Převraty v Africe pomáhají vysvětlit útok Hamásu

27. 12. 2023

čas čtení 6 minut
Koncem září, poté, co jsem sledovala pád oblasti Sahelu v Africe v důsledku vojenských převratů od Atlantského oceánu po Rudé moře, jsem napsala sloupek, v němž jsem analyzovala faktory, které tamní militanty povzbudily k tomu, aby jednali, jak jednali, a věřili, že jim to projde, píše K. Riva Levinson.

O několik týdnů později teroristé Hamásu zaútočili na Izrael, zabili asi 1 200 lidí – většinou izraelských občanů – vzali 240 rukojmích a spustili izraelskou vojenskou reakci, která vedla ke smrti tisíců palestinských civilistů a rozpoutala rozsáhlou vlnu antisemitismu v Americe a dalších západních demokraciích.

Jako studentka Afriky, ale také jako židovská Američanka první generace, jejíž šestiletá matka přijela na Ellis Island v roce 1934 jako uprchlík z hitlerovského Německa, jsem cítila povinnost aplikovat svůj analytický rámec na válku v Gaze v naději, že uvidím, co by ostatním mohlo uniknout, co by mohli přehlížet nebo podceňovat.

Činím tak s přesvědčením, že největším vývozním artiklem Ameriky do světa jsou její demokratické hodnoty. Píši s jistotou, že izraelští občané nakonec poženou své vůdce k odpovědnosti za selhání, která vedla k 10/7, a za vše, co se od té doby stalo, a s jistotou, že palestinský lid v Gaze totéž udělat nemůže.

Ve své analýze kolapsu ústavních demokracií v Africe jsem uvedla několik spouštěčů, včetně selhávajícího vedení, zkompromitovaných institucí a zlovolné role Ruska. Obrátila jsem se k údajům z nezávislého průzkumu, které poprvé za 25 let ukázaly pokles podpory demokracie a stagnaci ve vládnutí, což zanechalo kontinent méně bezpečným, zajištěným a demokratickým.

Blízký východ není Afrika. Gaza není Niger. Islámský stát není Hamás. Všichni špatní aktéři se však rozhodují racionálně na základě složitého kalkulu ambicí, hrozeb, taktických výhod, slabin svých protivníků, příležitostí a požadavků svých chlebodárců.

Sem mě zavedl můj africký analytický rámec; to vše bylo ve veřejně dostupných datech.

Podle poslední zprávy Arabského barometru (AB), nejdéle trvajícího projektu veřejného mínění v regionu, byl Hamás vyčerpanou silou, která směřovala k teroristickému útoku. Průzkum AB, který probíhal v terénu dva týdny před útokem Hamásu, zjistil, že 67 % respondentů má malou (nebo žádnou) důvěru v Hamás a 70 % vidí významnou korupci v institucích vedených Hamásem, což 75 % přímo spojuje s klesající kvalitou jejich života.

Pokud jde o základní svobody, 60 % dotázaných uvedlo, že nemohou svobodně vyjadřovat své názory, a 72 % uvedlo, že nemohou pokojně protestovat proti vládě vedené Hamásem. Na otázku, kdo nese vinu za jejich útrapy, většina respondentů uvedla korupci Hamásu, spíše než izraelskou blokádu Gazy.

Stručně řečeno, v předvečer útoku data odhalují, že občané Gazy považovali Hamás za prohnilý korupcí, nezajímající se o jejich blahobyt, odklánějící peníze teroristickým bojovníkům a jejich kohortám a spoluspiklencům. A Palestinci se báli promluvit. Vůdci Hamásu věděli, že ztratili lidovou legitimitu, že civilní obyvatelstvo je nespokojené, ne-li nepřátelské.

V tomto kontextu můžeme lépe ocenit podobu operačního plánu Hamásu, který předvídal promyšlené barbarské násilné činy proti ženám a dětem. Jejich cílem bylo traumatizovat. Neměli v úmyslu skrývat své zločiny. Ve skutečnosti je živě vysílali. Počítali s bezprecedentní reakcí Izraelských obranných sil (IDF).

Hamás také věděl – a akceptoval – že to budou palestinští civilisté, kdo pocítí hlavní nápor izraelského protiútoku, protože vůdci Hamásu se budou skrývat ve své síti ochranných tunelů. Rozmístění lidských štítů – jak palestinských civilistů, tak 240 rukojmích – bylo rovněž součástí plánu na omezení očekávaných taktických odvetných opatření IDF a jejich použití jako vyjednávacího trumfu na straně propagandy, aby vyvolalo globální pobouření nad utrpením civilistů, které by vzdálilo Izrael od jeho tradičních spojenců a oddělilo izraelský lid od jeho vlastní vlády. Byl to úspěch historických a sadistických rozměrů.

Stejně jako junty v západní Africe měl i Hamás své komplice. Zdá se, že nám v našem přehledu zpravodajských služeb, abychom našli "kouřící zbraň" spoluviny, uniklo to, co je zřejmé: Toto je regionální válka. Írán nám to řekl.

Írán je předním finančním podporovatelem Hamásu, spolu s Islámským palestinským džihádem. Financuje také Húsie v Jemenu, Hizballáh v Libanonu a teroristické sítě v Bahrajnu, Iráku a Sýrii. Tyto skupiny existují pouze proto, aby destabilizovaly národní státy. Budují loajalistická povstání rozpolcená nenávistí a historickými křivdami. Jejich cílem je zničit – a dělají to na příkaz Íránu. Neexistuje žádná svobodná vůle.

Írán se děsí míru. Bojí se normalizace. Doufal, že Abrahámovské dohody Trumpovy administrativy jsou anomálií, politikou, která bude po jeho odchodu z úřadu zrušena. Když to ale Bidenův tým přijal, zdvojnásobil své úsilí a snažil se zprostředkovat izraelské vyrovnání vůči Saúdské Arábii, hrozba pro Írán se stala smrtelnou.

V dubnu 2023 íránský režim zveřejnil slib, že použije "všechny vojenské a politické páky", aby poškodil rodící se vztahy mezi Jeruzalémem a arabskými hlavními městy. Vyzval k "jednotě muslimských národů v solidaritě s těžkou situací palestinského lidu".

Měli jsme je vzít za slovo.

Útoky 10/7 byly zosnovány, aby zastavily dynamiku tohoto přeskupení. Muselo to být odvážné. Ďábelské. Efektní. Jedině takový krok by mohl vrátit region ke starému statu quo a vyvolat hněv vůči Izraeli.

7. říjen byl aktem sebezáchovy pro íránský režim a pro jeho proxies Hamás, jehož autorita je odvozena od jeho samozvaného boje, nikoliv od souhlasu palestinského lidu. Bylo to slíbeno. Data byla predikativní. Byli jsme předem varováni.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2513

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2023