Rozhovor Britských listů 639. Jak se vyrovnat se střílením na filozofické fakultě
22. 12. 2023
čas čtení
16 minut
O tom hovoří redaktoři Britských listů Jan Čulík, Bohumil Kartous a Albín Sybera.
Kompletní transkript tohoto rozhovoru:
Jan Čulík: Dobrý
den, vážení televizní diváci, tak jsme chtěli teď ke sklonku
roku se trochu zamyslet s kolegy z Britských listů nad tím, co se
v mezinárodním kontextu děje, nebo dělo na politické a
ekonomické scéně v České republice. A co se tedy jako bude dít
možná v tom budoucím roce 2024. Ovšem samozřejmě jsme
zaskočeni. Tím, co se stalo na pražské filozofické fakultě ve
čtvrtek jednadvacátého prosince. Takže musíme asi začít tím.
Pánové, co byste k tomu chtěli říct, pane Kartousi?
Bohumil Kartous: Myslím, že jsme vlastně všichni lidé, kteří
v zásadě mohli dnes být v situaci, že někdo jejich blízký
zemřel nebo byl zraněn. Jsme rádi za to, že třeba aspoň v našem
okruhu k tomu nedošlo. Já jsem včera volal synovi, který se v
okolí pohybuje dennodenně a volal jsem kamarádovi, který v tu
dobu byl v budově filozofické fakulty se svou dcerou, a volal jsem
dalším lidem, o kterých jsem se domníval, že mohou být v
ohrožení života, a pak jsem se regulérně rozbrečel nad tou
situací, protože je to pro mě skutečně velká tragédie, kterou
si myslím, je nutné uctít s pietou.
A vnímám určitým
znechucením fakt, že se ta událost okamžitě stává předmětem
vlastně různých spekulací, zneužívání v různém směru. Ať
už jsou to lidé, kteří se snaží vytěžit na tom nějak politický zájem, nebo lidé, kteří mají jenom potřebu
se nějakým způsobem vyjádřit a dělají to necitlivě, v tom
lepším případě, a vulgárně v tom horším případě. Takže
bych chtěl apelovat na to, abychom jaksi jako společnost uchopili
prostě základní slušnost a úctu k lidem, kteří zemřeli nebo
kteří ztratili své blízké. Protože to mi připadá
nejdůležitější v tomhle okamžiku.
Jan Čulík: Je zajímavé, já osobně jsem měl takový
pocit, že jenom já jsem tím byl trochu postižen, protože já
tedy žiju na tom Starém Městě dvě stě metrů od filozofické
fakulty od svých čtyř let. Chodil jsem do školy v Křižovnické
ulici, kde bývala základní škola. Studoval jsem v té budově na
té filozofické fakultě a do dneška tam každý rok pět
týdnů učím, mám tam celou řadu kolegů.
Hovořil jsem včera s jedním svým blízkým kolegou, profesorem
české literatury, řekl mi, naštěstí tomu unikl, protože učil
někde jinde a byl mimo Prahu a dojížděl do Prahy.
Nevíme ovšem, kdo jsou oběti, aspoň v době
natáčení tohoto rozhovoru to nevíme. No a já bych k tomu jenom
řekl, jak Robert Tait,
reportér deníku Guardian, který pobýval delší dobu v České
republice, teď je ve Washingtonu, ale nicméně vydal analýzu k
tomu v Guardianu, kde v podstatě poukázal na to, že no, není
divu, Česká republika má strašně liberální zbrojní zákon. A
počet těch povolení, těch zbrojních pasů roste. Teď už je
asi na 314 000 zbrojních pasů asi 900 000 zbraní, legálních
zbraní existuje v České republice, to znamená, že vlastně každý
držitel toho zbrojního pasu má takové tři zbraně a nikdo neví,
kolik je nelegálních zbraní.
Pro
mě je šokující - a omlouvám se, že v této krizové situaci se k
tomu stavím tak kriticky - pro mě je šokující, že do české
Listiny práv a svobod v roce 2021 bylo začleněno ustanovení, že
český občan má právo bránit sebe a své spoluobčany střelnou
zbraní. Tím se dostáváme na úroveň Spojených států, kde čím
více se lidé chtějí bránit střelnou zbraní, tím více je
takovýchto masakrů, takže já si myslím, nevím, že by to mělo
vést k velmi zásadnímu přehodnocení situace ohledně vlastnictví
střelných zbraní.
V
Británii došlo před několika lety v Dunblane,
to je tady nedaleko ve Skotsku, k vyvraždění školy, ale od té
doby pravidla byla ještě zpřísněna, ohledně vlastnictví
zbraní a dneska kdo někoho chce zabít, tak spíš akorát nožem,
ale čtrnáct lidí nožem hned nezabijete, i když samozřejmě ta
patologie v Británie taky existuje. Pane Sybero,
co si o tom myslíte?
Albín Sybera: Já bych v první řadě asi taky chtěl nejdříve
připomenout oběti, jejichž jména právě v těchto hodinách
postupně se dostávají na veřejnost. Vidíme, že v nich jsou
čelní akademici České republiky, lidi, kteří tady měli být s
námi a měli prohlubovat vědění a pomáhat té zemi se rozvíjet
a tohleto je zkrátka naprostý šok. Já jsem v první řadě, taky
jsem dlouhá léta žil v Praze a první
můj instinkt tak byl kontrolovat rodinné
příslušníky, kteří
se taky v tu chvíli pohybovali poblíž filozofické fakulty a v
podstatě jeden z prvních kontaktů, co jsem dostal, tak byl od
kolegů z redakce Intellinews
a já jsem taky v prvních okamžicích ani
pořádně nebyl schopen k tomu něco napsat, až potom s nějakou
několikahodinovou prodlevou.
Ale každopádně bych se určitě připojil k
tomu, co jste říkal vy tomu, co napsal, napsal Robert Tait. Vlastně
jsme tady v situaci strašně tragicky čerstvé, ale zároveň
vidíme, že se tady stal takový předěl z mého pohledu. Na jednu
stranu žil jsem v několika městech na světě a musím říct, že
Praha z nich byla daleko nejbezpečnější. A myslím si, že to
tímto dnem skončilo, tenhleten pocit. A právě bych se připojil
i
v této souvislosti k tomu, že ta kultura
zbraní v Česku je mnohem rozšířenější, než jsme si byli
dlouhá léta ochotni připustit.
Ještě bych připomenul, netýká se to jenom střelných zbraní. Byly tady útoky sečnou bodnou zbraní na mé rodné Vysočině
taky ve Žďáře nad Sázavou, prostě tragicky do dneška, to
nahání husí kůži a možná ještě, když
už máme to období předvánoční, tak bych tady připomenul v
širší souvislosti v evropském kontextu jsme tady vlastně dlouhé
měsíce mohli sledovat protesty proti násilí v Srbsku, které je
dlouhodobě kultivované srbskými médii. Nechci
klást měřítko mezi mezi médii v Srbsku a v Česku. Nicméně
myslím si, že by to měl být zdvižený prst i pro nás.
Jan Čulík: Pane
Kartousi.
Bohumil Kartous: Je pravda, že a bude to pravděpodobně předmětem
vyšetřování, jak je možné, že vrah, který měl zjevně silně
psychopatické sklony, byl to prostě psychopat, měl zbrojní průkaz
a měl v držení arzenál zbraní, mezi kterými byla útočná
puška, což je velký rozdíl i vlastně, pokud se budeme bavit
čistě jen ohledně technického provedení toho útoku.
Tak velký rozdíl je v tom, s jakou zbraní
ten útočník zachází, protože rozdíl v obětech může být
skutečně diametrální a je zjevné, že pokud takový člověk měl
zbrojní průkaz, pak ten zbrojní průkaz může získat kdokoliv a
kdokoliv si tady v České republice může pořídit podobný
arzenál zbraní.
