem pouze extrémní levice a radikální pravice. Německá občanská společnost posílila a přijala stovky tisíc ukrajinských uprchlíků. Podle dřívějších standardů byla změna skutečně ohromující.
Ale slova a činy zaostávají za sliby. Německo již odstupuje od svých závazků urychleně zvýšit výdaje na obranu na 2 % HDP, což je cíl, kterého bude nyní dosaženo až v roce 2025. Zablokovaný systém zadávání zakázek prostě není schopen efektivně absorbovat více peněz, vysvětlují úředníci.
A co je horší, Scholz veřejně touží po návratu k evropskému "předválečnému mírovému řádu". To naznačuje, že lekce z roku 2022 se v Berlíně ještě neprojevily. Minulá desetiletí nebyla bezpečnostní nirvánou, ale nebezpečnou strategickou pauzou, ve které nejdůležitější evropská ekonomika ignorovala vznikající hrozby z Ruska a Číny. Deficit důvěry mezi Německem a mnoha jeho evropskými partnery zůstává obrovský. Lotyšský ministr obrany Artis Pabriks na konferenci v Berlíně shrnul obavy spojenců: "Jsme ochotni zemřít za svobodu. A co vy?"
Němci si možná užívají spánku. Ale jejich země stále nechává ostatní beze snů.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse