Již skoro 35 let si vládneme sami

27. 12. 2023 / Pavel Veleman

 

Stát byl minimálně zadlužený, měl v čele Václava Havla, který sjednocoval národ s obrovskou podporou světové veřejnosti. Měl morální oporu v lidech kolem Charty 77, měl i osobnostně silný exil, který byl připraven pomoci…

Republika mohla stavět na sociální soudržnosti, na minimálním ekonomickém rozdílu mezi jednotlivými skupinami společnosti, na malém rozdílu mezi městem a venkovem, na masivním - sociálně/zdravotním systému, který v obslužnosti měl prakticky v každém okresním městě nemocnici, dostupné ambulance, dětské a dorostové pediatry, gerontologické sestry....

V sociální oblasti neexistoval problém vyloučených lokalit. V Československu žila celkem asimilována romská menšina. V zemi byla nulová negramotnost, dávkový/sociální systém využívalo minimální počet obyvatel, Funkční systém státní sociální podpory stačil držet většinu obyvatel nad hranicí skutečné bídy. Nikdo neznal slovo exekuce. Prostě stačilo systém uvolnit z politických otěží a pustit živou vodu neziskových organizací, otevřít se světu, vrátit sociální práci na vysoké školy, hlídat počet lékařů…

V tuto dobu přicházejí do Občanského fóra dva lidé, kteří se stanou z dnešního pohledu doslova pohromou pro společnost v té době ještě sociálně citlivou, pro obyvatele odchované poslechem západního rozhlasu, pro občany, kteří chtěli navázat na sociální stát. Tehdy nebyla žádná společenská touha návratu ke kapitalismu. A když, tak sociálně/tržnímu.

Tuto touhu musela ve veřejnosti tato dvojice politiků (každý svojí cestou) zničit. Zejména Václav Klaus reprezentuje to nejhorší z normalizační nátury a HLAVNĚ u obou převládá narcistické jednání- obrovská ješitnost, mstivost, bájná lhavost (zejména u Zemana), neschopnost spolupráce, pohrdání lidmi, čecháčkovská přízemní hádankářská moudrost… 

Dodnes se těchto lidí česká společnost vlastně neumí myšlenkově zbavit. Tito duchovní nástupci Husáka a Štrougala - časem zcela upozaďují Václava Havla a začíná to, co dnes nazýváme neonormalizace.

Kolem těchto dvou technokratů moci se sjednocuje a vítězí to nejhorší z české normalizace a provincialismu. Nastává loupeživé kradení a hromadění majetku. Oba muži se obklopují se postkomunistickými kariéristy a ovládají časem prakticky veškerý provoz státu. Prostřednictvím  Klausovy rychlé privatizace se tak v  Česku rychle formuje  propojeni s podsvětím. Vzniká první po Rusku nejbohatší oligarchie - napravo stojí  Václav Klaus, nalevo Miloš Zeman.

Postupem času tito dva muži budují pomocí tzv. “opoziční smlouvy” stát, ve kterém několik desítek rodin ovládá prakticky vše ve společnosti. Nejdříve posloucháme Klausovu neoliberální pohádku o protékajícím bohatství od těch nejbohatších směrem dolů a poté Zeman buduje zatuchlý systém montoven pro běžného občana. Snad někdy opravdu objektivní historie zhodnotí tato dvě jména české malosti a na ně napojené stovky jednotlivých kmotrů a kmotřičků v každém kraji, okrese, městě a vesnicl.

A v tomto patologickém prostředí lobbistů a kmotrů, kteří si stát rozebrali na jednotlivé plácky vlivu, přichází další pohroma české demokracie - přímý oligarcha Andrej Babiš, člověk obklopený lidmi z bývalé české i slovenské státní bezpečnosti, trpící rovněž bájnou lhavostí jako Zeman. Dokonce hovoří v době vzniku svého hnutí kolem roku 2012 o novém Občanském fóru, které bude on sám nezištně financovat z pozadí.