Nicméně
ty zbraně samy o sobě jsou nebezpečné v rukou určitých
konkrétních
lidí a je zjevné, že to, o čem mluvil
kolega Sybera, může souviset i s celkovou kulturou násilí, která
vytváří určité vzory a připomeňme, že existuje nesčetně
nesčetné množství příběhů a příkladů mladých lidí, kteří
se inspirovali a ke svým zločinům v digitálním prostředí. A to
samozřejmě není ten prvotní impuls.
Ten prvotní impuls,
respektive to narůstání jakési nenávisti a hněvu těchto lidí,
má příčinu jinou, ale ta inspirace tím, jakým způsobem jednat,
tak ta s tím nepochybně souvisí a zrovna v den, kdy došlo k téhle
hluboce tragické události v Praze, tak v Británii probíhala
debata o vraždě
transsexuální teenagerky jinými dvěma teenagery a součástí
toho vyšetřování, z toho vyšetřování vyplynulo, že jedna z
těch vražedkyň byla
posedlá sledováním brutálních videí na
dark webu a videí, na kterých jsou zachyceny vraždy, sebevraždy
nebo mučení.
A to všechno následně může přispívat k jakési
formě normalizace. A toho, že vidím takovéto akty násilí a v
okamžiku, kdy v sobě cítím jakousi míru nenávisti či
lhostejnosti vůči okolnímu světu, tak je pravděpodobně
jednodušší takovými příklady se inspirovat a provést něco
podobného.
Je důležité apelovat i na tuhle stránku věci a
pevně doufám, že všichni, kteří mají děti nebo s dětmi
pracují, s dospívajícími pracují, zejména
ve školách, tak vezmou tuhle tragickou událost vážně a alespoň
následně
se jí budou snažit využít k tomu, aby
rozebírali tuhletu tragiku celé věci, a to pozadí vhodným
způsobem s dětmi a s dospívajícími a
vedli je k tomu, aby zabránili případnému
dalšímu následování, protože víme, že takzvaný school
shooting, střílení ve školách, patří mezi
zločiny, které vytvářejí poměrně velkou míru inspirace, to
znamená přicházejí následovníci, kteří se odkazují k jiným
událostem podobného typu.
Je nutné s dospívajícími a s dětmi
v tomhle ohledu mluvit a zejména se zaměřit na ty, u nichž často
učitelé nebo školní psychologové nebo další vnímají, že u
nich narůstá jakási míra averze vůči světu, která
pochopitelně může být způsobena tím, co sami prožívají.
Ale
je důležité s těmito lidmi začít intenzivně hovořit o tom, co
prožívají, aby nedocházelo k tomu, že kvůli této lhostejnosti
dospěje ten jedinec k tomuto rozhodnutí, protože pak se všichni
najednou nacházíme ve stavu zoufalství a klademe si otázky, jak
se to vlastně mohlo stát.
Jan Čulík: No
ta patologie těch dvou patnáctiletých, kteří zabili tu
teenagerku tím, no oni jí ubodali asi sedmadvacet ran, pozvali ji
do parku a tam jí prostě uprostřed dne ubodali. Tak na tom je
prostě zajímavá ta neosobnost toho, podobně asi jako v tomto
případě, protože ten kluk, který se účastnil na tom
pobodávání,
ji vůbec neznal, bylo to poprvé, kdy se s ní v životě setkal.
Ale pak jako samozřejmě společnost by měla mít asi limity, které
nedovolí, jako v tomto případě, tomu útočníkovi, aby vlastnil
útočnou pušku. Kolik
jste říkal, pane Kartousi,
že ta stála?
Bohumil Kartous: Odhady,
které jsem četl, tak jsou 250 000 nebo 300 000 korun, to znamená
velmi nákladná věc.
Jan Čulík: No
tak z toho by vyplývalo, že ten člověk byl posedlý těmi
zbraněmi, ten student, a jako kde na to ten student sebral? Pane Sybero, co vy k tomu ještě, nebo pane Kartousi?