Během Babišova přímého vlivu na stát Českou republiku ještě více ovládly jednotlivé zájmové skupiny, které vlastně si v součinnosti se zahraničními vlastníky kapitálu - vytvářejí ekonomický monopol prakticky na vše. Stejně postupuje i současná koalice pěti stran, která je beznadějně zaseklá v překonaném neoliberálním dogmatu.

Stát se stává nefunkční prakticky v každé své aktivitě. Za Babišovy vlády dochází k rekordnímu počtu úmrtí občanl na covid. Ekonomická krize v ČR je v Evropě jednou z nejhlubších.  ČR také zaznamenávávekonomické krize a nejvyšší inflaci v EU (současná vláda).

Je to byrokratický, neúčelný, na evropských dotacích sedící (umělé steroidy) stát, který umožňuje, aby tytéž oligarchick skupinky po celá desetiletí v různých seskupeních dál beztrestně rozkrádaly tuto zemi. Bývalý sociální stát”je dneska na dřeň ohlodaná kost (exekuční mafie, byznys s chudobou bydlení, prekarizovaná práce, vyloučené lokality, kultura chudoby, obrovský výskyt drog a prostituce…).

V roce 2023 nastává masivní propad životní úrovně velkých skupin obyvatel. Společnost, která je uštknuta hadem mamonu a ignoruje své zásadní poslání - hájit sociálně slabší - reaguje ještě větší agresivitou. Nastává obrovský propad víry v jakoukoli systémovou změnu. Vzniká vlčí společnost, která se řídí zásadou Urvi, co můžeš, obrovský stres se řeší nárůstem spotřeby alkoholu, drog a antidepresiv.

Společnost, která se stává skutečně chudou i ve své střední třídě,  je HLAVNĚ unavená, vysílená, naštvaná, agresivní, nasáklá tekutým hněvem, rozbitá na jednotlivé marginální skupiny. kdy jedna druhé nevěří. Oligarchie jim vnutila náhradní boje mezi sebou s jediným cílem - aby se lidi ve společnosti nesjednotili.

Vše lidské, citlivé, radostné se dehumanizuje, fašizující tendence převládají mezi občany, roste nenávist, frustrace, a závist. Podprůměrné mzdy a obrovské exekuce vedou člověka do šedé ekonomiky. Rozpadlý sociální systém jen ponižuje, místo, aby pomáhal. 

Opět začíná privatizace zdravotní péče, naprostá nedostupnost bydlení je děsivá, školství je mimo 21. století, zuří rasismus s anticikanismus, lidi mají strach z imaginárních uprchlíků, kteří nechtějí v ČR zůstat ani pár hodin. Politika se proměnila v řvoucí divadlo dvou oligarchických táborů (najmeme si nejlepší marketingový tým). Toto divadlo  čtyři roky spíše škodí většinové společnosti.

Několik rodin vlastní prakticky veškeré bohatství v zemi. Není zde prakticky žádná konkurence. Soutěží se o to,  kdo více zaujme svojí infantilností a získá si konzumní jedince (třeba milovníky fotbalu - chléb a hry).  Dva nejslavnější fotbalové kluby (Slavia Praha a Sparta Praha se mohou přejmenovat na Tykač a Křetínský.

Nemohu si pomoci, ale moje generace studentských vítězů si v roce 2024 připomene třicet pět promarněných let, kdy mohlo dojít k společenskému rozkvětu této země. Zůstávají pouze naše individuální úspěchy. A to je strašně málo.

A tak vlastně skoro celý můj pracovní život (nejen) sociálního pracovníka a moje snaha o obnovení funkčního, lidsky přívětivého sociálního státu, který mne naučil milovat T.G.M.- končí ve čtvrtek  21. prosince 2023 kolem patnácté  hodiny v místech, kde jsem byl před 35 lety nejšťastnější.