Albín Sybera: Já
bych možná jenom ještě tady, když už Bob
Kartous zmínil ten digitální rozměr, tak já
bych možná ani se nebál hovořit o nějaké digitalizaci násilí,
agresivity. Jeden aspekt je naprosto , jak pan Čulík správně
poukazuje, je ta národní legislativa, ale druhý,
takový souběh, paralelní k tomu, je to, co
se děje v tom digitálu a to se netýká jenom toho, co se děje na
řekněme česky mluvících sociálních sítích nebo na česky
mluvícím internetu.
Ale dneska právě spousta lidí dokáže
virtuálně žít v úplně jiné kultuře, v úplně jiném
prostředí. A pak ty svoje reálné akty přenášet do toho
prostředí, ve kterém se fyzicky nachází, a tohleto mně se zdá,
je něco, na co stále bezpečnostní složky nejenom v Česku, ale
obecně mezinárodně nejsou dostatečně připraveny, na to
závratné tempo, jakým se rozvíjí komunikace. A právě ale k
tomu patří bohužel i to násilí. A nevím, zdá se mi, že na to
není v tuto chvíli adekvátní odpověď.
Jan Čulík: Vidím,
že jsme v podstatě všichni otřeseni. Asi nebudeme hovořit o
české politické situaci, protože tohleto zastínilo všechno.
Nemáme asi žádné
řešení a já bych jenom chtěl říci, sice tedy policie zjišťuje,
jestli jednala skutečně rychle, protože tam byl ten problém, že
oni šli do Celetné, pražská filozofická fakulta má různá
místa, kde vyučuje. Já jsem také chodil na přednášky do
Celetné,
chodil jsem na přednášky na to Palachovo
náměstí,
tehdy se nejmenovalo Palachovo
náměstí, samozřejmě, ale náměstí Krasnoarmějců.
Že ta
policie šla do té Celetné, zatímco útočník byl na Palachově
náměstí, zdá se, že tedy reagovala podle mě velmi rychle, ale
celá ta záležitost se odehrála, jestli se o tom dozvěděli ve
14.59 a on byl mrtvý v 15.20, tak je to pouhá půlhodina, ale co se
všecko za tu půlhodinu stalo, že jo.
Oni budou zjišťovat, jestli
neudělali tedy chyby. Já si myslím, že - a to bych závěrem asi
chtěl ocenit, ten střízlivý a profesionální postoj nejen
policie, ale i pan premiér Fiala. A ta výzva opakovaná, aby se
nešířily, jak už to tady na začátku říkal pan Kartous, aby se
nešířily falešné informace a aby se lidi řídili podle toho,
co jim řekne policie, to je mi musím říci, velmi povzbuzující,
že ten stát český se v podstatě zachoval profesionálně. Pokud
se tedy neobjeví nějaké nedostatky, ale myslím, že ne. Co by se
k tomu ještě na závěr chtěli říct, pánové?
Bohumil Kartous: Věřme
tomu, že i většina české společnosti se bude chovat se
slušností a úctou. A že nebude docházet jednak ke zneužívání
té situace a alespoň ne v masovém měřítku, protože už třeba
skrze analýzy, které provádějí Čeští elfové, víme, že
pochopitelně ta dezinformační scéna, ta nemá elementární
slušnost, takže zneužívá to téma k šíření různých
spekulací a vytváření nesmyslných útoků a obvinění. To je
jedna věc.
Druhá věc je, že s ohledem na řekněme snížení
jakékoliv míry inspirativnostti toho činu by bylo dobré, aby se
nešířily žádné další informace o samotném útočníkovi,
protože jakési budování virtuálního odkazu je to nejhorší, co
by se mohlo v tomhle případě stát.
Albín Sybera: Já
bych asi možná jenom v rychlosti zrekapituloval v podstatě, co už
bylo víceméně řečeno. A sice, že je nabíledni, že třeba
sledovat digitální komunikaci a jaký má dopad na naše reálné
životy? A za druhé že máme v České republice kulturu zbraní,
kterou si nechceme připustit.
Pokud česká vláda po masakru na FFUK nezavede zákaz osobního vlastnictví střelných zbraní a nevytvoří řádnou psychologickou pastorální péči o mladé lidi, z nichž velká část dnes trpí psychickými problémy, rádoby útěšné řeči pana premiéra jsou...
Diskuse